Šli jsme přes dvůr. Já a dva fízlové. Teď mi došlo, jak to pan Zdeněk myslel se zmoknutím a nezmoknutím. Je to opravdu blbá hra. Vešli jsme železnými dveřmi pod úroveň dvora a já si automaticky stoupl do namalované ohrádky. "Místo pro zadrženého" a začal číst vězeňský řád. Nehraje tu jedna skutečnost. Do soudu mě nikdo nesmí považovat za viníka, mám všechna práva a zůstávám občanem, který je sice podezřelý, ale může se to vysvětlit. Tedy bych neměl podléhat vězeňskému řádu.
  Vyndal jsem znovu věci z kapes na stůl. Malá a mladá uniforma mě zavedla do místnůstky s prádlem, kde jsem se musel svléct do naha, otočit se k němu zády a udělat dřep, jestli náhodou nepašuji v prdeli ruličku peněz nebo pilník. To šlo jen se strašném vězení ve filmu Motýlek. Mladík prošahal švy na šatech, proklepal boty a obrátil ponožky. Ani pod vlasama jsem nic nepašoval. Měl bych se cítit pokořen, ale připadalo mi to tak absurdní, že jsem jenom zíral.
  Vrátil jsem se k přijímacímu stolu. Brýle prý mi dají jenom na čtení. Nevěděl jsem, že se v cele nesmí část a oni nevěděli, že jsem krátkozraký. Major Mrkvička a pan Zika tam ještě stáli a myslím, že po mně pokukovali. Neměl jsem brýle, tak jsem si mohl myslet, že mě i litují. "It is your Business," mi nahoře vědoucně řekl pan Zdeněk. Jistě. Poznám vězení i zevnitř.
  Estébáci odešli a já šel s žalářníkem. Byl to sympatický mladík. Řekl mi, že mám právo jednou za dvacetčtyři hodin na vycházku. Ukázal mi, jak se stele a chvíli jsme si rozpačitě povídali mezi trezorovými dveřmi. Trochu jsem se vyptával, s omluvou, že jsem v kriminále poprvé. Povídal, že každý musí jednou poprvé. Má pravdu. Zavřel železná vrata a zdálo se, že je v rozpacích. Ale bez brýlí člověk blbě vidí.
  Sedl jsem na postel a snažil se sám sebe uvědomit. Cítil jsem se po chřipce blbě. Pobolívalo mě v krku a šátek mi sebrali. Ale hlavně že si už s nikým nepovídám! Co jsou vlastně zač? Cenzura s obuškem? Netvořivá literární mafie? Komedianti? Příživníci na kultuře? ... příživníci. Pasou se na úsilí druhých. Ale jsou služebnou částí mocenské struktury. Moc se živí rukama ovládaných. Tihle na ty ruce dohlížejí. Mají auta, mohou šťourat v naší poště, poslouchat, co si mezi sebou my lidé povídáme. Dívají se, kam chodíme a o co se zajímáme. Slíděj. Je jim jedno, co si kdo myslí. Sami si také myslí své, ale zajímá je co kdo dělá. Nezajímá je charakternost, ale míra souhlasnosti. Kam to chtějí s takovým lidstvem dotáhnout? Slyšeli mé písničky a zavřeli mě. Vzali mi brýle, svlíkli do naha, dali deky a jakousi kobku s vodovodem a záchodovou mísou. Na moje umění reagují násilím, čímž vylepšují mou uměleckou svobodu. Básník a policajt. Ale oni slouží svým pánům. Kdo jsou mí pánové? Lid? Ten mi tleská. Oni jsou proto naštvaní. Kdo jsou tedy mí páni?
  Začal jsem chodit po cele. Chtěl jsem si promyslet horoskopy, ale vykašlal jsem se na to. Polykal jsem svůj stav. Pořád mi to ale připadalo jako blbá hra. A vězení bez soudu je svinstvo.
