ROZMAZANÁ KAŇKA:

Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů
Beznaděj odsunutá pohledem na míjející ženy
Řeky uvázané za krk a potoky za nohu
Viktor
Dalajlámův průvan v nekončících vláknech dřevomorky
Zábradlí na zavěšení propasti
Úsměv symfonií klínového písma
Trest na pozadí cirkusu marnosti
Uzrálé krystaly po velkém třesku ticha
Úsměv luny přes celé nebe až do náruče červánků
Nemlčící pasáže ticha
Ticho, které o několik dní odsunulo konec světa
Prošlapaný koberec zahrad pozemských slastí
Volební trumpety dočasně posledního lidového soudu
Nekonečně se zužující šum zapomnění
Světla soucitu v předpeklí bezdomovectví
Tekoucí láva dějin přes Hradčanská povidla
Zubatá s kosou slávy
Láskyplné verše o panně Marii
Obracení slov na střechách souhvězdí

VOLEBNÍ TRUMPETY DOČASNĚ POSLEDNÍHO LIDOVÉHO SOUDU

Dojdou slova... 
pak i myšlenky, vzpomínky, obrazy
začíná den tak strašně svlečený
že ta cizí, nepřístupná, a výhružná nahota
co rozkopla dveře a promluvila nesrozumitelným jazykem
je zeď nebo příkop přes který se už do žádného včerejška nevrátíme
slovníky přestaly k ránu platit
a sladce zpívané řeči o konci dějin také
není to poprvé co znovu začíná letopočet
dramaticky nulový v geologickém čase
ale bolestivý strachem
že sice do minulých hrůz už si nesáhneme
ony si však mohou sáhnout po nás
ale čas zároveň vysvětluje
že nic se nepodobá ničemu
že jsme jen vešli do další jeho nepodobnosti 
ke které budeme hledat obličej
v naději
že už tam není hotová zatnutá pěst
kolem které jsme poněkud nevšímavě prošli v době
kdy platily všechny věty
a slušnost neuměla rozumět nesrozumitelnosti bezdomovců
vzdělanost vystudovala jen chápání sebe sama
televizní tupost neztratila nic než své okovy
a uprchlíci ve žhavých pouštích definitivně zamrzli
ledovce si podaly ruce se zvedajícími se oceány
a my se začetli do labyrintu světa a ráje srdce
hned po lodi bláznů
9. listopadu 2016