5.

  Jeli jsme do Prahy a já dostal chřipku a hroznej kašel. Potil jsem se a četl v knížce plné čísel, co nového na nebi. Uran mi jde podruhé do opozice na Lunu. Z dvanáctého do šestého domu. Potíže v povolání, nachlazení, ale také tajné úklady, kriminály, blázinec, náhlé pomatení mysli, vyhrabávání ošklivých věcí, nebo spíš jejich náhlé zjevení, ekonomické maléry... Takhle všelijak si to je možné představovat, a když je člověk nemocný, tak to vidí ještě hůř. První opozice loni na podzim se neobešla bez návštěvy v Bartolomějské ulici, kde jsem si několik hodin vyprávěl se dvěma neznámými policisty o tom, co zpívám a mluvím a z čeho žiju. Říkali, ať raději zpívám jenom ty staré lidové písničky: "To vám jde a nepokazíte si tím svou uměleckou dráhu." Že nezpívám pro peníze, je překvapilo. Vytáhli ze složky časopis, kde jsem právě psal, co si myslím o zpívání.
  "Tenhle článek máte na mysli?"
  "Ano," odpověděl jsem. Četli ho. Už jim nemusím vysvětlovat, proč zpívám. Pak ale řekli, že když budou dva lidé v sále pohoršeni, tak už je to paragraf 100. Neptal jsem se, jestli už vědí, kteří dva to budou. Dopisy, ve kterých si na mne lidé stěžují, mi také neukázali. Ani mi neřekli, jak se k nim dostala nahrávka plzeňského představení, kde vyprávím, že deska Vandrovali hudci se měla jmenovat Hádala se duše s tělem s lidovým podtitulem:
  Máme radši pána, který méně platí,
  Který nás však nechá svobodně zpívati.
  Publikum se smálo. Oni ne. A prý byli na představení, kde jsem vyprávěl, že když točil Pavel Liška show v Lucerně, tak diváci, aby se dostavili, dostali honorář jako za kompars. Publikum se zase smálo. Prý by mě za to mohl Liška žalovat, i když to byla pravda. A prý mluvím dvojsmyslně, ale oni v tom vidí jen jeden smysl. Tak jsem se snažil vysvětlovat zásady poezie, že ne dvojsmyslně, ale daleko více smyslně, protože poezie staví na podobenství, reflexech a širokosti obrazů, a proto si každý může odnášet svůj dojem podle toho, kým je, ale když si něco odnáší, ještě to neznamená, že to tak bylo míněno a že oni nejsou publikum a nemohou se otevřít působení poezie. A proč už podruhé mě volají oni a ještě nikdy se mnou nechtěl mluvit někdo, kdo pracuje v kultuře. Nad tím by se měli zamyslet. Říkali, že se do kultury nepletou, to není jejich věc, že se zabývají porušováním zákona a tedy pozor na Hlavu I. Nevěděl jsem přesně, o co jde, ale pochopil jsem ze souvislostí, že o vězení. Do té doby jsem znal pouze Hlavu XXII, ale to je kniha. A taky jsem měl do té doby dojem, že když někoho nějaké umění pohoršuje, tak si najde jiné a o to, co se mu nelíbí, se nezajímá. Anebo to vypíská, eventuálně poplivá jako impresionistům první výstavu. Změnilo se to. Jde to žalovat jim. Možná jsou k ochraně té netleskající pohoršlivé menšiny. A vůbec, když se jim zdá, že zpívám špatně, tak ať o tom napíšou do novin, kde se o zpívání píše. Tam zatím, pokud píšou, píšou příznivě. Nebo alespoň na podzim 1976 ještě psali. Pak mi oznámili, že jsem na představení v Čáslavské ulici řekl, když si fandové přimontovali k mému mikrofonu ještě své, že nevím, který mikrofon je do publika a který na StB. Publikum se smálo. Během večera se nás vždy vystřídalo několik zpěváků a nebylo nutno se představovat. Už před půl rokem se jedné dívky ptali, kdo to řekl. Oni nás tehdy ještě nerozpoznávali od sebe, a tak se nakonec rozhodli, že to přišijou mně. Pokrčil jsem rameny. Ale ve skutečnosti jsem to neřek. Vím, kdo to řek a měl pravdu. Uzavřeli to úvahou, že oni se nebudou mazat s tím, aby to řešili. Od toho je národní výbor a instituce, tak ať s tím sami něco dělají. O tom, kdo těm institucím poradí, se nezmínili. To bylo 28. září 1976. V tleskajících a zpívajících sálech nebylo slyšet ty, kteří netleskají. Pak jsem se dozvěděl, že na Supraphonu, v rozhlase, v televizi a na národním výboře byli vždy dva muži, kteří mluvili o mně nehezky. Rádio samo od sebe mě přestalo hrát, televize se už neozvala a v Supraphonu mi řekli, že třetí LP nebude, ani domluvené další singly a LP Šafránu, na kterém mám jednu písničku, začalo hnít na skladě. Přátelský pan Navrátil z Národního výboru města Prahy na nějaké schůzi novinářů o mně mluvil také nehezky a je fakt, že jsem si letos v novinách o sobě už nepočetl. V dalších městech mě přestali povolovat hraní a v pražském R klubu mi s lítostí řekli, že jim to zakázali. 5. října bylo zrušeno představení v Lucerně kvůli zakázanému festivalu v Českém Krumlově a asi kvůli mně. Přestal jsem být zván do Malostranské besedy. 12. října jsme chtěli se Šafránem udělat náhradní Lucernu, ale řediteli volali policajti (prý jménem Tampír), že to být nesmí, a tak to nebylo. Potichu mi přeruší styk s veřejností a institucemi a až bude všude klid a budu vyhladovělý a ztrápený, dozraju pro proces či jinou kafkárnu. Kdo jim zabrání?