Člověk zůstává člověkem, pokud žije v autentických podmínkách, na které může svobodně a odpovědně reagovat a vidět výsledek svého činění. Byly doby v dějinách, kdy se císař omluvil otroku, král žádal za odpuštění zajatce, sedlák osvítil vzdělance, diktátor prosil svůj lid za odpuštění a nejmocnější se z lásky k ženě, mládí, pravdě anebo poznání své neschopnosti vzdal vlády, nebo byl ve vší slušnosti ovládanými sesazen. A i kdyby dob autentických a pravdivých bylo méně, což ještě nikdo nezvážil , neznamená to, že člověk je hoden zatracení a smysl života průkazně marný. Doby pravdivé a životy šťastné nás neprovokují a nevarují, nevyvolávají v nás nesouhlas a touhu po nápravě, nestaví nás do střehu a obranné pozice, neboť jsou naším přirozeným cílem.
  Naučili jsme se klanět technickému pokroku, vidět naději v nové technologii a věřit, že když vezmou stroje práci za nás, že samo od sebe nastane cosi. Ale co? Když se zvrátí starý řád, nevstane nový sám od sebe, urodí se jen to, co zasejeme. Když se spolehneme na nelidské, nanastane lidské. Když začneme kombinovat v účelnosti, degradujeme život jedince. Člověk se musí stát člověckým ve své přítomnosti, protože skrze co jiného budeme ukládat na budoucnost?
  Válčím už nikoli let s agenturou a úřady a dnes k tomu ještě přibyla policie. Všechno jsou to ale je administrativy, které mají svého pána, nebo by to člověk alespoň předpokládal. Ale uvědomuji si zvláštní situaci, neboť tlak, který cítím, není tlak panovníka na ovládaného, tlak hospodáře na polnosti, tlak vůdce na armádu, tlak mistra na dělníky. V každém takovém tlaku je cítit jeho smysl a jelikož smyslem tlaku je výsledek, stávají se nadřízení a podřízení spolupracovníky na jedné věci a viditelně žijí v jednom světě. Nevyhrazuje z něj jeden druhého, ale na různých úrovních pracují na společném díle. V mém případě cítím jen tlak silného na slabého. Vyúsťující tlak cizoty, která se mnou nechce žít ve společném světě, ani spolupracovat na společném díle, ani mě zúrodnit, ale pouze a pouze zlikvidovat. Donutit mě, abych nebyl tím, čím jsem, abych nedělal, co dělám. Nechtějí po mně práci, nedávají mi úkol, chtějí, abych vypadl. Abych nebyl. Ale není to vůle nějakého konkrétního jedince, je to tlak administrativních mechanismů. Nevadím lide,. Mechanika opanovává celé prostředí a bere si právo vlastnit skutečnost, Lze to cítit mysticky, existenciálně nebo kafkovsky a kdoví jak, ale mně se to celé zdá čímsi známé. Není to v dějinách poprvé. Dnes jsme z toho víc šokováni, protože jsem víc naivní a víc domýšliví, a proto podléháme také větším trudomyslnostem. Minulé století nám nalhalo, že skromnost před vesmírem a přírodou je v lidském případě zbytečná, protože jsme výš, a my te%ď zjišťujeme, že jsme jenom tam, kam jsme dějinami došli. Je dobře mít maximální požadavky, ale sestoupit s nimi na zem ze vzducholodi filozofů a romantiků minulého století, kterého se stále nemžeme zbavit, i když nás pozdravilo už dvěma světovými válkami.
