9.

  Ve čtvrtek jsme vstali v Praze v osm ráno. Nemohl jsem dospat, jak jsem se těšil na své utkání se skálou! Už se tam začalo cosi rýsovat. O půl deváté zvonila sousedka: "Každý den tu byli páni a ptali se po vás. Prý jestli nevím, kdy se vrátíte a kde byste mohli být."
  "Kolik jim asi bylo?"
  "Mladí. Kolem třiceti."
  "Moc vám děkuju. A teď, Dano, rychle!" Jenže za deset minut zase zacinkal zvonek. Netuše nic zlého, otvírám. Ve dveřích stál světlovlasý čtyřicátník se širokým obličejem a ukazoval červenou legitimaci. Možná jenom obal.
  "Potřebovali bychom s vámi mluvit."
  "Mohu si alespoň vyčistit zuby?" ptám se jak idiot.
  "Jistě. Já počkám."
  Zavírám dveře. Muž zůstává na chodbě. Tak jsou zde! Čistím si zuby a kartáček a pastu dávám se zlým tušením do kapsy kabátu. Dana balí řízek a jablíčko. Proč tak spěcháme? Jasně, jsem blbec! Neměli pozvánku, nikam jsem nemusel chodit. Nemají právo mě tahat z bytu! Právo... měl jsem se vzpírat? Zabarikádovat se? Šel jsem jak ovce a ještě bez snídaně. Zůstal jsem marnivě a škodlivě zdvořilý. Bylo mi hloupé je nechat čekat.
  "Klidně jste se mohl nasnídat. Však jsem vám říkal, že bych počkal," říkal čtyřicátník v prostorné volze, která se tiše odpíchla z místa a pohnula vzad slunečným dnem, který se tak nevinně rozkládal za jejími okny. Ano. Mají dost času.
  Z naší jednosměrky zatáčeli na hlavní tak jak to dělám já. Přes čáru.
  "To bychom platili," podotkl sebejistě řidič. Druzí dva se zasmáli a všichni začali pracovat na srdečné náladě. Já byl nespolečenský. Kouřil jsem a díval se z okna. Přemýšlel jsem, kdy zase uvidím Danu. Za dvě hodiny? Za dva dny? Za dva měsíce? Za dva roky? Ve snu se sesmekli dva hadi z mé cesty a zmizeli v hlubině. A Uran bude otravovat ve dvanáctém domě ještě skoro tři roky.
  "Tak kdepak jste včera hrál, pane Hutka?" ptal se čtyřicátník nápadně přátelsky.
  "Nikde. Byl jsem nemocný."
  Jeli jsme po nábřeží ve štrůdlu pokojných aut. Technické století neběsnilo, jenom trpělivě otravovalo svými výfuky vzduch. Vezou mě do Ruzyně? To by museli zahnout na most. Ne, jedou rovně. Přistáli jsme v Bartolomějské. Vystupovali jsme dva.
  "Pane Hutka, něco vám vypadlo," řekl mladík mého věku nebo mladší, sedící vedle mne na zadním sedadle. Podával mi zubní pastu. Celou cestu se usmíval. S mužem, který by počkal, až se nasnídám, jsme čekali na výtah. "Tak jsem slyšel, pane Hutka, že se zabýváte politikou?"
  "To bude omyl. Zabývám se písničkama."
  "No, já slyšel něco jiného."
  "Víte, poezie je zvláštní věc. Cosi mezi spontánním životem a strukturou moci, a když se obojí na sebe začne příliš tisknout, tak se v dějinách stává, že se poezie dostane do kleští. Je to nedorozumění a to už se snad nemůže stát," říkal jsem přesvědčivě, ale o závěru myšlenky jsem si nebyl zcela jist.
  Vyjeli jsme výtahem nahoru, šli po schodech plných dveří a přešli po zasklené krátké pavlači do vedlejšího domu. Zastavili se u dveří 16.
  "Chvilku počkejte, seženu klíč." Šestnáctý obrázek z Andersenových Obrázků měsíční noci je obrázek mrtvých Pompejí, napadlo mi.
  Posadili mně do kanceláře. Venku svítilo slunce, ale v pohledu z jejich okna i to vypadalo blbě. Na stěně visel program divadla Na zábradlí a na skříni plakát Hany Zagorové. Nějaký fízl jí vtipně a symbolicky nalepil na pusu nálepku obchodního domu Prior.
