Jsem člověk, kterého skutečnost bolí svým tajemstvím a nejasnými šiframi, jež se temně a nebezpečně pohybují za kulisami zvyku a považuji za zločinné utajovat před sebou a bližními toto vidění. Slepeckým krokem se pohybujeme do budoucnosti. Slova jsou zrádná, a abychom se dopátrali jejich smyslu, musíme se ohlédnout, kdo je vyslovuje. Řeč jsem dostali a záleží, nakolik morálně jí budem užívat. Jistě bude položena otázka: Kdo zde užívá slova morálnost? A otázky jdou dále. Kdo zde užívá slov, kdo bere do rukou to, co jsme dostali po předcích a jak s tím chce nakládat? Kdo si zde bere právo psát? Píšu z povinnosti neutajovat. Mým cílem je skutečnost skrze sebe odhalovat, ne zatemňovat, podávat svědectví, nikoli výklad, vidět skutečné, nikoli žádané. Je nezbytné jít nahý, ne pro nahotu, ale pro dotyk. O nahou kůži se jinak otírá křoví a jinak je cítit objetí. A ti ve služebním pancíři? Nemají potřebu hledat souvislosti tam, kde nám duši tříští chaos a pomatenost, znají jen rakovinu účelnosti. A kde se dítě brání křikem, aby přivolalo ochranné ruce matky, tam dítě skutečnosti pláče a křičí ústy básníka, aby přivolalo lidi zpět k tomu, co porodili a z nepozornosti opouštějí. Pláč a křik básníka nesmí být umlčován. Neboť skrze koho jiného má skutečnost vykřiknout? Kde jsou básníci umlčováni, tam se chystá vražda skutečnosti, která má být nahrazena potomkem lži a jediné, co se bude svobodně pohybovat, bude násilí.
  Ve svých zdech lze žít spokojeně, pokud se nedozvím, co se děje za nimi. Ve chvíli, když za zdí uslyším křik a zjistím, že se stalo cosi strašlivého, vstupuje tato hrůza do mé skutečnosti a touto informací může ztratit můj život smysl. A není to zrádnost informace, ale zrádnost ustrnutí a nevědomosti. Německý národ nebyl zrazen tím, že prohrál válku, ale skutečná hrůza jej dostihla v okamžiku, kdy se dozvěděl, na čem spolupracoval, že slunečná iluze stála na sloupech vraždy. S možností takového znehodnocení své nebo národní nebo světové skutečnosti může počítat každý, kdo se nezajímá o uzavírá do svých zdí. Bezpráví anebo lepší životní možnosti kdekoli na světě se nás hluboce dotýkají. A zde je první z podstatných práv, které si my lidé musíme zajistit: právo vidět skutečnost v takové velikosti, jakou jsme schopni pojmout. Je to právo na informaci, jako záruku smysluplnosti našeho života. Abychom nebyli na zdvořilostní návštěvě u cizích, ale žili ve svém domově. Právo na poznání, že se vyplatí být slušný. Pokud morálnost ztratíme, život se stane vetešnickou hromadou předmětů, které jsou zaměnitelné a slouží pomíjivým tělesným potřebám. V situaci bez morálnosti náš život vlastní ten, komu náležejí předměty a stáváme se otroky.
  Konflikt mezi básníkem a policajtem se mi donedávna zdál čímsi prehistorickým a praštěným. Zrovna jako mor, negramotnost a pohanská pověra. Moje společnost mě informovala od dětství, že k tomu dojít nemůže, i když moje rodina práva těžko dosahovala a já později jsem se začal motat v jakémsi guláši, který byl pro mne přetažen matoucím závojem degenerace z přecitlivělosti, až tato mlha byla pročísnuta jasným světlem klasického konfliktu -- básník a policajt. Nežijeme jako mraveniště, jako to na první pohled vypadá. Pohybujeme se jako divné bytosti sférami a kruhy, v nichž se vznášíme všemi třemi směry prostoru, bez určení nahoře a dole. Díváme se na totéž z různých stran a vidíme různé. Rosol představy a zkušenosti, do kterého se jako šunka nakládáme, je jednou v mrazáku přesvědčení a zdá se nerozbitným, jindy padne na rozpálenou pánev událostí a my se smažíme. Ale přece jenom je tu slovo, které umožňuje, že dominantou každého jedincova světa je svět společný. A protože cítím smysl svého světa ve světě společném, mluvím a proto píšu i toto. Píšu své, abych po žebříčku slov vylezl do světa lidí.
  Nevím, kde žiješ ty, který čteš, a jaká je zkušenost tvých stěn nebo tvých hranic, ale povinnost neutajovat je ono právo na informaci, která má být zárukou před deziluzí nad tvou skutečností, pokud máš požadavek, aby skutečnost byla hodna žití. Jsou lidé, kterým je to jedno. Je u nás kruh zpěváků, který nechal ze sebe vylomit Martu Kubišovou, jsou u nás divadelníci, kteří mlčeli při odchodu Vlasty Chramostové, Pavla Landovského, Otomara Krejči, je u nás kruh spisovatelů...atd. To nejsou lidé, kteří žijí jen ve svých stěnách, ale kteří si ještě další stěny dodatečně postavili. Dostali za to svých třicet stříbrných a ani můj příběh je nebude zajímat, protože hodili síť nezájmu i na svůj vlastní příběh. Zůstali u řemesla a vzali si možnost oslovit život. Ale je to neperspektivní obchod. Umění nemá zdroj ve vývoji ornamentu nebo formy nebo materiálního zajištění umělců. Je to neustálé hledání zlatého řezu na trapné nahotě, ke které se vždy současnost dostává. Trvanlivost úspěchu není dána silou prosazení, ale jen a jen pravdivostí, tou bezbrannou potřebou nebýt tolik marný pod nekonečnem. Nevím, zde žiješ ty, který čteš. Já se ocitl ve sféře básník a policajt. Inu čti. Je to posvátné, protože je to možná jediný most mezi našimi dušemi, po které se k sobě vydáme. Zítra zase vstoupím po mostě slov do tvého příběhu a do tvé duše já, když dospěješ k rozhodnutí rozbourat své stěny a společnou skutečnost obohatit o tvou nezaměnitelnost.