19.

  Vrátil jsem se do kobky. Hoši tam stále byli. Z. B. byl na focení včera, Evžen ještě ne. Chechtali jsme se tomu. Z. B. neustále věřil, že půjde domů, protože přijde prokurátorka. Nešel. Odvezli ho na Ruzyň. Byl z toho vylekaný. Chtěl si chudák zařídit sladký život a nepochopil, jaké k tomu u nás vedou cesty.
  Během dopoledne jsem v kobce osiřel. Obědy dali už jen dva. Evženovi vystydne. Polívka byla mokrá a druhý chod knedlíky s omáčkou. Zase v ešusech. Na nich bylo vyryto mnoho nápisů, vzkazů a zvolání. Někdo vzkazoval legraci sousedovi do cely a tatínek bolestně volal své děti. Tyhle hliníkové, rychle chládnoucí misky na žrádlo, je jediné, co se dostane na chodbu ze světa nájemníků. Jsou to včeličky, které zalétají do úlů kobek a stávají se možností, jak propašovat slovo ven. Jenže v kobce nesmějí být kovové předměty. Čím do toho rejou? No proč jsou stoličky polorozebrané?
  Seděl jsem sám. K blatníku, který odrážel slunce, přišli muži a probírali motorické starosti. Pak v autě kdosi zapnul svižnou zápaďáckou muziku a blatník odjel. Z okénka nebylo viděl už nic. Nahoře zase znějí mé písničky. Poslouchají. Možná jim budu znít v hlavě. To bych jim přál. Nebo že by nad písničkami začali přemýšlet? Těžko. Dravec si zvykl honit králíky. Vidí prespektivu světa z pozice svých drápů a těžko pochopí, co je za výhodu být králíkem. Trochu je musí plést, že když drápy mají, nemohou králíka hned sežrat. Ale hlavu si tím lámat nebudou. Žijí ještě v idylickém světě, které se děli na slabé a silné. To, že do jejich světa se pozvolna přelévá svět kultury, svět, kde poddaný mizí, a vládce, aby zůstal u moci, se stává služebníkem mezilidské dohody, je bude zlobit. Pak nezbývá než si vymýšlet jedovaté vtípky jako pan Zdeněk nebo pouštět hrůzu jako pán, co mě přivedl, anebo strčit do sklepa jako major Mrkvička. Budou hledat cestičky. Tvrdit, že vyhláška o osobnostech se na mne nevztahuje, šťourat, od koho jsem si půjčil bony na auto. Od koho si půjčuji peníze, je moje věc a vyhláška se na mne vztahuje, protože o tom rozhodují oni, ale to, čeho jsem za deset let dosáhl. Ještě si mohou vymyslet křivé svědectví, zorganizovat výtržnost, schrastit někoho, kdo by přesvědčivě dokázal, že co dělám, je totéž jako budit pohoršení. Ale to všechno je komplikované. Pracuje na tom mnoho hlav, ale potíž je v tom, že by se to mohlo rozkecat, a překrucovat písničky, když je zná tolik lidí, nejde jen tak. To si troufli u Plastiků, protože počítali, že jsou neznámí. Ale tím probudili ve společnosti ochrnuté nervy a byla nalezena plocha, na které se domluvili lidé, kteří si předtím nerozuměli, a od ledna z toho byla katastrofa, neboť bylo vyzdviženo na světlo staré Voltairovo přání, žít v zemi, kde se dodržují zákony.
  Je komické, že moje písničky zaměstnávají v tuto chvíli tolik zdravých mužů a stojí tolik peněz. Kdyby za ty peníze postavili divadýlko. Je ostuda, že v Praze není kde hrát a mládež chodí po hospodách, vylupuje skříňky a krade kola od aut. Takovej přepych a nejsou jablka a pomeranče, pořádný knížky a desky, nejde koukat na televizi a poslouchat rádio a číst těch zbylých pár časopisů je ztráta času. A v této naší kulturní bídě se oni snaží, pomocí nejmodernější techniky a organizace, stůj co stůj bídu udržet. Kalí si studánku. Co bude zítra, jako by je nezajímalo a přitom mají budoucnosti plnou hubu a někdo jim nabulíkoval, že se tu chce dělat něco proti státu. Sami musejí dobře vědět, že to neodpovídá české nátuře. Čech si přeje mít stát. Byl a bude loajální. Chce žít na svém a trochu breptat. Pouze breptat. Píše petice, knížky, básničky, ale všechno je náramně uctivé a státotvorné. Chce pouze vlastnit svou duši. Má radši pána, který méně platí, který ho však nechá svobodně zpívat. Čech je kulturní zvíře, a když si bude moct dělat kulturu po svém, oželí i nové kalhoty. Taky všechny české mindráky a radikalismy jsou kulturní. Čech je nebojovná nátura, je veselý, rád se zhlíží v sobě a své minulosti. Pokud někdy nahlas huláká a hlasitě se směje a vymejšlí poťouchlosti, neplyne z toho pro nikoho nebezpečí. Nechte Čecha kutat umění a řemeslo a máte od něj navěky pokoj. Češi sami je rozmělní, uproblémují a zneškodní. Ale kulturu Čechovi neberte. Pak čert ví,m co by provedl. Svoje válečnické štěstí zkoušel zatím jen na cizích polích a pravda, celkem úspěšně.
  Čech je radostný řemeslník a když mu seberete řemeslo, stane se nikým a mohlo by být tragické, kdyby nám byl stržen kulturní nátěr a začaly v nás skřípat atavistické pudy. A je toho tak mnoho. Z tohodle století nám znějí v uších dvě otázky: přežít nebo nežít. Rozhodovat jsme se museli vždy v nejtěžší chvíli opuštěni a rozhodli jsme se směrem ke své třistaleté úspěšně absolvované zkušenosti.