24.

  V noci byl do cely přiveden další člověk. Slovák. Mátožně jsem se probudil. Světlo bylo protivné. Hoch zůstal stát uprostřed cely a nesmyslně se ptal, za co jsme zady a hned začal napůl slovensky povídat. Chtěl mluvit. Evžen spal.
  "Lehni si a spi. Tady se vstává v pět, tak ať se vyspíš. Ráno si všechno povíme," Zahrabal jsem se nezdvořile do dek. Ale bylo to tak správné, Až do ranního pokřiku jsem spal bezvadně.
  Jelikož se probouzím na etapy a dlouze, nejsem schopen ani na včerejší, ani na dnešní vstávání si pořádně vzpomenout. Mám v paměti až smetáček, lopatku a hadr, který nám co cely šoupli. Hotel samoobsluha. Hard jsme nepoužili a smetí smetli pod postele, trochu na lopatku, aby nebyly řeči. Přitom mi tlustí uniforma ukázala, jak před trezorovými dveřmi napíchnout smetáček do držadla široké lopatky a ramena té lopatky zahalit hadrem, jako to dělali kozáci ve filmu. Zdání pořádku. Bylo to před každou celou a náhodný chodec by myslil, že mezi kriminálníky zadrženými pro podezření z porušení dohodnutých pravidel je kázeň. "To aby paní velitelka byla spokojená." Vězela ve vězeňském řádu také. Za chvíli vešla, poptala se, jestli něco nepotřebujeme a poradila, a%t si vyvětráme, ale byl to smrad od včerejška, kterým smrděla cela, ve které jsme smrděli my.
  Slovák vyprávěl svůj příběh, posazen naproti nápisu Charta 77, a my s Evženem ho litovali. Byl dělník na metru, který jel včera, v pátek třináctého, domů. Aktovku si dal do rychlíku a šel si stoupnout do fronty na pivo. Někde před ním stála ženská, která pouštěla jakési lidi před sebe a celá fronta brblala. I pan Šamudovský brblal, protože všichni chtěli pivo a rychlík už měl odjet. Pan Šamudovský řekl po slovensky, ať jsou do "čóry", což znamená do "fronty". Paní, která byla z Tábora, to nepochopila a zavolala na něj nádražního četníka a se svým mužem proti němu svědčila, Rychlík s aktovkou odjel i sovětští občané, které ta paní pouštěla. Že šlo o sovětské občany, se náš dělník dozvěděl až teď. Paní s manželem nadiktovali do protokolu, že to byli veteráni, kteří osvobozovali Tábor a že náš dělník je častoval slovy jako kurvy a píče a chtěl jednomu strhnout vyznamenání. "Kdybych chtěl, tak mu ho strhnu, ne?" vysvětloval nesmyslnost obvinění. Bylo to vážné. S rychlíkem odjela i celá fronta, a tak nezbyl žádný svědek, mimo ty dva tábority manžele, kteří si výpověď potvrdili, a tak se nad hlavou pana Šamudovského zahoupal § 198 o urážce rasy a přesvědčení a § 202 -- výtržnost. Tyto dva paragrafy ho popleteného dovedly o půlnoci do naší cely. Slovák říkal, že nic z toho nebyla pravda, že jenom řekl, ať jdou do čóry. Seděl na stoličce, dlouhán nedělně oblečený, protože jel na čtyři dny za ženou a dětmi. Střídal se v něm smutek a vztek. Nám s Evženem byly naše pozice jasné, kdežto Mariána absurdní sled událostí minulého dne zcela popletl a vyvedl z míry, že začal uvažovat ve zrovna tak absurdních polohách a hledal souvislosti mezi pátkem třináctého a událostmi na konci války.
  Evžena odvedli na výslech a sympatický Slovák usnul s hlavou na stolečku a snad věřil, že spánek je skutečnost a cela popletený sen. Je na tom nejhůř a ani o tom neví.
  Do cely s jeho spánkem, sluníčkem nad dvorkem a sobotním klidem vešla pohoda. Tiše jsem se procházel a čas byl rytmizován šustěním špehýrky. Službu měla ženská uniforma, která byla pečlivá v dohledu a na sousedy pořád hubovala, že s posedávají po postelích, a tvrdila, že sirky nemá, ať si zapálí, čím chtějí. Mně řekla, že neví, kolik je hodin, a že na vycházku nemohu, protože v sobotu a v neděli vycházky nejsou, protože to je ve vězeňském řádu. Já měl pocit, že mi může být vězeňský řád u prdele a rozhořčil jsem se nad blbostí toho neřádu. Plnoprávní podezřelí občané mohou přemýšlet, jak jejich spoluobčané, kteří z různých důvodů v podezření neupadlím si užívají volna a odpočinku a oni celé dva dny nesmějí ze své kobky. Podle mé humanistické logiky by v tyto dny měl zadržený, ale i vězeň mít nárok nejméně na dvě vycházky anebo alespoň na celé odpoledne v přírodě. Ne! Jsi v podezření, tak seď v cele na prdeli! Říká se, že se každý ve vazbě těší na soud a na regulérní výkon trestu, protože je to úleva. Nejen že člověk ví, na čem je, ale může přijít i mezi lidi a něco dělat. Z toho plyne podivné poznání, že být podezřelým je to nejtěžší břemeno. Trochu to připomíná středověk se svým trpným právem, kdy mučení bylo tak strašné, že se mučený raději k čemukoliv přiznal, jen aby už byl popraven. A nikdo mě nepřesvědčí, že v rámci našich životních nároků, které nám dala druhá polovina dvacátého století, není takovýto pobyt v cele mučením. I to, že mě estébáci zde nechali dalších dvacetčtyři hodin a už nic nezjišťovali, že mé ženě dokonce včera oznámili, že dne ráno půjdu domů. Chtějí mě zastrašit, dát mi čichnout k mučidlům a našli k tomu zastírací zákonnou formulku. Ve skutečnosti mi dali dva dny vězení bez soudu. Výslech se mnou vedli jen o mých příjmech a o půjčce na auto, nikoliv o tom, proč mě zavřeli, a formulace, že "mé vystoupení může v lidech tvořit takovou náladu, která vede k výtržnostem", je ťulpasovina. Kdybychom tuto věc vzali důsledně, tak by v první řadě museli být zadrženi oni, protože, jak se zdá, jejich činnost vede k možnosti daleko větších výtržností a sami výtržnosti dělají. Třeba pohřeb profesora Patočky a celé to blbnutí kolem Charty. Ale komu si stěžovat? Turku? Ten tě soudí.
  Před pár týdny jsem byl na návštěvě u Jaroslava Seiferta, básníka a národního umělce, hrál jsem nějaké písničky a povídalo se o všem možném. V jednu chvíli paní Seifertová odešla a když se vrátila, tak si stěžovala, že děti zase nechaly domovní dveře otevřené. Pan Seifert omluvně řekl ke společnosti:
  "Víte, moje paní se bojí policie." Tak daleko to naše policie dopracovala. U maturitních otázek věnovaných Seifertovy se ale o tom mluvit nebude. Tedy letos ještě ne.