27.

  Vraceli jsem se při setmění a vzali jsme do Prahy desetiletou příbuznou Kohoutových. Celou dobu byla neposedná a když Kohout vyprávěl, tak mu pořád zacpávala ústa a hrála si s jeho vlasy. Nějak mi nešla dohromady novinářská představa "zkrachovance a zarytého agenta imperialismu" s idylickým obrázkem, který se po té holčičce ani neohnal. Takový je svět. Dal nám kytici šeříků a jeli jsme. Říkal, že ještě zítra musí dosázet několik řádků brambor, co dostal od Marty Kubišové. Tak vida, brambory si předávají! Večer jsme se zastavili u Olgy Havlové. Vypadala unaveně a pohasle. Leštila sklenice, aby něco dělala. Už po čtvrté čekala, že by Vaška mohli v půli měsíce pustit. Když pustili mě, byl tam akorát čtyři měsíce.
  "Už ani nečekám," povídala. Usrkávali jsme kafe a bylo smutno. Jenom pes Ajda klidně funěl pod stolem. Chvíli jsem vyprávěl o svých dvou dnech, ale bylo to hloupé, tak jsem toho nechal. Ukázala nám poslední Vaškův dopis. Byl smutný. Začínal, že možná až dostane dopis, bude on doma. Psal to víc než před týdnem. Napínali ho na skřipci nejistoty, a to už čtyři měsíce. Pro spisovatele jeho typu to musí být děsné. Nemá politické přesvědčení, ani žádnou vybudovanou konstrukci víry, je jen humanista a slušný člověk, a tak se nemá o co opřít, jen o svůj intelekt, který nesmí pozbýt důvěry v lidskost. Jak se může všechno v takovém mučícím prostředí relativizovat. Odešli jsme se smutnou náladou. Do jejich chalupy na Hrádečku ke všemu bouchl blesk a spálil elektřinu, což byla další rána po dodatečné kolaudační komisi, která už několik let obývanou a krásně zařízenou chalupu z ničeho nic uznala za neobyvatelnou a životu nebezpečnou. Zakázali jim tam bydlet. Tak jeli do Prahy a tady bouchla Charta. Vašek ještě v dopise psal, že v kriminálu vymyslel nějaké divadelní hry. Několik čtenářů samizdatu a zahraniční publikum bude mít radost. Kde to vlastně žijeme? On píše hry a nesmějí se u nás hrát. Já píšu písně a jelikož je zpívám, musím se bát o život. On má za partnery už pouze StB. Já pomalu také, protože agentura, ta macecha, není k tomu, aby moje umění zprostředkovala. Umělec má možnost být pouze poslušen, nebo padnout ve společenském a sociálním žebříčku ke dnu. Agentura svými požadavky, které zapáchají pokleslou estetikou minulého století, odřezává rovněž amatérský, lidový zdroj populární hudby, na kterém vždy stála, takže nastává hudební poušť. Umění je tedy hledáno na vlastní pěst a zde vzniká prostor pro soudní procesy, zákazy a nátlak. Zájem publika se začíná orientovat na umění zahraniční. Bují kýč a díky ostrému dohledu nad texty vznikají písně jalové a nezajímavé. Umělci jsou vystrašeni. Kolem gramofonového průmyslu, rozhlasu a televize vznikají uzavřené gangy samovýrobců hudby a ze soutěží a festivalů se stal služebník naporoučených idejí. Vším vládne totální pokrytectví a nikdo nemá možnost učinit nápravu.
  Mám ze všeho pocit, jako bych letěl kolem tělesa o velmi silném gravitačním poli a ať dělím, co chci, vychyluje mou dráhu do pole mimo zákon a možnost realizace.
