Otevřely se dveře. "Jaroslav Hutka," řekla uniforma.
  "Mám si vzít cigarety?"
  "Ano, můžete," a zase jsem kráčel před uniformou. Tentokrát mě nepopoháněla. Čekal mladý zapisovač. U okénka rozbalili můj papírový pytlík a vyndali kartáček na zuby a pastu. Aha, on ten pytlík tady asi celou dobu nebyl, proto se vymlouvali, že nemají čas mi kartáček vydat. Neumějí říct pravdu. Je tam můj kalendář. Asi v něm listovali. Naštěstí mám bohulibý zvyk prošlé stránky ničit. Chtěl jsem si ještě říct o tkaničky do bot, ale když jsem viděl, s jakou milostí mi dávají brejle, tak jsem to nechal být.
  Posadili mě zase do kanceláře číslo 16. Tentokrát na jinou židli. I odtud byl z okna blbý výhled. Pan Zdeněk se posadil na svou židli a Mrkvička na mou včerejší. Major si donesl psací stroj. Pan Zdeněk se známě usmíval:
  "Tak vy se znáte s panem Kohoutem?" začal.
  "Jak to souvisí s tím, proč jsem tady?" opáčil jsem. "Zajímá nás to."
  "Víte, já bych to chtěl po pořádku. Napřed mi musíte dát poučení. Mám pocit, že od včerejška se moje situace změnila, protože jsem přespal v cele a ne doma, a tak by mě musíte poučit, jak na tom jsem. Jako co jsem tu," začal jsem podle plánu. Pana Zdeňka to rozmrzelo. Podíval se na mne cize a major Mrkvička, který byl ke mně zády, se na židli celým tělem otočil a přísně blejsknul očima.
  "Nic se nezměnilo," řekl pan Zdeněk nervózně. "Stále jste tu podle paragrafu 19 na informativním pohovoru."
  "Ale jsem zavřený."
  "To je něco jiného. Jste zadržený, ale tady jste na informativním pohovoru," šrouboval to pan Zdeněk do jakési zákonné hromádky.
  "A mohu podávat stížnost?"
  "Vy chcete podat stížnost?" řekl pan Zdeněk a trochu se napřímil.
  "Ano."
  "Jestli nám chcete dělat potíže, tak my vás znovu zadržíme na osumačtyřicet hodin," ulétlo panu Zdeňkovi z úst.
  "To mám považovat za vyhrožování?"
  "Ne." Zvedl se a odešel. Přišel mladý zapisovač, sedl si ke mně a odešel i major Mrkvička. Asi se šlo poradit. Začal jsem si s mladým zapisovačem povídat. Mezitím zvonil telefon, a jak jsem pochopil, nějaký nadřízený se na někoho ptal a nakonec se zeptal, kdo u telefonu. Zapisovač řekl: "Žák." Aha, pan Žák. Proč se tak neradi přiznávají ke svým jménům?
  Pan Žák mi začal jemně vyčítat, co blázním, že si chci stěžovat. Uniformy v kobkách prý pod ně nespadají, kobky jsou schválené jako cely a mají vlastní řád, protože ručí za mou bezpečnost. Proto mi vzali tkaničky, brýle a šátek. Na kalendář, zápisník, tužku a prstýnek jsem se neptal. Asi bych se na tom také mohl oběsit. Vysvětloval mi, že se jedná o dočasné zadržení, že ve vazbě už je lépe. Tam jsou normální cely a nemohl jsem pochopit, že to tak nemá být. Vězení je trest, a když je někdo shledán soudem vinným, je potrestán. Ale do rozhodnutí o vině je člověk pořád celým občanem a má právo a stát má povinnost se k němu chovat stále jako k nevinnému. A že životní podmínky by měly být normální, protože člověk je právně stále ještě nevinný. A obzvlášť ten, který je zadržen jenom na dva dny, ten je zde jenom podržen na zjištění nějakých okolností, a proto musí mít normální podmínky života a nesmí být vězněn, protože vězení bez soudu je svinstvo.
