8.

  Ráno jsme se setkali u snídaně rozmrzelí a vyprávěli si o špatně prospaných nocích a o škaredých snech. Shodli jsme se, že je něco nedobrého ve vzduchu. Ale vedle Vlasty nelze žít v malátnosti. Ona, nádoba, do které život nalil tolik utrpení, nás sprchovala gejzírem řeči. Vytáhla mě, aby mi ukázala své životní dílo. Jejich chalupa je zakousnutá do pískovcového svahu, jehož horní třetinu tvoří pískovcová skála. Vlastně dvě skály. Z té větší byly těženy pískovcové kvádry, takže vznikl náznak mohutného schodu ukončeného vzadu pískovcovou stěnou. Tady Vlasta kope krumpáčem, hází lopatou a tahá kameny. Staví si své divadlo.
  "To bude moje divadlo," máchla udýchaně rukou, když jsme vyšplhali nahoru. Pochopil jsem, proč se teď zavírá Národní. Říkají sice, že kvůli rekonstrukci, a snad tomu i věří. Ba ne. Nejsou náhody. Jenom my o všem hned nevíme.
  "Víš, Vlasto, vlastně ti to závidím. Je to bezvadné mít své divadlo."
  "Jarku, je. Už teď je to skvělé. Tady mi budou moct všichni ti lidi vlízt na záda. Ale ty přece máš ještě kde hrát?"
  "Jo, mám, ale je to s podmínkou. Cejtím, že mě brzy poženou. V žádným krajským městě mi už koncert nepovolí a v sále nad dvě stě lidí také ne. S deskama je taky konec. Vlastně to nikdy nezačalo. Vydali mi jenom lidovky. Moje písničky jim smrděj. A fízlové si mě vzali pod lupu."
  "Až tě definitivně zakážou, budeš moct hrát tady. Budem si dělat kulturu doma. Jako v minulým století."
  "Tak to je. Před pár lety jsem se začal zajímat o obrození a už ho žiju."
  "Kdepak, oni jsou dokonalí. Je na ně spoleh. Zaženou tě do kouta a nedají ti ani skulinku ke kompromisu, k nějakýmu váhání. Ne. Karabáčem tě ženou. Na ně se můžeš spolehnout. Žádný ďábelský nabídky. Ven! A najednou zjistíš, že seš svobodnej, jaks nikdy nebyl. Trvá to několik let, jako u mě, ale můžeš se na ně spolehnout."
  "U mě to běží už tři roky."
  "Tak to bude brzy konec. Spadneš mezi nás. Je to pád až dolů na dlažbu, ale můžeš si být jist, že dopadneš celej."
  Díval jsem se do údolíčka a za ně na protější skálu, která vypadala jako spousta bochánků na sobě, nebo spíš jako kdyby někdo vypustil vzduch z monolitu trčícího až k mrakům a ten se teď scvrknul v nepravidelnou vrásčitou hromadu. Břízy a borovice se vecpaly do všech možných i nemožných skalních mezer, páčily je a silné i slabé kmeny se vklínily do kolmých stěn. Život. Je jemný a zranitelný když vzniká a jak strašný pro skálu, když se v její škvíře uchytí!
  "Vlasto, musím ti něco prozradit. Mám životní sen."
  "Ven s tím. Tady můžeš všechno."
  "Vy máte skálu. To vám fakt závidím. Tu skálu. A já mám děsivou životní touhu. Blbost. Tesat do skály. Je to volovina. No však chápeš. Tam do té malé na druhé straně, abych ti nekazil Divadlo."
  "Není nic snazšího. Stáňa ti půjčí dlátka, ale chtěl jsi odpoledne do Prahy?"
  "To je smůla. Mám tam představení, ale aspoň na chvíli. Víš, nechtěl bych se vnucovat, ale mohli bychom přijet třeba ještě zítra? Žádný zdržovačky. Ani byste o nás nevěděli. Já bych tady mlátil do skály a Dana by mohla něco autem objet, když vám sebrali řidičáky."