  U stropu svítily dvě žárovky stovky, zadrátované v takovém umývadle jako v kravíně. Polovinu cely zabíraly tri prkenné postele těsně vedle sebe a v druhé polovině, velké jako první, byl vodovod, hajzlmísa a trezorové dveře se špehýrkou a otevíracím okénkem. V normálním světě se dívá špehýrkou z bytu na chodbu. Možná to lze pochopit, že oni bydlej a jsou doma, kdežto vězeň je vyvržen mimo soukromí a stává se jaksi obecním. Že není zamčen on, ale lid se zamknul před ním. Společnost se přede mnou uvěznila. Uzamkli národ, aby ke mně nemohl.
  Strop cely byl valený. Tím připomínal kobku a úplně nahoře v oblouku klenby bylo uzoučké zadrátované okénko. Před okénkem stálo na nablejskané auto. Podle odlesku na blatníku šlo odhadovat, že na světě svítí slunce.
  Zarachtaly dveře a já se postavil, neboť jsem byl poučen, že tak musím. Vešel ani dvacetiletý hoch Z.B.
  "Za co seš tady?" položil jsem po hodině věznění otázku vězňů všech dob.
  "V Podolí jsme udělali skříňku. Šest tisíc. Jsme na to tři, takže na mne padají jenom dva tisíce," naivně porcoval částku a zapomněl, že šlo o krádež, "a nikdy jsem nebyl trestanej, takže jdu zejtra domů. Za co seš tu ty?"
  "Za písničky."
  "Jo?" řekl s přídechem pochopení a napodobil hru na kytaru. "Jasný," a sedl si na postel. Ideální čítankový typ vexláka. Účes jak filmová hvězda z hollywoodského filmu. Já už se z těch Američanů z doby Karibské krize zblázním! Ti nahoře a tenhle dole. Oblíkání, pohyby, obzor i cíle.
  Z. B. pózoval na možnosti kobky skvěle. Trochu s italským nebo cikánským šarmem. Prachy, co ukadli, šli probendit do nóbl podniku a tam je čapli. Nechali je prý dojíst a toho si cenil. Znal značky aut, názvy kapel, ceny v Tuzexu, nasál a řekl mi, jak se jmenuje zápaďácký prášek, ve kterém mi Dana pere svetr. Měl své auto. V autě kazeťák a jakési věci, které nazýval a já nevěděl, o co jde. Potom mi vyprávěl film o upírech, jak se tam vraždilo a stěny v koupelně se pohnuly a rozmačkaly kohosi, kdo se koupal. Vyprávěl o pražských podnicích a diskotékách. O většině jsem ani neslyšel. On nikdy neslyšel o mně a mém světě. Žili jsem v jednom městě jen zdánlivě. Určitě kdybychom měli cizinci pospat Václavák, vznikne od každého z nás odlišný obrázek. Ten jeho by nebyl tak smutný.
  Seděli jsme na hraně tří srostlých postelí. Příjemně dětsky žvatlal o pohádkovém světě reklam, neónů a světel, rychlých aut... jak bych to řekl? Život prý vznikl ve vodě, dávno a na Zemi. Ten jeho v coca cole, nedávno a u nás. Se žvejkačkama a UNRROU po osvobození Plzně americkým imperialismem. Bylo sem zaváto jeho laciné, nasládlé, adaptabilní semínko, protože místní byliny byly vypáleny jako mez v předjaří. Co mysleli, že jim vyroste?
  Poslouchal jsem ho napůl ucha. Neměli jsme si moc co říct, ale byl sympatickej. Vězení by s ním šlo. Ukazoval jizvu na ruce a říkal, že mu to udělali cikáni. Že jel ve svém autě jakousi ulicí ve středu Prahy, byla noc a tu vidí, že dva cikáni se šíleně perou s krásnou holkou. Plavovlasou. Ona si zula pantoflíček a bránila se kramflekem. Tak zastavil. Děsně cikánům namlátil a zkopal je do držky. Holku posadil do svého auta, odvezl ji k rodičům a ti mu dali 500 Kčs. Jeden cikán měl nůž, kterým ho stačil bodnout do ruky, než mu ho vykopl. Zachráněná Mary nakonec svého kovboje ošetřila.
  "A viděl ses ještě někdy s tou holkou?"
  "Proč? O to nešlo," pravil nezištně.