UTKÁNÍ SE SKÁLOU:

úvod
kapitola 2
kapitola 3
kapitola 4
kapitola 5
kapitola 6
kapitola 7
kapitola 8
kapitola 9
kapitola 10
kapitola 11
kapitola 12
kapitola 13
kapitola 14
kapitola 15
kapitola 16
kapitola 17
kapitola 18
kapitola 19
kapitola 20
kapitola 21
kapitola 22
kapitola 23
kapitola 24
kapitola 25
kapitola 26
kapitola 27
kapitola 28
kapitola 29
kapitola 30
kapitola 31
kapitola 32
kapitola 33
kapitola 34
kapitola 35
kapitola 36

  10.

  Když jsem se ptal, jestli přespím doma, usmíval se a krčil rameny. Zdálo se mi nevkusné se ptát, jestli mě zavřou. Na jídlo mě nepustili, ale nabídli mi, že mi pro něco skočí. Mladý zdravý zapisovač zaběhl pro balíček kávy za osm a vrátil zbytek drobných. Erární prý nemají, a proto musím ze svého. Lhali. Paní Šeré, vedoucí divadla v Nerudovce, udělali. Omylem jí osladili, a tak jí udělali jiné. Mohli mi ho dát, protože seděla právě o dvě kanceláře vedle. Pouštěli jí moje písničky a zapečetili kanceláře Ústředního domu pionýrů, protože v nějaké skříni ležely smlouvy, které by jim ukázali i bez cirkusu. Paní Šerá moje písničky znala a měla říct, co je na nich špatného. Hlavně o Havlíčkovi Borovském a Sokratovi. Nespravedlnost, která potkala tyto dvě historické osobnosti, se jim zdála jaksi aktuální. Paní Šerá, myslím vysvětlovala totéž co já, že na poezii nelze brát policejní triedr.
  S kafem mi to ale zavařil Vaculík. Na obou minulých návštěvách mi ho dali. Mezitím uvedl do české literatury podplukovníka Nogu a s kafema je konec.
  "Já si myslím, že jste mě sen nedovedli kvůli příjmům, ale kvůli něčemu jinému," povídal jsem mezi sepisováním protokolu.
  "Z čeho tak soudíte, pane Hutka?"
  "Pán, co mě sem dovezl, povídal u výtahu, že jde o politiku," chtěl jsem to tamtomu zavařit.
  "Ten měl za úkol vás přivést. To byl jeho úkol a vůbec nemusí vědět, proč jste tady," zase lhal pan Zdeněk s úsměvem, protože pán za chvíli přišel a pustil se do mne, jak si to představuji zpívat o Havlíčkovi a hlavně ta balada o svatém Davidu. To tedy že ne! Jestli prý to náhodou není návod k emigraci. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je to píseň z osmnáctého století, ale to neudělalo dojem.
 
  Aj znám já loučku zelenou
  A na ní lipku sázenou
 
  A pod ní seděl David král
  Svaté písničky sobě hrál
 
  Hou hej, radostná novina
  Přišla tě k němu Maria
 
  Hou hej, Davide, ty jen hráš
  A svoji matku v pekle máš
 
  A svatý David neseděl
  Vzal si housličky k peklu šel
 
  A když tam před peklo přišel
  Svoji matičku uslyšel
 
  Hned na své housličky zahrál
  Svoji matičku ven volal
 
  Dušičky se jí chytaly
  Z pekla ven vyjít nedaly
 
  Tak s ďáblem sázku udělal
  Kdo by z nich pěkněji zahrál
 
  A David tak pěkně zahrál
  Že matku z pekla ven vyhrál
 
  Hou hej, Davide, Davide
  Budeš-li sloužiti i mě
 
  Nebudeš těžce pracovat
  Jenom v měsíčku sedávat
  Svaté písničky zpívávat

 
  Nevím, kde viděl návod k emigraci. Možná ho pobouřilo, že jakýsi zpěvák se odvažuje volat matku z pekla. Ale ne. Problém je hlubší. Policista cosi tušil, ale nedokázal se vyslovit, proto problém převedl do jemu známých rovin. Ve skutečnosti ho pobouřil obrázek pekla a ďábla. Obecně je peklo tradiční představa trestního zařízení, kam se strkají nenapravitelní. Jakési doživotí po životě. Peklo obhospodařuje ďábel, boží úředník, který má povinnost vyhledávat a posbírat ty, které porušují boží řád, a když ho poruší nenapravitelně, je dána ďáblu nad nimi moc. Nad spravedlivými ďábel moc nemá.
  V baladě o svatém Davidu je vysloven smysl zpěváka a zpěvu a je zde i obrázek skutečného pekla a ďábla. Peklo zde není podzemní dusná místnost, kam nejsou slyšet hlasy zvenčí a odkud nemůže být slyšen hlas. V této písni je peklem místo, může to být i louka, odkud je slyšet a kam je slyšet. Matka, když slyší Davida, chce odejít, ale dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Ti, kteří na tom byli stejně špatně jako ona, její spolutrpící, ji zabránili v odchodu na svobodu a to je peklo!! Davidovi nezbývá než jít za správcem. Ten je mimo peklo. Soutěží spolu ve hře na housle. David vyhraje a ďábel matku vydá z "věčného" zatracení. To znamená, že ďábel umí hrát dobře na housle, jinak by nemohl soutěžit. Má vyvinutý vkus a cit, protože pozná, že David hraje lépe. Komise tam není a David je neobjektivní, protože hraje o matku. Ďábel je spravedlivý, protože matičku poctivě vydá. Představa ďábla v této písni je představa umělecky nadaného, citlivého, objektivního a spravedlivého vládce nad vězeňskou samosprávou.
  Celá píseň má svou zvláštní hierarchii hodnot. Nejvýše je svobodný David, která si fidlá pod lipkou, a když o to jde, vysvobodí někoho z pekla. Je mu proto nakonec nabídnuta služba, při které bude pouze zpívat při měsíčku, protože co když bude potřeba zase někoho z pekla vytáhnout? On má odvahu i schopnost. Další kvalita je ďábel, který je spravedlivý a je s ním domluva. Nejníže je peklo, ona vězeňská samospráva. Toto je obsah písně, a to policajta dožralo.


  Člověk, jehož vlastní úděl je zaviněná otročina celý život, člověk než smyslu důstojnosti člověka, bývá každým svobodným činem svého bližního podrážděn. Každé svobodné umění ve své době dráždilo a popuzovalo. Ale i staré umění -- pokud je to umění -- dráždí lidi, jestliže je počnou chápat v plné jeho důstojnosti; I staré umění říká lidem: zde někdo byl a chtěl být svobodný, bezohledný, buřičem pro všednosti názoru, klidnému zažívání, opovrhovatel veškerou pohodlností, biedermeirovstvím.
  Svobodný člověk dělá díla, která jsou jakoby děšením pohodlného, starého a pomalým rytmem se ploužícího biedermeiru; děsivost trapná pro lidi bez myšlenky a srdce, která kdysi se projevovala ve staré formě balady, anekdoty, tragedie, dramatu a novely
  (E. F.)