  V létě roku 1970 jsem měl s Hvězdoněm Cignerem závěrečné představení "Měsíce folku" v později zrušeném divadle Orfeus. Těsně před koncem do sálu vtrhlo mnoho policistů se světly a kamerami. Publikum bylo filmováno, legitimováno a polovina odvedena na strážnici, kde někteří zůstali do rána. Záběry byly za několik dní použity v televizi jako reportáž z narkomanských doupat. Už tehdy jsem na mnoho scén nesměl Hlavně kvůli vlasům. Moje fotografie se nesměly objevovat v novinách a psalo se o mně opatrně. V televizi jsem byl dvakrát, a to vždy, když jsem se nechal přemluvit, že schovám vlasy pod čepici. Na mnoho dalších scén jsem nesměl, nebo je musel opustit kvůli repertoáru. Desky s mými písněmi se nevydávaly a i kolem lidových písní byly potíže. 12. července 1977 mi přítel zaslal poštou Zpravodaj č. 2 Okresního kulturního střediska v Benešově. Na straně 10 jsem našel tento text:
  Upozornění -- pražský zpěvák Jaroslav Hutka, nar. 21. 4. 1947, bytem Neklanova 30, Praha, člen nového sdružení písničkářů "Šafrán" má zakázáno veřejně vystupovat a sjednávat jakékoli dohody o veřejné produkci, protože mu k takové činnosti nebylo vydáno povolení. V případě. že by někde v našem okrese své vystoupení uskutečnil, hlaste to na adrese: Okresní kulturní středisko, Mírové nám. 74, Benešov.
  Podivný text a podivné přiznání o porušení zákona. Lze se o to soudit? Musím se jich poptat, kdo vydal takové nařízení, kdo mě zakázal a jak to,m že mi to neoznámil.
  Jak zcela jiná byla pozice Aristofana, který ve válčících Athénách mohl se svými útočnými komediemi na veřejnost, i když napadal zájem obce, válku, lid i vládce. A lid ho ochránil a prosadil. Dnes by musel projít schválením, potom by mu teprve půjčili herce, sál a publikum. A když by neprošel neměl by ani lid možnost ho ochránit, protože by se o něm vůbec nedozvěděl. Takto agentura určuje, na co má lid právo se dívat a co mu dovolí posloucaht.
  Rudé právo, v rámci kampaně proti českému undergroundu, napsalo, že je u nás 1400 beatových kapel a potíže nemají. Toto číslo je nesmyslné. Beatových kapel, které se snaží svým uměením něco vyslovit, ať jakoukoli metodou, které zarytě věří, že hudba má jen tehdy smysl, když je svobodná, je sotva několik desítek a všechny mají potíže základního rázu. Z osobní zkušenosti a známosti s mnoha předními hudebníky a zpěváky vím, že jedinou píseň, kterou pějí, je strach. Rozpolcení, do kterého se dostali, z toho, že musí obstát před agenturou i publikem, je děsivé, protože požadavky agentury a publika jsou opačné. Umělci mají strach z institucí a instituce mají strach z umění, protože se bojí publika. Těžko docenit, kolik akcí vůbec nedošlo ani ke stavu zrodu, ale popíšu tři festivaly, které byly zardoušeny zaživa.
  První festival byl v roce 1973 v Náměšti na Hané a měl být přehlídkou celé mladé hudební scény v republice. Pořadatelem byl Severomoravský podnik služeb mládeže. Několikaměsíční přípravy probíhaly dobře. Nic nebylo opomenuto. Třídenní festival s třiceti tisíci diváky. Na předběžné letáky přišlo dvacet tisíc objednávek. Tři týdny před zahájením přišel zákaz. Ve dnech, kdy se měl festival konat, bylo na nádraží v Olomouci a Prostějově množství policistů a ke každému vlaku bylo hlášeno, ať cestující jedoucí na festival vystoupí, že byl zakázán. Policie procházela vagóny a kdo se jí nelíbil, byl z vlaku vyveden. Kontroly byly i na přístupových cestách. Přesto se tam sjelo několik tisíc lidí. Pořadatelé byli dotazováni policií na skutečný motiv festivalu.
  V roce 1976 byl zakázán druhý ročník celostátního festivalu mladé hudby v Dobrušce, pořádaný ve spolupráci s Jazzovou sekcí svazu skladatelů. První ročník se podařil skvěle a nebyl důvod k zákazu. Přesto přišel. V okolí byly zase silné oddíly policie.
  Též v létě 1976 byl zakázán už čtvrtý ročník celostátního festivalu folkové hudby v Českém Krumlově. Byl to festival pětidenní, minulé tři ročníky dopadly ke všeobecné spokojenosti a byly chváleny tiskem i odborníky. Byl zakázán za velmi nejasných okolností několik dní před zahájením a padlo potom i moje jméno. Byl plakátován, ohlášen tiskem i rozhlasem a bylo prodáno množství lístků. Každému předplatiteli v republice byl poslán telegram a po celém území se do domova každého předplatitele dostavil policista, aby osobně potvrdil, že se festival nekoná a upozornil, aby na něj nikdo nejezdil. K některým lidem zašli i v dalších dnech se přesvědčit, jestli neodjeli. Ve dnech, kdy se měl festival konat, byly v Českém Krumlově pohotovostní oddíly, zrovna tak na nádraží v Českých Budějovicích.