  "No ale pro vás, jako pro umělce, to může být inspirace," pustil se pan Žák na tenký led.
  "Jistě. Právě přemýšlím o tom, že bych napsal píseň o Janu Husovi -- 'List věrným Čechům' --" poškádlil jsem ho. Trochu ho to vylekalo.
  "No jistě, psát si můžete, co chcete. Už i fejeton jsme tu měli. Ale mně to přece jenom nepřipadá jako středověká kobka. Je to schválené komisí."
  "Mně to jako středověká kobka připadá a pobyt v ní je nezdravý a nemorální, protože tam smrdí výfukové plyny a každej ze dvora se může koukat, jak sedím na záchodě."
  "A jídlo vám chutná?" změnil pan Žák téma.
  "Ani dobré, ani špatné. Zatím není důvod ke stížnosti."
  "To víte, jako v závodní jídelně."
  Tak jsme konverzovali a já se pokoušel vyzvědět, zda jsem zavřen jenom na dva dny, nebo je to delší. Pan Žák se malounko uřekl, když pověděl, že to by si nikdo nevzal na triko. Tak přece jenom to bude blbá hra, ale nesmím se radovat předčasně. Oni pořádně nevědí, do čeho se řítí, a tak nějaké ty "přehmaty" musíme nést na vlastní kůži.
  Otevřely se dveře a vešel pán s archem papíru.
  "Prý tady pan Hutka chce napsat nějaké stížnosti,. Ať je napíše sem."
  Pan Žák došel ke dveřím a podal mi papír. Přinašeče listu znám od minule,. Před půl rokem to byl jeden z těch, kteří mi ztuha mluvili do duše a vyprávěli o tom, že mám raději zpívat jenom ty staré lidovky. Byl pobledlejší než minule a vypadal nevyspale. Kdosi mi nedávno říkal, že se tito muži od ledna moc nevyspali. Ale spíš poslouchal mé písničky od rána a přišel na to, že jsou dobré a nemohl z toho usnout.
  Sepsal jsem tři stížnosti a podepsal se. Pan Žák si je přečetl, něco mi k tomu nahlas řekl a přišel pan Zdeněk, přečetl si to a odnesl jinam. Vrátil se s majorem a zapisovač odešel.
  "Tak vy chodíte k panu Kohoutovi," začal pan Zdeněk starou písničku.
  "Občas tam zajdu."
  "A o čem si povídáte?" zavázal major Mrkvička.
  "O umění," pověděl jsem to na nás.
  "To bych se moc divil! Kohout si s každým vypráví jen o politice," durdil se nesmlouvavě major.
  "Asi ho znáte z jiné strany. Já si s ním vyprávím o umění a ctím ho jako velikého umělce. Tím snad je."
  "Ale on vždycky nepsal to, co dnes," nepřímo souhlasil major a zarecitoval první verš nějaké básničky, která začínala něco jako že v jedné ruce soustruh a v druhé revolver.
  "To psal do svých pětadvaceti a pak už jen slušné věci."
  Ani to mi nebylo popřeno.
  "Ale řeknu vám jedno," navazoval major na cosi jiného, "ten Kohout jednou skončí špatně a vy zrovna tak."
  "To nevím."
  "Dával vám Kohout číst Chartu?"
  "Ne."
  "A kdo k němu ještě chodí?"
  "To nevím. Různí lidé. Nechodím tam zase tak často."
  "Třeba Třešňák, že?"
  "Je to možné. Na tom by nebylo snad nic špatného."
  "A Kohout byl na nějakém vašem představení?"
  "Myslím, že na Rychtě."
  "A v Nerudovce nebyl?"
  "To nevím, Není tam vidět do diváků."
  "Byl! To víme zase my."
  "Ale na tom snad není nic nezákonného. Může tam každý."
  "No schází se vám tam pěkné publikum. A kdo ještě z lidí tam chodí? Z těch, co podepsali Chartu?"
  "Nevím. Podepsalo ji tolik lidí, ze nevím, kteří to jsou a kteří ne."
  "Vy chodíte ke Kohoutovi konzultovat texty?"
