|
ROZMAZANÁ KAŇKA: Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů |
UZRÁLÉ KRYSTALY PO VELKÉM TŘESKU TICHA Slunce mi svítí na stůl tak, že jsem si k županu vzal kšiltovku a rozhlédl se už po předem rozhrabaném dnu jestli už konečně dnes najdu vlákna kořenů a jestli mi dovolí je poskládat vedle sebe kořeny, to zní neukázněně jako život nebo pohled do tak bohaté krajiny, že člověk studem uhne očima jako když se dospělé vysvětlující ženě rozepne blůza člověk utrhne pohled, který už nikdy nevyjme z paměti protože zapomíná se jen dlouhé civění co naplní, že už není co hledat co uspokojí, že je probudí jen nevěra tak trapně nepovedená a vyzrazená, že za to nestála ale dům už byl zbořen a lesy vypáleny slunce mi svítí nápadně ostře na stůl a připomíná zapomeň tento jasný nepořádek nemáš na dlouho budeš se muset z těch prázdnin posedlosti být líný a básnit vrátit k posedlosti být zbytečný slavný už jen tím, co dávno nejsi a žít tím, o co nikdo nestojí máš stůl na kterém rostou sukulenty a kvetou to bohatství stačí jen zalévat a ibišek každým květem závratně rudě provokuje abys ho vyhodil, zbavil se ho, posmívá se, že bych mohl kvést stejně a přistavovat žebříky k daleko vyšším věžím protože, to co je skryto v jejich kopulích stále čeká až do toho obrazu konečně vejdeš a ožiješ mocným ustrnutím vyzrálých krystalů po velkém třesku ticha 31. října 2016
|