  Tak jsem se začal zakousávat do skály. Moje první utkání. Ve třiceti. Neměl jsem odpoledne jezdit do Prahy! Ale podle Keplerových analogií -- jaké oktávy v životě rezonují, když se člověk poprvé pustí do své skály? V tu chvíli jsem ještě nechápal, že to začalo už před lety, skrze obchodníka s bílým masem -- AGENTURU, co nakupuje otroky na pokleslé řemeslo, kteří mají diváka "zabavit, uvolnit a odpoutat". Toto pohřebiště umění ale těžko obcházet. Umělec bez agentury NESMÍ brát plat za výkon. I když pořadatelé jsou ochotni ho platit a publikum ho miluje a on by zaplatil daně, je to obcházení "povinného zprostředkování" a na stůl není položena otázka umění, ale hospodářské kriminality. Agentura je monopolní majitel všech umělců. Výběr si zajišťuje svými zkouškami. Vybere si vhodné porotce a do poslední řady s hlavním slovem si sedne kádrovák a ředitel. Člověk je hodnocen, jak politicky vyhovuje. Je oznámkován a obodován a dostane pevný honorář, ale nejvíc 600 Kčs. Velikost sálu, počet diváků a délka představení nerozhoduje. Umělecké odbory neexistují, takže není možnost se hájit a vzepřít se. Manažer je zakázaný, všechno se musí vést přes agenturu, ale za se o představení nestará. To si musíš sehnat sám a z určeného honoráře zaplatit podíl. Docela slušná forma feudálního vykořisťová. Když se přijde na změnu ve schváleném repertoáru, znamená to vyhazov. Agentura rozhoduje o účesu, oblečení i obutí. Nedodržet agenturní módu znamená také vyhazov. Hudební kritika, ohlas, úspěchy, prodej desek atd. agenturu nezajímají. Všemocní ředitelé nemají často vůbec žádné umělecké vzdělání, mají za sebou morální ostudy, soudy, finanční podvody. Umělci jsou trvale drženi v existenční nejistotě, a když někoho nevyhodí nadobro, tak mu na různě dlouhá období zastavují činnost a tímto finančním tlakem je umělec masírován k poslušnosti. Připomíná to staré Aztéky, kteří vodili zajatce "dobrovolně" na obětní stůl, kde jim bylo zaživa vyrváno srdce. Bylo to jednoduché. Zajatec dostal dřevěnou výzbroj a musel se dvěma po zuby ozbrojenými válečníky tak dlouho bojovat, "až si nepřál nic jiného než umřít.
  Když je umělec zakázán, nedostane do ruky nikdy nic písemného, takže se většinou nedozví ani důvod, pokud vůbec důvod existuje. Počínání agentury nelze kontrolovat a její povinnosti záležejí jen na její úvaze. Když se smlouvy ztratí nebo nejsou včas vystaveny, tak se hraje zdarma, kdežto oblíbenci mívají i několik honorářů za den. Umělci chodí na povinná školení, která bývají hloupá, třeba o pohřebních ústavech atd. Často bývá určeno téma (sjezd, výročí atd.) a to se musí realizovat před publikem. Angažovanost, to znamená shoda s momentální politickou linií, je povinná. Progresívnější kapely jsou všelijakým způsobem trápeny, třeba že jejich technici musejí mít stálé zaměstnání, takže kapela nemůže jezdit na vícedenní zájezdy. Agenturní dramaturgové zasahují do programu nesmyslným způsobem. Samozřejmě je zde prostor pro protekci, korupci a jakoukoli jinou nemorálnost. Agentura spolupracuje s policií, s výbory komunistické strany a s národními výbory a jakákoli stížnost, i nepodložená, znamená vyhazov. Při takovém systému není problém kohokoli přistihnout při porušení zákona. Je to jak z blbé knížky. Základní záměr je likvidace umění, ale k čemu jim to bude dobré, nechápu. Přece i plevel musí růst na nějaké půdě. Vysvětlit si to umím jen tím, že existuje u lidí zvláštní stav vytržení, kdy činí věc, která vede k záhubě, a nedokáží se zastavit a bez nejmenšího citového zachvění, v jakémsi tranzu sledují cestu svého zničení. Stává se to alkoholikům, lidem vyčerpaným a zklamaným nebo přesyceným a žijícím v takovém nadbytku, že ztratí smysl pro cokoliv, anebo barbarským uchvatitelům cizích majetků.