|
ROZMAZANÁ KAŇKA: Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů |
VIKTOR Po každém zůstane čmouh mizející pověsti o to krásnější čím víckrát napřeskáčku plný mléka nebo otřískaných barů ztracených v pralesích chudoby jak o tom Viktor snil a lhal v Indii nejraději potkával konečné stanice autobusů narvané otazníky drncavých plných zlata a stříbra že to ani nešlo poslouchat a když ve velké zemi nic nikam nevede a cíl je zabloudit, ztratit se, nenechat o sobě vědět a tím se podobat svatým nehybným osmiručním šklebovníkům kýčově po kršňácku vylhaných americkou retuší je pravda pouze na ztracené cestě v nalezené krávě a tam potkáváš Viktora šourajícího se za posledním rumem schovaným za palmou plným nedovařených moudrostí před plotem věčnosti na kterou nadějně nevěřil a špunty schovával čertovi do ucha a panence Marii mezi prstama u nohou poslední hadička v nemocnici v Margau vedla do hasičárny v jeho vesnici v jižních Čechách dávný útěk, kdy se ještě neutíkalo návrat do bolševšivárny, kdy se nikdo nevracel každé slovo navíc v přesčasech nedosněných rohlíků svobody Indií jak šlehačkou do ksichtu v dortové válce kontrolované policajty tak pečlivě že ani na nahých ženských nikdo nepoznal, že jsou svlečené všechny zavěšené a bolestivě přišpendlené jak barevné pohledy na Viktorově posledním těle s nikdy už neproštípnutou letenkou na cestě domů kde hrob ve zmrzlé půdě se bude pro něj otvírat dynamitem 1. února 2017
|