V cele byla noc, přestože jsme byli pod umělým světlem, ale na blatník auta u stropu dopadal ještě odraz slunce, které svítilo na baráky na dvoře. Slunce hlat svítí na všecko, co se mu postaví v cestu. Jako policie. Z. B. věděl, jak se auto jmenuje. Už jsem to zapomněl.
  V podvědomí jsem měl delší dobu pocit, že slyším známé zvuky, ale teprve v jednom okamžiku se to přehouplo do vědomí.
  "Prosím tě, můžeš být chvíli tiše?" zadržel jsem dech a uslyšel zcela zřetelně:
  A podle litery paragraf šavle
  Teď dumej o právu, Havlíčku, Havle,
  a ještě jednou, protože refrén v této písničce dvakrát a tu mi došlo, že už delší dobu slyším nahrávky svých písní. Ne moc zřetelně, ale tenhle refrén je hodně křičenej a publikum ho zpívá s sebou, a tak zalétl do kobky celkem hlasitě. Pocítil jsem zlomyslné zadostiučinění. Strčili mě sice do sklepa, ale seru je na jejich stole.
  "Hele, pouštěj si moje písničky."
  "Todle, jo?" pověděl T. B. a podíval se na mě s nezřízeným obdivem. Alespoň myslím. Neměl jsem brýle.
  "Co myslíš, že ti udělaj?"
  "Nejradši by mi dali pěstí, ale ne... buď mě pustěj za dva dny, nebo za rok. To není jistý. Za písničky nejsou pevný sazby. Ale pravděpodobnější je, že mě pustěj, protože po tom průseru s Plastikama nebudou mít asi chuť si trhnout další ostudu. Myslím, že bych jim vadil víc tady než venku."
  "Já jdu zejtra domů."
  "Jenom to nezakřikni. Už to neříkej."
  Otevřela se vrata, my se postavili. Vešel další hoch s dekama pod paží. Hodil je na postel.
  "Za co seš tady?" Hoch se na nás podíval. Sedl si na stoličku. Slyšel tu otázku poprvé a asi nevěděl, jestli není hanba na ni odpovědět podle pravdy. Všichni tři jsme tu byli poprvé.
  "Ukradl jsem dvě kola." A mě napadlo, že od žebřiňáku a vynořila se mi představa, jak si zařizuje snobskou chalupu. Ale byla to kola od auta. Začali jsme si vyprávět a byla nálada jak na horské chatě večer, kdy už se nedá jít ven a spát je brzo. Ale přišel s ním další svět. Byl jsem okouzlen. Stýkám se s velkým počtem lidí a denně poznávám nové, ale tady se mi zazdálo, že žiji ve světě přísně uzavřeném a nekomunikujícím se světy vexláka Z. B. a Evžena, který, jak se zdá si žije český život na vlastní pěst, neagresivní, citový a vzdálený. Ke krádeži se dostal náhodou. Čekal v autě a pak s tím odfrčel. Říkal, že se mu to líbilo, ale až zde s údivem zjistil, kdo je jeho komplic; ten dostal těžkou nakládačku a všechno vyžvanil. Našli u něj zbraně, starožitnosti, foťáky a hákové kříže. Evžen to vyprávěl s údivem a úlevou, že se na všechno přišlo hned. Mohl se zaplíst do pěknýho průseru. Mezitím jsme poslouchali mé písničky a čas příjemně plynul. Donesli namazanej chleba a béžovou vodu. Pak někdo obešel dveře a hulákal, že bude prohlídka. Dlouho se nic nedělo. Náhle vešla tlustá uniforma v pozadí s hubenou, postavila se rozkročmo uprostřed kobky a zlověstně zahartusila: "Stížnosti -- přání." Nic. Odešla. Zhasli jednu žárovku. Před okénkem už nebylo blatník vidět. Byla noc. Vyžádal jsem si chybějící matraci a šlo se spát. Jedna deka na matrace, na ni prostěradlo, druhé na sebe nahoru dvě deky. Byly ošoupané a kousavé. Kartáček na zuby mi nedali, prý až ráno. Hoši usnuli hned. Já ležel a poslouchal dlouho do noci své písně, které se vznášely nad ztichlým policejním dvorem. Začal jsem se potit. Z toho jsem měl obavy, protože chřipka byla nedoléčená. Tak jsem si šel sednout na hajzlmísu. Před hochama bych se styděl a bylo tady i málo prostoru na to, aby se otočili jinam. Kadil jsem a dostal domáckou náladu. Zase jsem si lehnul. Musím se vyspat. Z okénka táhlo. Omotal jsem si hlavu svetrem a usínal. Z. B. mladicky chrápal. Strčil jsem do něj. Mrzely mě jenom dvě věci. Že mi nedali kartáček na zuby a že jsem si tak hloupě u sebe zapomněl kalendář. Ale co.