17.

  Stále jsem si nepřipadal zavřený. Bylo sice zvláštní, že trezorová vrata v kobce nemají na naší straně kliku, ale to je snad tím, že jsem byli na chodbě a nájemník bachař na nás občas koukal. Pokoušel jsem se chodit, ale kobka byla malá. Musel jsem chodit do osmičky. Vnesl jsem si sem nekonečno a šlapal v jeho symbolu. Z jedné strany mi bylo skvěle, protože to bylo dobrodružství, z druhé strany ve mně zněla otázka, jaké by to bylo, kdybych dostal třeba roček nebo víc. No snad se toho neodváží. Z. B. a Evžen na tom byli hůř. Byli zavřeni jako celé bytosti. U mě zůstávala část venku, a kdyby mě drželi dlouho, tak ten kus mě samotného, který venku zůstal, by mým věznitelům mohl začít vadit než moje trapná existence v kobce. Samozřejmě nedělat literaturu, tak se do vězení nedostanu. Ale kdo ví? Básník se nedostane do vězení za to, co stvořil, ale za skutečnost, která je a básník ji vyslovil. A jelikož násilí, které se proti básníkovi postaví, je vždycky blbec, co neslyší volání skutečnosti, dostane se básník do vězení. Venku zůstane jím oslovená skutečnost jako kus jeho samého. Pan Vždyckyblbec věří, že dal zaslouženou facku remcalovi a říkejte mu, že zatím začala růst louka.
  Zarachotilo okénko. Hoši vstávali. Já stál. Okénkem podali snídani. První vězeňská snídaně! Nasládlá melta v ešusu a špalek suchého chleba. Jako z románu. Upíjel jsem rychle teplou černou vodu a zapálil si k ní, abych měl iluzi, že piju černý kafe s cigárkem. Chleba jsem začal kousat až za chvíli. Spíš z nudy. Čas se zoufale vlekl a neorientace v čase a horší orientace v prostoru, kvůli sebraným brýlím, na mne působily omamně. Nebo že by meltu něčím přilepšili? Na blatník před oknem začal odkudsi dopadat mocný odlesk slunce.
  Samozřejmě že za tak krátkou dobu se člověka nemůže stát kriminálník, který se aklimatizoval a naučil žít v nových životních podmínkách. O tom, že tyhle podmínky jsou vhodné pro život, přece rozhodlo nějaké ministerstvo a nějaká zdravotnická komise. A tak jsem si začal všímat věcí, se kterými je nutno se sžít. Naučit se nečinnosti a bystře reagovat na nečekané příchody uniforem, které cosi chtějí. Člověk ze svobody nemá pro rozhodnutí při neočekávaném otevření železných dveří připravený reflex.
  Otevřely se dveře. Uniforma řekla mé jméno a podotkla, že si nemusím brát cigarety, protože se hned vrátím. Šel jsem. Uniforma menší postavy, vyplněná tak pětačtyřicetiletým tělem, kráčela za mnou a mluvila:
  "Tak mladej, trochu pohyb, trochu svižnosti. Moc se loudáte." A mně nezbývalo k prosazení mé osoby nic jiného než jít zrovna tak pomalu, jak jsem šel a jak jsem zvyklý chodit. Málem mi uniforma šlápla na patu.
  "Pudete se fotit," pověděla mi u přijímacího okénka. Vypadalo jako okénko do kuchyně. Otevřely se železné dveře ovládané automatem a byl jsem vyveden na dvorek jak pětník a zaveden do jakési špinavé předsíňky.