  Přišel pán. Takových pětatřicet, elegantní pohyby i oblek. Detektiv z hollywoodského filmu šedesátých let ve stříbrném oblečení. Žádal jsem o poučení a o jeho jméno. Poučení odbyl jednou větou a co se týče jména, říkal, že mě nemusí zajímat. Stále sem někdo chodil a muž přicházel a odcházel. Z různých hovorů s jeho kolegy jsem pochopil, že se jmenuje Zdeněk. Pan Zdeněk. Usmíval se a hovořil buď s příjemnou převahou, nebo blahoskolnnou jedovatostí. Byl doma, kdežto já byl na policii, a tak jsme viděli svět z jiných perspektiv. Měl snahu, abych přijal jeho objektivní vidění. To se mi nechtělo, protože jak bych potom vysvětlil, že duha je na černobílé fotografii jenom jakýsi čmouh. Tak se mluvilo o mých příjmech s odbočkami všelikams. Byl jistější než já, přesto měl daleko více otázek. Třeba:
  "Tak s jakou taktikou jste sem přišel, pane Hutka?"
  "Téhle otázce moc nerozumím."
  "No, jestli si budete hrát na naivního?"
  Nebo:
  "Tak vy se zabýváte politikou?"
  "To bych neseděl tady."
  "A kde myslíte, že byste seděl?"
  "Někde, kde to nese peníze."
  "Ano, jistě, peníze," povzdechl si jízlivě a já pochopil, že má na mysli dolary. Ale já ne. Já měl na mysli jeho politiku a jeho peníze.
  "Taky bych vám nikdy nepovídal, co si myslím, kdybych dělal politiku."
  "Jste věřící?" To mě rozesmálo. Co by ještě nechtěl vědět?
  "Ne," ale neřekl jsem to jako Petr, který zapřel Krista, ale jako jedinou možnost zarazit další otázky. Usmíval jsem se.
  "To jsem rád, že si také myslíte, že věřící nejsou slušní lidé," odvážně zadedukoval nebo možná zaprovokoval. Většinou to nejde rozeznat a možná to ani nerozenávají. Tahají z člověka rozumy, a když se to daří, je to úspěšná provokace, když se to nedaří, je to odvážná dedukce.
  "Znám věřící, kteří slušní jsou," uzavřel jsem dedukci a stabilizoval provokaci.
  "Podle čeho, pane Hutka, soudíte že vyhláška ministerstva kultury se na vás vztahuje?"
  "Podle toho, co jsem dosáhl, a podle článků v novinách."
  "Prosím vás, noviny!" řekl pohrdlivě, jako by si myslel o jejich novinách totéž co já.
  "A víte, že nemáte žádné oprávnění k vystupování?"
  "To nevím."
  "Tak jak to, že vystupujete?" Ach ta logika!
  "Promiňte, ale vy tomu nerozumíte. Nemám oprávnění brát honorář za zpívání, ale vystupovat může kdokoliv."
  "Vy ale berete honorář za zpěv."
  "Už jsem vám vysvětloval, že za sestavení pořadu z věcí, které jsem napsal."
  "Ale zpíváte je."
  "Jistě, ale smlouva je na mé autorské dílo, ne?"
  "Zajímalo by mě, proti čemu byste protestoval, kdyby byl u nás kapitalismus?"
  "Neprotestuji. Zpívám písničky." Ale potěšil mě, že mě považuje za rozzlobeného mladého Ira, který musí nadávat a být vždycky proti. Že nenadávám a dokonce se pokouším o cosi jemného a laskavého, bych mu vysvětloval zbytečně.

---

  Dějiny nesoudí nikdy, aby braly v počet a ohled okolnosti, v nichž člověk musí tvořiti; všechny překážky a nepřízně osudu nepadají v úvahu při soudu nad dosaženým výsledkem. Nikdo se nebude ptáti v budoucnosti na to, za jakých poměrů bylo u nás povoleno malovat, co všechno se muselo současně odstraňovat a překonávat a jak veliká energie byla spotřebována na dosažení toho stupně výrazu a dokonalosti, která mně byla možná, nikdo se nebude ptáti, kde jsou díla z let bídy, prokletí a potupy; úsudek vydestiluje se jen a jen z materiálu, kterého bylo dosaženo, ať už za jakoukoliv cenu, nebo zapíráním. A právem; neb i já i každý druhý počínáme si stejně vůči svým předchůdcům.
  (E. F.)