28.

  V pondělí odpoledne jsme se vypravili za Chramostovejma. Možná budou naštvaní, ale jí tam měl svoji skálu. Přijeli jsem za tmy. Vlasta spala a Stáňa se chystal. Když nás slyšel, zhasnul. Myslel, že je to policie. Když někdo přichází nesmluvně anebo v nevhodný čas, tak Čecha v první okamžik napadne, že je to policie a zrovna za ním. Pamatuji si z národní školy, že když jsem viděl po chodbě kráčet policajta, lekl jsem se, že přišel kvůli mně. Na tom jsme se shodli se všemi spolužáky. Každý myslel, že je ti kvůli němu. Máme to v krvi. Zatím, jak jsem se dozvěděl, většina policajtů mířila do ředitelny. Bývalí žáci šli na návštěvu. Snad si potřebovali ověřit, že do školy chodili.
  Chramostovi si s námi v županech chvíli sedli a já zase vyprávěl. Těžko se dají opakovat Vlastiny komentáře.
  V poledne druhý den jsem vylezl ke skále a kutal. Ponořil jsem se do toho a na všechno zapomněl. Sluníčko občas svítilo, břízy a borovice mi k tomu šustily a já přemýšlel tvary a ne slova. Ksicht se začal ze skály vynořovat, vyčuhovat a pode mnou rostla hromádka písku a úlomků. Měl jsem oči, vlasy a fousy plné písku, skřípal mi v zubech, měl jsem ho plné kapsy a byl jsem šťasten. Kdyby mi dali vězeňskou stravu a skálu, tak ode mě mají pokoj a já budu kutat. Nejspíš. Skála. Poprvé jsem se s tím setkal na podzim 1975. Byl to předvolánka do Bartolomějské 4 a povídal si se mnou nadporučík Poživil z hradecké StB. Byl mladým, chápavým marxistou. Měl na stole štos mých textů a promluv. Říkal, že tam jsou možná chyby, protože soudružka, co to z pásku přepisovala, nemusela dobře rozumět každému slovu. To jistě. A pak mě z textů zkoušel. Já je uměl a dokonce jsem mu vysvětlil, o čem jsou. Tvářil se, že chápe. Potom tvrdil, že šířím náboženství. I kdyby, bylo by to nezákonné? Ale nešířil jsem. Šlo o velikonoční představení v Chocni a hrál jsem tak staré lidové písně, kde se občas nějaký pánbů nebo svatý objevil, jako to ve starých lidových písních bývá. Tak jsme o náboženství přestali mluvit. Začal vyzvídat, co jsem myslel tím, když jsem říkal, že obrozenci v minulém století měli potíže s cenzurou. Lidi se tomu smáli a to mu vadilo.
  "Měl jsem na mysli to, co jsem říkal. Že měli potíže."
  "Jste chytrý a ze všeho se mi vykroutíte," seknul mi poklonu, ale nepřestal se zastavovat nad místy, kde se lidé smáli.
  "Ne, vy jste tím chtěl říct, že jsme po osmašedesátém roce zakázali nějaké spisovatele," odvážně zadedukoval. Nemůžu za to, že mi přihrál na smeč.
  "A které?" poptal jsem se nevinně. Pan Poživil se zarazil, chycen do pasti své odvážné analogie. Samozřejmě že žádné, protože u nás se nezakazuje, U nás se pouze nepovoluje a to není podle litery totéž. Jinak může každý. Akorát že ho nikde nevezmou, ale psané zákony zůstávají bez úhony. Tak jsme si raději začli povídat o všeličems i o tom, že má malé dítě a že do Prahy se málo dostane. Při loučení natáhl ruku:
  "A podáte mi ruku, pane Hutka?"
  "Jistě," a podal jsem mu ji.
  "A nesložíte o mně písničku?"
  "To nevím."
  Odcházel jsem potěšen. No vida, složit písničku je určitá moc, ale i obava. Ano, pak se zpívá.
  Ale stala se tam závažnější věc, která mi došla až dnes. Když jsem čekal ve vrátnici, vyhlížel jsem na dvůr, kde stála otlučená věž. Zeptal jsem se vrátného, co je to zač.
  "To je ze starých hradeb. Prý to bývalo vězení a prý tu byl zavřený Havlíček Borovský." Nevzal jsem vážně to první policejní sdělení. Jen se mi to zdálo úsměvné a stylové. Řekl jsem to hned svému nadporučíkovi.
  "!A kdo vám to řekl?" zeptal se podrážděně.
  "Vrátnej."
  "Nic neví. Je tu novej," uzavřel nadporučík nelogicky století starý doklad. První mé setkání na policii bylo s Havlíčkem a dva roky nato jsem byl za něj dva dny zavřen. Usmálo se na mne Rakousko-Uhersko a bylo mu fuk, že se dnes už létá do vesmíru. Rok nato mi jiní dva muži řekli, že se jednalo o trestní stíhání, na které jsem dostal amnestii. Obojí jsem nevěděl. Skála... Policie se na mne ptala po představení v Českých Budějovicích, v Olomouci, v Jihlavě, ve Znojmě, v Ostravě, v Rychvaldě, v Jevíčku, v Plzni, v Brně, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Českém Krumlově, v Dobrušce, v Chocni a kdoví kde ještě, co mi nikdo z místních nevzkázal. Kde byli oni, už jsem si nezahrál. Už několik let jsem schopen vyprodat přední pražské scény, ale není mi to povoleno. Desky s mými písněmi se nevyrábějí, televizi a rozhlasu jsem ukradenej. Všechno jakoby z jejich vlastní vůle, akorát tu a tam mi někdo mezi čtyřma očima poví, že tam byli oni. Kdo oni? Nechápeš? Oni! Chápu i nechápu, jako kulturní inspektor v jednom okresním městě, který má právo povolovat a nepovolovat a který zašel za pořadatelem se poptat, co to mám za komplikace, že mě nesmí povolit. Že o mně nikdy neslyšel, ale má mě na seznamu. Pořadatel nevěděl a koncert nebyl.
  Tesal jsem až do večera. Stáňovi a Vlastě se tesanina líbila, Druhý den odjížděli a my to vzali do Loun k rodičům Dany. Bydlí v ulici Emila Filly 1942. S podivem jsem se zastavil nad jménem ulice i nad číslem. To je rok, kdy v koncentráku psal své motáky o svobodě. Když všichni usnuli, sedl jsem a začal psát Konec desáté sezóny v hotelu CPZ. Měl jsem to promyšlené, ale text se rodí svou vůlí. Inu, dávám mu svobodu.
  Druhý den jsme spali v dřevěné chaloupce u Ohře, na konci tchánovy zahrady. Je tu rádio a to doma nemáme. Taky v Praze na co? Tady jde chytit všelicos a navyk jsem si tu psát a poslouchat různé hlasy, které se v tlačenici pletou éterem. Zrovna jsem zkoušel, jak která ručička chrchlá, a bylo řečeno, že Havla pustili. To je skvělé! A tak zejtra hurá do Prahy a ponořil jsem se do popisování Chramostinýho divadla. A to byl pátek a byla sobota ráno a šel jsem spát.