34.

  Jsem jeden ze šťastných, kteří cítí dotyk těch, kterým se otevírá,m a je to jako by člověku podávali ruku, dvě ruce se dotýkají zvukem, potlesku a je v tom cítit, že se slyším,e, že se chápeme, že jsme pohromadě, že jsem na světě živi vedle sebe. Je krásné být zpěvákem, ke krásné zpívat věci, které nosím na duši a ve šťastném okamžiku je vyslovím sově a mohu je potom vyslovovat i lidem, zpívat své svědectví o silném okamžiku těm, kteří si přišli poslechnout své svědectví o mé intimitě. Ale nepleťme si to s dokonalostí, s ornamentem a technickou zručností, s akrobacií hlasu a hry. To přišlo později. Umění je kouzelná mezilidská dohoda, že si uděláme "zvláštní čas", kdy veřejně a nahlas vypovíme to neukrytější a nejintimnější, kdy do zdi skutečnosti vybouráme okno a jím necháme nahlédnout do vnitřností srdce a prožitku, kdy odkrýváme vše, pokud je to řečeno dosti svobodně a dravě, velkoryse, upřímně a pokorně, kdy to nejvnitřnější postavíme před sebe a mezi sebe a všichni dohromady můžeme prožít zrození z vnitřní nahoty, narození. A to je umění. Dokážeme být spolu nazí a jaksi méně marní, neboť se noříme do sebe, do své pohlavnosti a jemnosti, vstupujeme do skrytého světa, aby on vstoupil do naší neskryté skutečnosti a tím, byl stvořen svět, svět, který nás kolébá, hladí, který nám nadává a okřikuje nás, ale slovy otce, sestry, milence, dítěte -- kdy potkáváme svět jako naši rodinu a je to víc než rodina biologická. Ta může být nešťastná, nebo nebýt, nebo náhodná, nebo hodná útěku, vzpoury a nenávisti. Ale tato rodina, jako pocit příbuznosti se světem, je víc. Umění nás může přijmout, nalézti nás a dát smysl životu, i kdyby člověk neměl jediného blízkého. Lze tak získat lidstvo jako rodinu, a to je velikost kultury, a to je její posvátnost, a to je naše povinnost ji hájit, neboť hájíme práh svého domu -- světa.
  Jsem jeden ze šťastných, ale jsou na světě i lidé nešťastní, slabí a bloudící a jejich poslední plavba, těch lidských trosečníků, je na voru násilí. A alespoň vodu, po které se plaví, bičují za to, že po sobě nenechá šlapat, že připustí jen objetí a splynutí. A bolí je každá vlnka a každá sprška do jejich obličeje.
  Jsem jeden ze šťastných a pocítil jsem to, když jsem začal své představení na Rychtě, představení deseti sezón, které už mělo nebýt, protože ti nešťastní začali mít strach, že bych mohl dělat kolem jejich smutného voru vlnobití. A já si myslím, že skutečné vítězné bitvy vykonáváme v nitru, i já jsem ji vybojoval a vstupoval jsem na pódium s pocitem vítěze a jsou lhostejné další osudy. Kdo se jednou vítězen stal, ten jím je, i když ho může později přemoci nemoc nebo loupežník nebo stáří. Bitvy nerozhoduje velikost armád a polí. Jsou to střety idejí vladařských, národních, ekonomických, osobních a bitva je něco regulérního a posvátného, protože je to skutečné střetnutí principů a vždy se na jedné straně hájí svoboda. I kdyby byla svoboda objevena až v okamžiku boje. Náraz zbraní může být uskutečněním toho co mohlo být zabito.
  Možná jsem to lidem v publiku neuměl říct, ale spíš to nebylo třeba, protože právo na hru jsem vybojoval, a tedy jsem hrál. Co je vlastně hra? -- Právo na štěstí. A chtěl jsem ho pro sebe a pro ty před sebou a cítil jsem její tep a bylo mi dobře a i když ucho netleskajícího v sále rudlo vztekem, nemyslel jsem na to. Měl jsem představení připravené, chtěl jsem vyslovit, že v tom, co dělám, mi jde o život, o život na zemi a v čase, že to činím jako boj o život, že mým cílem je být na zemi s lidmi, že se v písních snažím podat celistvý obraz světa a všechny mně známé stavy lidské duše, od zadumání až po dětskou rozpustilost. Tak jsem to měl napsané a připravené, ale huba se mi rozjela po svém a písně se řadily za sebou podle jiného řádu. Jen Havlíčkovi a Sokratovi na konci představení Sokrata vykřikl, ale lidi se zasmáli, neboť o mém "kriminálu" věděli a jí jen podotkl, že to je právě ta píseň, o které jsem slíbil, že budu přemýšlet, a lidé skrze potlesk mi podali ruku a skrze smích... na to se mě zeptají příště oni. No bylo to bezvadné, neboť jsem tím přelezl kládu, kterou mi upadli před cestu. I když mnohým se bude zdát, že to dál už nepovede, jí jsem cestu našel a jak, se bude kroutit? Důležité je, že jsem z ní nesešel a povaha cesty je už taková, že vede vždycky někam k lidem.
  A měl jsem tam i novináře. Jiřího Dientsbiera. Sice ho k novinařině už sedm let nepustili, ale jenom proto,m že by ho zase mohl dělat dobře, tedy přesněji řečeno: novinářství bylo zrušeno a nahrazeno vojenskou ukázněností lidí ovládajících gramatiku a tu se Dientsbier ukázal jako skutečný novinář a nedal se uplatit novým nakladatelem.
  Po představení jsme hledali hospodu, protože to chtělo oslavu. Po desáté hodině je to ale v Praze problém. Složitě jsme jednu našli. Ten den byla dokonce poloprázdná. Platil se vstup, neboť hrálo cosi jako hudba, ale měli jsme stůl s obsluhou, večeří a lahví. Byla to vinárna, která od začátku století nezměnila svůj vzhled. Vrchní byl zdvořilý a úslužný, ale tak, jako by do tamté doby patřil a nám se jen posmíval.
  "Vážení, co si dáte?" řekl s úklonou.
  "A co si u vás můžeme dát?"
  "Všechno, pokud to ovšem máme," vymezil nám naši svobodu jako poznanou nutnost.
  "Jaká máte červená vína?"
  Máme jen jedno. Chcete ho?"
  "Tak nám ho doneste, ale nejlepší, které máte."
  "Jak pánové poroučí."
  "Pánové už dávno neporoučejí. Dnes poroučí strana."
  "Tak v tomhle já nejedu, mně poroučí vláda," usmál se a všichni jsme věděli, že jsme v Čechách a že jsme domorodci.
  Domů jsme přišli v devět ráno, protože Jiří bydlí vedle a Dana řídila auto se dvěma opilci a oba jsme chtěli řídit, tak se s námi pohádala, a tak jsme jí dali napít koňaku z jeho ledničky, aby viděla svět z naší perspektivy. S tou perspektivou se to mí tak: na pohled se cesta zužuje, ale když popojedete, tak se zase rozestoupí do patřičné šíře a to je tajemství perspektivy. Zrazuje pohled, nikoliv pohyb.