23.

  "Jak bylo na výslechu?" zeptal jsem se jak starý kriminálník.
  "Fajn. Vyšetřovatel říkal, že mě v pondělí pustěj. A tykám si s ním. Říkal, že mi všelijací gauneři stejně tykají, tak ať mu tykám taky. A nevezli mě zpátky v poutech. Jenom mi řekli, že až půjdu vrátnicí, ať mám ruce u sebe, aby to vypadalo. Udělali doma prohlídku a zejtra pojednou na chatu. Ale to je fuk. Už nic nemám. A co ty?"
  "Za dvě hodiny to bylo odbytý. Chtěli vědět, kdo mi půjčil na auto a to jsem neřek, ale napsal jsem stížnosti a jak vidět, zabraly. Mám brejle, a dali nám novou celu."
  "Ty sis stěžoval?"
  "A co taky? Vždyť mě tu držej neprávem."
  Evžen žvejkal buřta a já kouřil jeho spartu. Matka mu přinesla balíček. Za chvíli oznámila uniforma laskavým hlasem, že si můžeme lehnout. Rozložili jsme deky a lehli na ně. Evžen vyprávěl, že dělá amatérské filmy na šestnáctku, ale že to stojí moc peněz a i když vyhrál nějaké ceny, přestalo ho to těšit, protože odměny nejsou finanční a náklady na natáčení se nedají nést. Předtím dělal kameramana v televizi,m ale odešel, protože zvyk chlastání s režisérem ho otravoval, stál ho peníze a točily se tam voloviny. Jen jednou, když létal v helikoptéře s kamerou nad Brnem, ho to bavilo. Sympatickej kudrnatej hoch s jemným smyslem pro legraci a trochu zahleděn do svého světa. Český kutil, který nemá pořádně do čeho píchnout, a jak jsem pochopil, krádež mu byla dobrodružstvím. Chtěl to vyzkoušet. Když si sečtu všechny faktory, prostředí a jeho povahu, nejsem si tolik jist, jestli opravdu za tento čin zcela odpovídá.
  Zahrabali jsme se do dek a usínali, Na dvoře bylo ticho a ani jsem nepočítal, že by si moje písničky pouštěli., Možná jsme byli na jiném místě dvora. Nešlo to poznat. Když už jsem skoro usínal, zdálo se mi, že zase slyším zpěv. Zbystřil jsem. zatajil dech, ale nemohl nic určitého rozeznat. To by bylo blbé, protože by se tím zabejvali dál a zejtra bych domů nešel. Stoupl jsem si na stoličku, kterou jsme dali mezi postele jako noční stolek, otevřel ušmudlané okno a naslouchal. V jednu chvíli to zesílilo. Byl to hospodský zpěv, že někde lidé pijí pivo a zpívali si a holky se smějou a čekají, kdo je sbalí. Zvenku táhl do cely svěží, chladnější vzduch, na kterém se tak příjemně pije o pod těmi blbými zářivkami, které udělají z každého obličeje mrtvolu. Život jde dál se vším svým zdáním normality a mým zavřením se nic nezmění, tak jako se nic nezměnilo když zavřeli Havla. Sluníčko na jaře začalo hřát jako každý rok a já vzpomínal na Vaškův ráčkující a pomalý hlas, který pořád něco trpělivě vysvětloval, i na jeho schopnost poslouchat dlouho do rána i ty nejpustší vývody přiopilého kamaráda. Měl radost z nových lidí a rád někoho hostil. Teď je pohostěn sám. Kamarádi mají o něj strach, protože je příliš jemný a upřímný a má i ve zcela bezvýchodných situacích mánii pravdomluvnosti. Dopisy z vazby působí smutně.
  Jednou začátkem zimy mi Havel povídal, že mi víc záleží na osudu národa než na jeho vlastním. To je zvláštní česká tradice, že politikové jsou konzervativní kalkulanti a když jde do tuhého, tíhu společenského pokroku nesou na zádech umělci. Jako Havlíček Borovský. Ani se moc fízlům, nedivím, že se jim zdá, že ta písnička není o Havlíčkovi, ale o Havlovi. Česká situace je už dvě století stejná, a když čtu Havlíčkovy články, mám pocit, že mohly být sepsány včera.
  Slezl jsem se stoličky a usnul s myšlenkou na Nerudu, o kterém se říká, kolik udělal pro český národ, ale nikdy nenašel pro své noviny ani čtyři sta předplatitelů a pokaždé zkrachoval. Ale kdyby tu nebyl? Vaculík, novodobý Neruda, by na tom se svými fejetony byl asi jinak. Dnes sice nemá možnost mít své noviny (a ty by nezkrachovaly, situace v národě, možná díky Nerudovi, je jiná), a přesto jeho fejetony čte a přepisuje mnoho tisíc lidí a šíří se závratnou rychlostí. Pro mě folkloristu je to radost, protože podobným způsobem se šířily a zachovávaly písně a vznikla písňová kultura, která nemá obdoby. A šlo to bez techniky. Jen od člověka k člověku a každá vesnice k tomu dala ještě svou zvláštnost. Cizojazyčné panstvo se nestaralo a nedošlo mu, že tak byla přes nejtěžší staletí zachována živá čeština, která za poslední dobu zase suverénně ovládala Čechy a Moravu. Jungmanna tehdy právem přepadal pocit nemožnosti, že by se jazyk probral v situaci, kdy bylo všechno ztracené a poslední zbytky této byliny živořily na posledním úhoru.