|
ROZMAZANÁ KAŇKA: Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů |
SVĚTLA SOUCITU V PŘEDPEKLÍ BEZDOMOVECTVÍ Není den na básnění když včera přišla smrt tak třeskutě neohlášeně jen nechci promarnit zápis do světelného okna katedrál obrazů které nabízejí slova na zpomalení času ve velké architektuře rozjiskření vědomí zarámovaném ebenem marnosti a tragedie že opravdu mluvíme o člověku v tíži jeho smrti a lopatkách dnů které pohání vír poezie svatých knih a prokletých básníků v záchranné hloubce radosti i v kořenech hrobu jásavých výškách trhající bolesti rození a my se přesto bezdůvodně a lacině vyhýbáme těžkým dveřím domu kam nás úžasná lokomotiva těla jednou vysadí a zabouchne za námi bez tušení jak je ten dům bez oken velký a jak dlouhé jsou jeho temné chodby nemocí jakým výstřelem do hlavy nebo pádu z nemocničního okna se ubránit odmítnout účast na příliš pomalém rozpadu bezmoci zvětralého těla a pak samota v temné věži dolehne neodvolatelně kterou jen Kristus umí prosvětlit soucitem s ním i v bloudění tou nejstrašnější bolestí nejsme sami a je jedno, jestli je bůh nebo prorok nebo jen vroucí lidská idea utrpením nás spojuje v teskné vděčnosti že on ten největší z nás na kříži ulehčuje láskou i bez pohádek posledních soudů a spravedlnosti pekelných muk malovaných andělů s husími křídly a krkajících tlustých biskupů osahávajících chlapečky bolest člověka na kříži je mocná a nezabíjí ani za blbé kecy na náhrobcích s pokorou vyvádí do smířeného zazdívání v prázdnotě nekončící zdi smrti v předpeklí bezdomovectví jejichž prorokům se na ulici obloukem vyhýbáme 13. listopadu 2016
|