31.

  Z Fillových motáků:

  Říká se z důvodů, aby se popřel význam a mocnost hospodářských činitelů, že i umělec až dodatečně tvoří na základě situace v hospodářských směrnicích. Připustiti jen v jednom případě speciálním, že by mohl život ve svých materiálních a administrativních kvalitách zasáhnout do svědomí uměleckého tvoření v tom smyslu, že předepisuje hotové formy a hotové stavy, že teprve tyto popudy by mohly vyburcovat umělce k opisování předepsaných útvarů -- muselo by předpokládat, že umělec umělcem není.
  Lze opravdu i podobných teoretiků vidět, že skutečně mají smysl pro podobné zařazení každého akademismu a klasicismu do oprávněné linie kulturního podnikání, jako právoplatný a důležitý stupeň, ba u mnohých dokonce nejdůležitější, ukazují východisko vyzkoušené, dostati se vždy z krize, ukazující prý na vzepětí ducha a příslib dalšího rozkvětu. Bohužel existují mocnosti života, které v tomto smyslu pouze neteoretizují, nenabádají umělce pouze k otupělosti a pasívnímu čekání, ale jsou i činitelé, vždy uzurpující každou snahu po větší individuálnosti a dosahování svobody, nutící přímo v životě k vyhýbání se znáti vše k zásadnímu rozřešení, berou heroismu jeho výlučnost a odhodlání, dávají vývoji brzdy, otupělost a laxnost: čili dávají umělcům závaží na srdce a vychovávají je k lhostejnosti a pohodlí.
  Poukazuje se zvlášť na klasické úsilí císařské doby Říma -- a zapomíná se přitom dodat, že trest šel vzápětí k všeobecné otupělosti a pádu; ukazuje se na "požehnanou" éru v době Ramesse II., kdy odvrhnou se všechny pokroky a novosti (Amenphis IV.) k reakci opisování rezultátů Staré říše -- a zapomene se přidat, že růst se zpomalil, lid otupěl a stal se lhostejným i k politické svobodě; vynáší se každý jiný klasicismus: Alexandr V., klasicismus éry napoleonské a jiné nám dobře známé -- a nechce se vidět, že všechny tyto známky nejsou jen příznačné pro svou vlastní dobu, ale i přičinou následku dalšího úpadku.
  Egypt uchránil svou civilizaci v době Ramese II., uchránil svou tradici, se říká, ale nezřekne se, že v kultuře potom i v civilizaci jde tak pomalu kupředu, že zůstane daleko za Řeckem, které se rodí z primitivnosti, že zaplatí to v konfliktu s těmito "barbary" svou samostatností.
  Takový a podobný je důsledek hříchu násilí zdržování v rozvoji a růstu, brzdění a uspání, důsledek zpožďování se, důsledek každého klasicismu všude a vždycky: zaplatí se kulturně, umělecky, charakterově, svobodou a hospodářským zánikem.
  Právě ti, kteří chtějí stavět na hospodářských elementech, měli by být opatrnější v důsledcích spokojenosti, že umění je něco vedlejšího a pouze ilustrace každého přítomného stavu; měli by být na stráži před každým zpohodlněním, před každým jen zdáním klasicismu a lacinosti užívat starých forem ve stavitelství, literatuře, pomnících, v každém bagatelizování uměleckého růstu -- neboť nejde jen o něco z nějaké zbytečné a nenutné nadstavby -- ale o sílu, která i každé úsilí jen a jen hospodářské dovede velmi brzo zničit a každé úsilí těchto hospodářů anulovat.
  Duch doby, vedoucí ke klasicismu, značí dezerci, úpadek, neodpovědnost, otrockost a nesvobodu člověka -- přítomnost despotů a zbabělost lidskou. Jako by najednou neexistovaly problémy, rmuty a bídy; jsou stále drásavé, ale někdo pojednou nutí lid, umělce i vědce, aby žili pohodlně ze starých shnilých zásob, nechají se přesvědčit, že někde už je "rozřešeno něco provždy". Dějiny až dodatečně vyřknou ortel z tohoto hříchu a z viny odpovědných pohlavárů, umělců i celých národů, že snesli uzurpaci člověka. Každý klasicismus žije z iluze, že rovnováhy a vyrovnání lze dosáhnout klamem, že v době vyšinutí lze ihned udělat konec vyšinování z extrému do stagnace, kdežto právě historie nás poučuje, že extrém sám se zdravě žene do protilehlého zas extrému. Klasicismus není vůbec nějakým výkyvem, je to -- ani ne smrt, spánek, odpočinek, ale pouze a výhradně zbabělost; neboť smrt je ještě kontrastem života, kdežto dezerce a pohodlnost není kontrastem ničeho, než pouhý stav úpadku a neodpovědnosti.
  Naplňovat řád musí dovést každý nádeník: býti gotický v gotické době, barokní v barokní době nedělá ještě dílo uměním, tak jako v moderní době býti moderním ještě nic neznamená. Každý suchý patron, každý netalentovaný umělecký historik, každý odborný profesor vyřeší vám lehko zákony a řády nějakého díla a o díle vám přitom nic nepoví. Rozdělá hodinky, vyanalyzuje celou mechaniku a nakonec hodí rozebraný mechanismus pod vaše nohy a přitom je pyšný, že přišel na kloub básni, na tajnost obrazu či skladby. Aby přišli "na kloub" umění, ptají se pragmatikové: "jak je to uděláno?" A dílo na takové otázky neodpovídá, mlčí a jen svědčí, že je památkou na slavnou bitvu za svobodu.
  Což umění musí býti vždy věštbou? Vždy bylo: ukazovalo, jak veliká je potřeba odhodlání k zápasu, jeho smysl a cíl, jak velké hrdinství jest potřeba udělati z utrpení harmonii -- ukazovalo, kam má jít snaha dnes a zítra: všude tam, kde je ohroženo to nejposvátnější, co člověk má:SVOBODA.
  (E. F.)