ROZMAZANÁ KAŇKA:

Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů
Beznaděj odsunutá pohledem na míjející ženy
Řeky uvázané za krk a potoky za nohu
Viktor
Dalajlámův průvan v nekončících vláknech dřevomorky
Zábradlí na zavěšení propasti
Úsměv symfonií klínového písma
Trest na pozadí cirkusu marnosti
Uzrálé krystaly po velkém třesku ticha
Úsměv luny přes celé nebe až do náruče červánků
Nemlčící pasáže ticha
Ticho, které o několik dní odsunulo konec světa
Prošlapaný koberec zahrad pozemských slastí
Volební trumpety dočasně posledního lidového soudu
Nekonečně se zužující šum zapomnění
Světla soucitu v předpeklí bezdomovectví
Tekoucí láva dějin přes Hradčanská povidla
Zubatá s kosou slávy
Láskyplné verše o panně Marii
Obracení slov na střechách souhvězdí

ÚSMĚV SYMFONIÍ KLÍNOVÉHO PÍSMA

Ta tíha, která na mne teď padá, je jen moje
se přesvědčuju
to není tíha světa ve kterém žiju od ranního překroucení informací
až po zkamenělý amonit
který si vozím po světě s kartáčkem na zuby
prý jsem zase první živý, kdo se ho dotknul po sto milionu let
celou dobu temně sám
byl větrný a zamračený den v břidlicových kopcích
pod monumentální skálou táhnoucí se kolem Larzacu
amonit čerstvě vyplavený deštěm se zrcadlil ještě zlatým třpytem
v tom mořském dnu, které zkopcovatělo ovečkám pod kopýtka
nespěchal jsem, abych po něm sáhnul
už jsem měl těch prvních dotyků plnou a vyvěšenou kapsu
upadlé rohy boha Amona, které léčí a přinášejí štěstí
i v tom nešťastném Česku, co bývalo multikulti Bohémií
kam německý císař Karel IV, syn Jana Českého
pozval takové množství cizinců
že Praha byla na chvíli největším staveništěm Evropy
a Karel uměl česky asi jako ta krásná Syřanka
kterou jsme předevčírem potkali na Barrandovském sídlišti
hlídala svou malou holčičku, které bráška pořád ujížděl na kole
v obličeji měla vzpomínku na Krétu, Mykény 
a římské mozaiky císaře Justiniána
narodila se v tajemném a hvězdně vzdáleném Damašku
u vás jsou moje děti v bezpečí, říkala
ale už ne civilizace, kterou jste nás tak bohatě obalili
odpověděl jsem se špatným svědomím 
za ty všechny náckovské konvičky, co zalévají plevel nenávisti
usmála se 
a příběhy Koránu se vrátily do kořenů Starého zákona
a skočily ještě dál do gilgaméšské hádky bohů
že potopa byl nesmysl, co se už nesmí opakovat
ale zapomněli na ruské bombardéry
které chtějí sobě rozbít všechny francouzsko britské dohody
první kruté i druhé ještě krutější světové války
anebo že by už Napoleon...
nevykroutím se z jejího úsměvu symfonie klínového písma
a mojí hluboké radosti
že hrbolaté myšlenky uvěznění do vlastního jazyka
by bez všech břehů Eufratu a Tigridu nenašlo rákosí gramatiky
že i ten nejmenší jazyk v Evropě mluví lidé přišlí od Babylonu
který se na svět díval jejíma očima beze slov
a očima té mojí nejstarší dcery 
které právě dnes bylo čtvrt století
27. října 2016