UTKÁNÍ SE SKÁLOU:

úvod
kapitola 2
kapitola 3
kapitola 4
kapitola 5
kapitola 6
kapitola 7
kapitola 8
kapitola 9
kapitola 10
kapitola 11
kapitola 12
kapitola 13
kapitola 14
kapitola 15
kapitola 16
kapitola 17
kapitola 18
kapitola 19
kapitola 20
kapitola 21
kapitola 22
kapitola 23
kapitola 24
kapitola 25
kapitola 26
kapitola 27
kapitola 28
kapitola 29
kapitola 30
kapitola 31
kapitola 32
kapitola 33
kapitola 34
kapitola 35
kapitola 36

  11.

  Rozzlobený pán odešel a vrátil se pan Zdeněk.
  "Tak jste měl mozkovou rozcvičku a můžeme pokračovat." Ach ta režie! Mezi věčným couráním a otevíráním dveří jsem zaslechl píseň o svatém Davidu, pouštěnou z magnetofonu. Potom náhodou přišel rozzlobený pán, když zrovna náhodou pan Zdeněk odešel. Pracují proti jednotlivci v týmu. Pochopil jsem, že ten, se kterým skutečně mluvím, má nad sebou takovou tu bedýnku jako v divadelních šatnách, kde s líčící herci připravují na výstup a poslouchají, co se zatím děje na jevišti. Nechci se posmívat, ochotníci se rádi perou, ale ať se nám do řemesla nepletou. Já vím. Martin Kabát obehrál dva potroublé čerty a ti si zavolali Lucifera a odvážný voják prohrál sako, ve kterém zapomněl nějaké úpisy. Pak musel, a to už šlo o život, pro ně do pekla, aby je temným silám vyškrábal z moci. Možná na mě taky jednou pošlou profesionála, ale je zde pekelné pravidlo, že nad nevinnými žádný ďábel moc nemá. To jedině, jako se to stalo Jobovi, musel by dát sám Hospodin povolení.
  "Pán písničku nechápal."
  "To nevadí, kde jsme přestali?" tázal se pan Zdeněk mladého zapisovače a on mu přečetl něco ze zápisu.
  "Vy něco proti mým písničkám máte."
  "Máte takový dojem?"
  "Jo. Mám dojem, že tvrdíte, že jsou protispolečenské."
  "No vidíte, jaké se dějou věci."
  "Ale víte, mě by zajímala taková věc. O tom, jestli jsou špatné, může přece rozhodnout až soud. Vy jste bezpečnost a vy o tom nerozhodujete. Dokud nerozhodne soud o jejich závadnosti, tak je nikdo za takové nesmí považovat."
  "Jistě. Takzvaná presumpce neviny."
  "Aha, takže když mě někde napadne v novinách před tím, než dojde k soudu, tak ho mohu žalovat?"
  "Ále, vy čtete Chartu 77?" zeptal se pan Zdeněk nelogicky.
  "Četl jsem ji."
  "A můžete mi říct, kdo vám ji dával číst?"
  "To si nepamatuji."
  "A víte, že jsem si myslel, že si to nebudete pamatovat. Jak se vám líbila?"
  "To není umělecký text, aby se dalo mluvit o líbení."
  "Stejně, pane Hutka, stěžujete si na diskriminaci, ale takový Merta a Třešňák potíže nemají," zase lhal. Ale na diskriminaci jsem si nestěžoval, to až on poznal, že se tomu tak říká.
  Venku svítilo sluníčko a zapisovače vystřídala zapisovačka. Kancelář byla policejní s pokusem zcivilizovat ji nepořádkem. Byl jsem nervózní. To mě překvapovalo, neboť duše ustávala v klidu, ale tělo bylo nastražené. Asi pradávný pud nebezpečí. Možná máme na tento stav v těle zařízený orgán, proto bereme tak samozřejmě, že nás neznámí páni obtěžují svými otázkami. Snad už v pravěké jeskyni se našel nějaký vypravěč, který neandrtálcům neandrtálsky vyprávěl a lidé se zamýšleli nebo bavili a začali ho mít rádi. Tu vůdce tlupy zažárlil. A už tehdy musel mít kolem sebe muže s kopími, kteří zajišťovali bezpečnost tlupy, a tak jednomu naznačil, ať se na vypravěče podívá. Kopitník za vypravěčem zašel poptat se, co dělá špatného. Vypravěč řekl, že nic, že jenom baví lidi. Kopitníkovi se na tom cosi nezdálo. A jelikož kopitník má kopitnické myšlenky, zauvažoval: Lidi ho mají rádi, to jistě chce být náčelníkem. Povalil vypravěče na zem a mlátil ho kamenem do hlavy, aby se přiznal, že chtěl svrhnout náčelníka. "Umřel," řekl si potom náčelník. "Příště si na něj dám víc pozor."
  Sedím v kanceláři, jeskyně už nemáme, nikdo mě netluče do hlavy kamenem, ale domů nemůžu. Ani se projít. Mám jen dvě možnosti: mluvit nebo mlčet. Při tom prvním plyne zatím čas zábavněji. Pouze musím mluvit rozvážněji, protože ten naproti není kamarád a to, že mě nemlátí šutrákem do hlavy, je jen shoda okolností.
  "Vy byste chtěl zavést západní způsob života!" vyhrkl po kopitnicku.
  "To nevím, jak jste na to přišel."
  "Soudím podle toho, co zpíváte."
  "Já jsem možná nejčeštější ze všech zpěváků. Všichni zpívají zápaďácké melodie a je jich plné rádio, kdežto já vycházím z ryze českých zdrojů a tradice a mám problémy."
  "A o kom zpíváte v té písničce o Havlíčkovi?"
  "O Havlíčkovi."
  "A kdy si říkal Havlíček Havle?"
  "V epigramech."
  "Vážně? Mně se udá, že ta písnička je o někom jiném."
  "To je vaše věc, jak to berete."
  "Nejen já. Všichni tomu tak rozumí. Jenom vy budete tvrdit, že to tak není," usmíval se pan Zdeněk, vklíněn mezi dva stoly, nohy přehozené přes sebe. Seděl pohodlně a kouřil Clee. Já si balil Drum.
  "Podívejte," snažil jsem se vysvětlovat, "poezie vrhá reflexy a často se stává, že jedna věc připomene úplně jinou, ale na tom poezie stojí. Na podobenství. Proto k ní může každý člověk přilnout zcela osobně, protože v tom může najít reflex svého života. A pokud se vám zdá, že píseň o Havlíčkovi připomíná osud jiné osoby, tak byste neměl soudit píseň, ale zamyslet se nad skutečností, jak je možné, aby jedno připomínalo druhé. A jelikož jste bezpečnost, tak byste se měli snažit napravit skutečnost a ne se zlobit na písničku. To je jako spravovat shnilou podlahu, když voda teče střechou."
  Pan Zdeněk se usmíval a nevěřil mi. Nakonec to je jeho povolání nevěřit básníkům. Kdyby se básníkům věřilo, měl by pan Zdeněk jiné zaměstnání.
  Pořád někam odcházel. V poledne odešel na oběd a já si uvařil ze svého pytlíčku kafe. Cukr mi darovali. Den se vlekl a já ho už začal považovat za ztracený. Skála na mne čeká a já se k utkání nedostavím. Možná jsem stále v něm, ale tady je to otrava.