Po návratu z Olomouce jsem první májový týden proležel a propotil, zatímco Uran se opíral do mé Luny ze všech sil. 5. května jsem poslal na agenturu potvrzení od doktora, že nemohu na politický pohovor a ať mě pozvou na jiný termín. Do Žďáru nad Sázavou jsem poslal telegram, že jsem nemocný a že nemohu hrát. Netušil jsem, že Netleskající na mne čekali. Pak mi to vyčetli. Já zatím měl kašel a řekl si, že to chce čerstvej vzduch. Tak jsme jeli za Chramostovejma do Podkrkonoší. Dana mi vyčítala, že se pořád musím courat.
  "Ale když mám blbýho tucha a táhne mě to k nim."
  "Tak to jedem."
  Zase jsem ležel, kašlal a potil se. Paní Vlasta se o mě mámovsky starala. Vyšívala klobouk k jedné z těch jejích lamp a vášnivě a živelně vyprávěla o životě, jak ho viděla ze zákulisí i z prken, která znamenají svět. Svět jí zůstal, prkna ne. Těm druhým zůstala prkna. Stáňovi, jejímu muži, se podařilo čas od času skočit jí do řeči a celá chalupa se plnila životem hýřícím barvami, osudy lidí a věcí, životem, který dnes nebyl poháněn motorem jejich povolání. Já se snažil, mezi kašlem a výkřiky nadšení, si představit řadu rolí, které neztělesnila, a řadu filmů, které kameraman nenatočil. Zato mají už několik let čas se hrabat na sklářském smetišti a hledat podstavec ke svým lampám. Stáňa se naučil svařovat konstrukce a mají se rádi. Bohatství vyměnili za možnost dávat světlo několika lidem a bytům. Máme také jednu lampu slíbenou. Světlo jsme ale dostali předem.
  V úterý 10. května chřipka couvla, ale kašel ne. Tak jsme s Danou vyjeli do České Skalice poslat telegram, že do Nerudovky také nemohu přijet hrát.
  Vystoupili jsme z embéčka na kraji města. Šli jsme na náměstí toho severočeského města, obklopené někdejšími noblesními baráky, které nepočítalo s automobilovou dopravou. Dnes je trapně neúčelné, šišaté a připomíná kus nemocné tepny. Měl to být původně plac, kam se život města a kraje vysypal z čarovného pytle jako hromada cetek různé ceny, neopakovatelně místní. Mělo to být dobré srdce. Dnes je to špatná tepna. Na ni shlížel 3 x 4 metry portrét Stalina. Díval jsem se udiveně na něj a on se díval mocnářsky nade mne. Dana mě chytila za ruku. Nějak jsem si vzpomněl na kapra, který nám před dvaceti pěti lety na Štědrý večer zamrzl ve škopíku. Bylo to na Bouzově. Čtyři dny před tím tam naši rodinu a náš nábytek dovezli vojáci ve velkém autě, do domečku pod hradem, kde nám uvolnili jednu místnost na úkor policejní stanice, která se musela spokojit s tou druhou. Byla to od nich oběť, jenom matka to nechtěla pochopit. Neměla v sobě otcův architektský um, který dokázal pětipokojový byt stěsnat do jedné místnosti. Na Štědrý večer přišli páni znovu, ne kvůli zamrzlému kaprovi, ale že se budeme stěhovat dál. Otec možná chladně a čistě, jako sníh okolo domečku, začal promýšlet technické detaily, ale matka řekla, že přes mrtvoly. Od té doby byl v rodině matriarchát. Ale byla to legrace. Bratr spal pyšně na skříni, protože se rozhodl že k sestře do postele nepůjde. Ke mně a k našim to nešlo a další postel se nevešla. Tak měl ležení na skříni a vyšlapoval vzhůru po stupních pianina. Když se spalo, nedalo se chodit, a když se chodilo, nedalo se spát. A tak se mnoho věcí stalo jasných i mně, i když jsem místní jednotřídku začal navštěvovat až za půl roku. Pan řídící mi dával každé ráno lžičku medu a dětem ukazoval obrázek tohodle Stalina. Ptal se, jak se pán jmenuje. Všichni věděli. Mě se neptal.
  Dívali jsme se s Danou na darebáka Stalina, jediný velký portrét v čele náměstí, a Stalin se díval přes nás. Díky svému výtvarnému vzdělání jsem pochopil, že ať si stoupnu kamkoliv, vždycky se bude dívat přese mne.