  Vše začíná od toho, že ve vedení agentur jsou lidé, kteří si kulturu představují jako službu moci. Ale to, že snížili stavy umělců a vyhodili každého, kdo nebyl ochoten k poslušnosti, neznamená, že vládnou. Vládnout znamená zajistit si i budoucnost. Oni pouze drží, ale ztratili přehled, protože umění se vrátilo ke svému zárodku, k jedinci a jeho potřebě svobody. Umění se u nás realizuje neveřejně, Moc přestává zprostředkovávat, co by život zasahovalo, vzdaluje se od života a tím si určuje budoucí osud. Život se bude prosazovat bez ohledu na dnešní strukturu. Vynikají nové kruhy. O ty se zajímá policie, ale práce je marná. Život si pro svůj tok najde koryto a pokud u nás zůstávají prameny čisté, není možné je zastavit zasypáním nebo přehrazením.
  Pohybuji se po republice s kytarou deset let. Mám možnost sledovat změny na dechu a tepu publika a lidí, se kterými jsem se potkal, u kterých jsem přespal,. kteří mi psali, kteří mizí a objevují se. Dívám se a ptám. S cizinou srovnání nemám,. protože mi sebrali pas "v zájmu republiky" a "ohrožení vnitřního pořádku". Jsem v této zemi zaklet zrozením i policií. A vadí mi, že jakýsi kdosi z této země dělí kulturní poušť! Města po deváté hodině večerní umírají, vesnice přes týden ještě dříve a okna se zamodrají televizním jedem. Nejsou kluby, nejsou divadla, není kam jít. V pátek a v sobotu se čas od času podaří něco zorganizovat na vesnicích. Lidé z měst v tyto dny na vesnici odjíždějí a večer se vracejí pěšky., Kolik takových nočních stopařů jsem potkával a kolik jsem jich sám vozil ze svých představení domů. Jeden hoch dokonce kvůli mému představení ušel 50 kilometrů v noci domů. 10 a20 kilometrů se bralo za normální. Mladá kultura se o víkendech na vesnicích mátožně probírá, ale nemá možnost zaznít, najít se, rozvinout, zaradovat, otevřít. Smutno je po Čechách. Úřady jsou tvrdé a policie ostražitá. Řeč mládeže zná nespokojeností, nedůvěrou, ochablostí, bezvýchodnem, absurditou a nezájmem o vše oficiální a schválené. Těžko se něco podniká, je neskutečně mnoho překážek a komplikací, že jen málokdo má odvahu a sílu něco začít. Lehce se věc zvrtne, klub je zavřen, zábava zakázána, diskotéka nepovolena. Zbývá pracovní povinnost a lidé nehledají Práci, ale Zaměstnání a začínají si pozvolna tvořit prostor pro osobní i národní soukromí. Je to stav přežívání a čekání, V lidech je únava a nechuť, ale také nadějná zarytost. Potkal jsem v různých městech hudebníky a kapely, co nikdy nevystoupili, a přesto si ušetřili na drahé nástroje a aparaturu a hrají a zkoušejí po domovech a sklepech pro sebe a několik přátel. Zarytě a vytrvale bez možnosti uzrát před publikem, změřit si svůj talent realizací. Ale jsou! Existují lidé divných povolání skladníků a nočních hlídačů atd.,m kteří se soukromě vzdělávají , hledají a píší, čtou a shánějí a jsou! Knihy se šíří v opisech, písně na magnetofonových páscích. Je to, jako by se v české kultuře nic nezměnilo od osmnáctého století. Ale přesto: kolik věcí nevzniklo? Kolik věcí se dostalo jen k jednotlivcům, kolik umělců zapadlo? Kolik lidí chce hrát divadlo a nemá kde, kolik lidí píše knížky a básničky a není je komu odnést? Nejsou časopisy, nejsou svobodné soutěže, nejsou festivaly, nejsou... je jen úřad a direktivy prováděné jeho zaměstnanci. Kde vlastně žijeme: Kde jsme začali žít a kde dožijeme?