  Administrativa vznikla z potřeb vlády a ovládaných nenápadně, jen jako jakási specializace, stala se žílami a žilkami organismu, aby krev oživovala celek. Vládce tíhne k systémovosti a geometrizaci života, k lepšímu uchopení a ovládání, k vyslovení příkazu a jasné koncepce. Společnost je směstnána do kruhu, trojúhelníku, krychle. Život se brání, protože je reflexní a spontánní, pudový a bezhlavě expanzívní, divoký, samolibý a neposlušný. Dochází ke střetu koncepce a touhy geometrie a vegetace, vůle a prožitku, příkazu a nezávislosti. Je to střetnutí neustálé a užitečné. Geometrie se pokroutí, ale vegetace se zorganizuje, do koncepce se dostane nahodilosti, ale touha získá rozměr, vůle ustoupí skutečnosti a skutečnost dostane chuť být užitečná, příkaz se stane žádostí a nezávislost spoluprací. Nevyhraje ani jedna strana, ale je tu výsledek -- prostor pro lidský život. Jednotlivec se stává společností a společnost se realizuje v jednotlivci. Společnost je vlastně míra toho, co moc naporoučí a co život neposlechne, Ale čas od času dochází ke zvláštnímu jevu. Administrativa vstupuje do hry jako další partner. Nevím, jestli je to dáno zbabělostí nebo leností pána, kterého přestane bavit handrkovat se s kvasem života dole, nebo že moc ztratí oprávnění vládnout a životní vegetace nemá vehemenci a lásku k bytí, Najednou se zrodí vykonavatel, který se specializuje na výkonnost a stabilitu stavu vykonávání. Moc přestává vládnout, začíná lhát a svou odpovědnost za koncepci předá mechanismu výkonnosti. A lže se v rámci náboženských učení, ideologií nebo prospěchu z diktatury jednotlivce nebo co je po ruce a život nemá dostatečnou hutnost, morálnost nebo dostatek informací, aby mohl něčemu takovému zabránit. Rodí se vykonavatel nepolitický, neideovým, bezobsažný, pouze výkonný, který si nikdy neklade otázku po důvodu a právu svého činění a po svém smyslu. Vykonává, Život se přestává uznávat a cítit, Vykonavatel nikdy neukazuje doplňující protějšek, ale pouze nastavuje zrcadlo. Podává svědectví, že jejich zámez a jejich iluze se realizovaly, že lež není lží, ale pravdou a život se ocitá tváří v tvář své chaotičnosti, pudovosti, nemožnosti komunikace, sebepoznání a činu. Život v tomto zrcadle vidí pouze svou bezhlavost a bezcennost, dostává se do mrtvého bodu a jako u užitkového zvířete je o něm přemýšleno jen z hlediska zapřáhnutelnosti a účelnosti. Život se rozdrobí na jednotlivce, kteří se připojí buď k mechanismu anebo se dostanou na slepou kolej. Život je ve stresu a mocní jsou před ním uzavřeni za neprodyšnou hradbu úřadů, komisariátů, církevního aparátu, budov, staveb, které v takových dobách dosahují obludných rozměrů. Život se motá a bloudí v iracionálnu, romantice, mystice, jakékoliv únikovosti, měšťáckém materialismu, zahrádkářství, pokleslém umění, oddechovosti, skryté nemravnosti, a jiných "neškodných" věcech. Nastává skvělé období pro aparát a jeho neomezenou vládu. Mocní jsou naplněni pocitem vítězství,m obaleni perlou aparátu, zacystováni a fakticky mizí ze scény. Vzniká jazyk hesel teologicko-ideologické sofistiky. Řeč frází už se v ničem nedotýká skutečnosti, pouze se její pomocí bezvýhradně vládne jako magickými zaklínadly a lze veřejně blbnout a manipulovat masy, vydírat spásnou moralitou a citovou naléhavostí. Podaří se to na athénském tržišti, v chrámu boha Athóna, v římském senátě, na koncilech, na kazatelnách, na soudech s čarodějnicemi, v Říšském sněmu, na všelijakých sjezdech... kecá se a kecá, jenom aby se dala legalita jakémukoliv násilí, které je pro výkonnost výhodné. Celé lidstvo mělo na všech kontinetech v různých dobách možnost potkat se s touto rakovinou účelnosti. A pokaždé padaly hlavy a nikdo si nebyl jist životem, tekla krev za pokřiku vítězného optimismu a systém "škůdce blaha", ať obecného, božského, národního, kastovního a všelijakého byl vykřikován, aby nebyl slyšen zvuk lámající se páteře. Vraždy a popravy faraónů, králů, císařů, ministrů, vědců, umělcům filozofům jejich manželek a dětí, starých žen, dívek a zajatců byly na denním pořádku. Nevyvázl nikdo, na koho byrokratická výkonná saň plivla svůj jed a jen málokomu se podařilo prchnout. Krásná slova a krásné stavby byly závojem na mučírnách, hladomornách, otroctví, vyhnanství. Nucené práce, vězení, hlídání, špehování, vymývání mozku, indoktrinace všech odstínů, koncentrační tábory... Je vyhlášeno stanné právo nad životem Řecka, Říma, aztécké říše, napoleonského státu, carského Ruska, Rakousko-Uherska, církve svaté, kolonií. Podivný začátek tohoto století, kdy šlechta sedí na svých majetcích, ve svých palácích, dvorní radové dojídají svůj oběd, císař se vrací z lovu, policisté se šavlí procházejí městem a vše vypadá nezměnitelně. Na ulicích vykřikuje akorát pár pobudů a několik zadlužených literátů píše po hospodách na ušmudlané papíry jakési žvásty, ale magie moci se už tiše snáší k nim, i když mají holé ruce a v kapse prázdno.
  Podivné. Ještě nevlastní výrobní prostředky a už je nad nimi vyklizený prostor pro novou vládu. Rovněž podivné.