4.

  Koncem dubna jsme zajeli s Danou do Olomouce povyprávět rodičům, jak to vypadalo na mých třicátých narozeninách. Čarodějnickou noc na První máj jsem propsal textem, který se nepovedl. Neuspokojen jsem usínal v dobu, kdy nepíšící lidé se řadili po celé zemi do rozjásaných průvodů. Vzbudil jsem se, když bylo po všem a v hlavě mi uvízly dva sny. Měl jsem z nich pocit zprávy. V prvním jsem šel po mokrém zelenohnědém ledě zamrzlé Vltavy od Národního divadla ke Karlovu mostu. V půli jsem se zastavil a věděl, že to dál nepůjde, že led se prolomí. Musím se vrátit. Jde o život, musím jinudy. Vše bylo v barvách vybledlého pastelu. Nakonec byl obrázek rozmlžen do ztracena jako ve filmu a octl jsem se v pocitu, kterému se podle výsledku říká zbabělost, rozvaha nebo nutnost. V druhém snu jsem šel se ženou polemi k jezírku, ke kterému jsem se jezdil v dětství koupat. Vyplašili jsme koroptve, které balistickým pádem zmizely za křovím. Když jsme k jezírku došli, smekli se s cesty dva obrovští bíložlutí hadi, ponořili se do průzračné vody, vlnili se po mizejícím dně a ztratili se v hlubině. Obešla mě jakási vlhká, beztížná nahota hrůzy. Díval jsem se za nimi do hlubiny, které jsem nerozuměl. Takové dva sny. Promítal jsem si je znovu s otevřenýma očima. Otráveně jsem vešel v pyžamu do kuchyně, kde rodiče a Dana pili už svou odpolední kávu.
  "To nejsou dobré sny. Musíš si dát pozor. Znáš je."
  "Znám, mami," lhal jsem.
  "Celý život nám nedali pokoj."
  "Já vím," řekl jsem pravdu a šel se umýt. Před pár dny mluvili v Ostravě na ideologické konferenci o mně. Nemají mě rádi. Prý je nebezpečí, že se objevím v Severomoravském kraji. Za rodiči snad mohu. Na festival do Valašského Meziříčí už ne. Byli tam. Byli i v Olomouci za ředitelem Parku a kultury ať svým podřízeným mě zakáže. Od podzimka tu nesmím hrát. 17. 11 1976 přišel na olomoucké představení pan Tylšar, kulturní pracovník okresního národního výboru, který býval učitelem v Kozově, vesnici vedle Bouzova. Ptal se mě, jak to, že nemám písemné oprávnění ke zpěvu lidových písní a povolení ke vstupu do Severomoravského kraje. Pečlivě si opisoval údaje z mé občanky. Snažil jsem se mu vysvětlit, že cenzura byla zrušena a povolení ke zpěvu lidových písní a ke vstupu do nějakého kraje se nevydává, že každý občan má svobodu pohybu a umělecké realizace. Odvětil, že to není pravda. To by si pak každý mohl jezdit, kam chce, a zpívat, co se mu chce. Viděl prý představení Josefa Nose. Jelikož se zul na jevišti, tak proti němu zakročil a poslal stížnost na agenturu. Rázem byl Nos na dlažbě. Po takových řečech se mi zdálo hloupé mluvit o umělecké pravdivosti, síle výpovědi a záměru. To cítilo publikum. On jenom duněl. Když jsem byl na jevišti, hrabal se v zákulisí v mých textech, které jsem nezpíval a dělal si výpisky. O přestávce mi vysvětlovat části těchto mých textů. Nebavil jsem se s ním. Nevím, co v Kozově učil, ale muselo to vypadat. A tento člověk budí v olomoucké kultuře hrůzu. Chodí po představeních a legitimuje hudebníky. Luboši Andrštovi řekl, že svou hudbou debilizuje mládež a několik jiných lichotek.
  Když v druhé půli Tylšar z koncertu odcházel, musel kolem mne a sálem. Tak jsem ho publiku představil. Nastalo ticho a zazněl ostrý potlesk, když se za pohledu všech a mého mlčení doprodíral k východu. Pak prý stál venku pod oknem a poslouchal. Měl na sobě šedě hnědý starší oblek, trochu ušmudlanou košili a laciné polobotky. Jízlivý úsměv a chování vtíravě důvěrné, pod paží ochmatanou aktovčičku, do které mu zřejmě panimáma dávala svačinku. Pečlivý úředník. Chápe funkci svého úřadu a nechápe jeho smysl. Kolik takových Tylšarů naší kulturou úřaduje?