18.
"Počkejte zde a umejte si ruce a do sucha si je otřete," pověděl civil zevnitř místnost. Umyl jsem si ruce a tušil, že mě čeká zásadní událost v mém třicetiletém životě. Že jsem si vyzpíval otisky prstů. Karel Gott právě dostal zasloužilého umělce. Já dostal kobku č. 19 a budu vyfocen do policejního alba. On na obálku Mladého světa. Nevím, co je větší ostuda. Měli by mi vzít také otisk huby a vzorek hlasivek.
Podíval jsem se do zamaštěného zrcadla. Od včerejška jsem se neviděl. Byl jsem zamračený. Možná mě chtěli proto fotit. A chybí mi brejle! Takže focení bude pro kočku.
Jednou jsem už focený byl. V Olomouci v roce 1966. Na podzim toho roku se kdosi na ÚV KSČ rozhodl, že mladým mužům nesluší dlouhé vlasy a začala děsivá honička. Nesměli jsme na nádraží, do veřejných dopravních prostředků, do kina, do divadla a do hospod. Dnešní chartisté se proti tomu mají lážově a jsou zároveň připraveni o tehdejší obuškové lázně. S Vláďou Veitem jsem se uklidili do Olomouce, kde jsme dostali předvolání: "Dostavte se na OO VB Olomouc ve věci Mánička." Dlouho jsme se tomu řehtali. Pak jsem se dostavil. Ptali se mě, kde mám tetování, jakou mám přezdívku a do jaké party chodím a nevěřícně kroutili hlavou, když jsem odpovídal, že nic takového není. Když jsem nadiktoval název oboru, který jsem studoval, začali mi vykat. Pak si mě vyfotili. Za týden mi nějaký známý ty fotky z policie propašoval. Mám na nich vlasy dlouhé asi jako dnešní policajti. Podle toho by se dalo usuzovat, že za dalších jedenáct let budou mít policajti vlasy na ramena.
"Tak pojďte dál," vyzval mě vytáhlý hoch, starý jako já. Choval se ke mně jako k objektu, který je zdrojem jeho živobytí. Jako kopáč k lopatě nebo zedník k cihle. Vzal mi postupně obě ruce a všechny prsty zvlášť, umazal je o barvu rozválenou na skle a mačkal to usilovně na jakési papírky. Zvláštní druh grafiky. Já když dělám tisky, rozválím hutnější barvy, ale obtiskuji jenom lidsky nedokonalé rejpaniny v linoleu. Pak to podepíšu jako svůj výtvor a jsem na to pyšný a třesu se, co řeknou kamarádi. Práci tohodle grafika jsem nakonec podepsal já a on nebyl vůbec pyšný a jistě nepřemýšlel, co kamarádi řeknou. Mají vůbec policajti kamarády? Pak mě posadil na židli, která se mi udála dokonalá. Zatáhl za páku a já rázem seděl k němu bokem.
"Dívejte se na tamty dveře a nehýbejte se."
Na dveřích nic ke koukání nebylo. On mezitím zmáčknul spoušť. Zatáhl zase za páku a už jsem seděl k němu čelem.
"Dívejte se na mě a nehýbejte se." Konečně lidský výzva, ale moc toho vidět nebylo, protože jsem byl oslněn škaredými mísami reflektorů. Pak zase zatáhl a já byl k němu šikmo a měl se dívat na okno. Zase pohled na hovno.
"Hotovo." Slezl jsem. Opracoval mě a výplatní páska mu na konci měsíce oznámí, že dělá práci, protože je za ni pravidelně placený.
"Stoupněte si sem," ukázal na místo asi půl metru před psacím strojem, kde seděl mladší hoch. Rozhlas po drátě vysílal blboviny hudebních manuálů. Mají tam několik desítek mých nahrávek, ale to asi nebudou pouštět teď, když se řady mých posluchačů rozšířily ještě o estébáky.
Hoch u stroje se díval na můj vězeňský papír a opisoval z něj cosi do kartičky.
"Co to zpíváte? Tady stojí, že uvádíte lidi do tranzu."
"Písničky."
"To jsou dneska věci," kroutil hlavou. "A pro koho to je? Aha, StB," pokračoval po způsobu samomluvy a pak přikývnul. "Já jsem se zajímal o písničky tak do vojny. Pak jsem nastoupil sem." Chtěl jsem mu říct, že jeho kolegové až když nastoupili sem, ale byl sympatický a možná by ho zamrzela nějaká narážka na partu, ve které pracuje. Ptal se mě, jak jsem velikej, kolik mám kilo a jakou mám barvu očí. Jsou to otázky intimní, ale ptal se tak samozřejmě, že jsem tak nějak podle odhadu odpovídal. Policie se u nás zajímá o intimní věci. Je lidská. Díval se mi na vlasy a odhadoval barvu. V rádiu pořád kvrdlala blbá muzika. Já dumal, jak by měl vypadat policejní dotazník v našich případech. Barva očí a vlasů, výška a váha jsou nepodstatné. Měli by mít dotazník na duši, protože za tu jsme popotahováni. Třeba: pije rád červené víno a podzim ho rozteskňuje.