  "Ne. Proč? Píšu už deset let a stačím si na to sám."
  "Jak dlouho znáte Kohouta?"
  "Nevím. Tři, čtyři roky."
  "A kde jste se s ním seznámil?"
  "Asi někde ve společnosti. Jsem zpěvák a lidi mě hodně zvou. A nakonec jsem rád, že pan Kohout se přišel na představení podívat. Lidi se ho bojí zvát, protože když někam přijde, tak se z toho udělá malér. Do Realistickýho prý ani nesmí. To musí být strašný život být takhle odstrkovaný a aby měli ze mě přátelé strach. Víte a teď s tím stěhováním -- to je hloupé."
  "Ty prostory jsou potřebné. Všichni se odtamtud stěhují."
  "Ale to, že všichni měli možnost se odvolávat a jemu nebyla žádná lhůta povolena, je přece nesprávné.""Ale Kohout nebyl vystěhován," zalhal major Mrkvička. Já si to neměl možnost zjistit, protože se to dělo ve středu a já přijel až večer a ve čtvrtek ráno mě sebrali. Sice jsem v noci na Hradčanské náměstí zajel, ale v oknech bylo zhasnuto. Mohli také spát nebo být venku.
  Začali jsme se bavit o mých písničkách. Major Mrkvička tvrdil, že jsou protistátní, že moje představení jsou, slušně řečeno, drzá a že dokonce z ty "moje" úpravy starých lidových písní jsou protistátní. Ale to už mluvil z cesty, protože tomu nemůže rozumět. Ptal jsem se, jestli mi tedy zakazují hrát. Řekli, že to není v jejich kompetenci. Tedy jestli mi nedoporučují hrát, ale řekli totéž. Ale že si už na mě dají pozore, že všechno, co dělám, je protisocialistické. Neptal jsem se co dělají oni. Tvrdili mi. že stát nebude platit ze svých peněz takové lidi, jako jsem já. Nechtělo se mi vysvětlovat, že to není ze státních peněz, z těch že jsou placeni oni, ale že to šlo z kapsy diváků. Pak se mě ptali, kdo mi půjčil bony na auto. Neřekl jsem. To si zapsali. Jinak jsme plácali do větru. Slíbili, že mi auto zabaví.
  Major Mrkvička odešel a přišel pan Žák. Pan Zdeněk nasadil přátelský tón. Zeptal jsem se, proč mi ještě neřekl své jméno. Odpověděl, že není tajné, že mi ho klidně řekne, ale že jsem se včera tak divně ptal. Ale stejně mi ho neřek.
  !A mohu vám někdy zatelefonovat?" poptal se.
  "No jistě."
  "Dáte mi vaše telefonní číslo?"
  "Volali jste včera mé ženě?" jemně jsem naznačil, že do něj vidím.
  "Samozřejmě," a pokynul na pana Žáka.
  "Jistě, volali," potvrdil pan Žák. Pan Zdeněk vytáhl šrajtofli, z nějakého zápisníčku vytrhl papírek a nadepsal ho mým jménem.
  "A můžete mi říct vaše telefonní číslo?" To bylo amatérské. Přece jenom jsem na jevišti deset let, abych prokouknul tak jednoduchou psychologii. Má pocit, že když uvidím, že si moje číslo strká do své peněženky, že se začnu telefonu bát. Mám mít pocit, že mě mají pořád na drátě. O tom mě nemusí takhle přesvědčovat.
  "Někdy bychom si mohli popovídat. V jiném prostředí," řekl lákavě.
  "Rád bych. Někdy, Za čas. Až bude všechno za náma, tak by bylo pěkné ohlédnout se na dnešní situaci. Věci se vyvíjejí a časy se mění."
  Tím bylo vše skončeno. Odešel jsem beze slova, protože mi bylo hloupé zdravit a poslední věta se mi zdála vhodná k rozloučení. Pan Žák mě vedl zpět do kobky. V ruce měl papíry, které skrýval před mám pohledem. Asi papír na propuštění. Nevím.