K Havlovým jsme dorazili asi v devět večer. Venku stáli dva muži. Čestná stráž Zdeňka Mlynáře. Kolem desáté střídali. Zazvonili jsme, V bytě byl hluk. Otevřel Vašek a my strnuli. Vypadal špatně. Spadl o čtrnáct kilo, obličej plný vrásek a muklovsky šedý. Ach Bože! Ale v bytě to vířilo spoustou lidí. Zazpíval jsem Vaškovi pár písniček, které neznal a Marta Kubišová zazpívala, co sice znal, ale chtěl slyšet znovu. Říkal, že znovu objevuje barvy a tóny. Vrátil se z pustiny do světa živého a já okouzleně pozoroval, jak nadechuje. Odpoledne tu byli cizojazyčně mluvící novináři a on dementoval to, co o něm vyprávěl náš rozhlas. Naše noviny o dementi zájem neměly. Stačily jim informace z objektivnějšího pramene, nakonec jako vždy. Naše dnešní noviny mají představu o jakémsi Václavu Havlovi a té se drží a rozvíjejí ji tvůrčím způsobem. Jak jsem si ale všiml, nejde o téhož Havla, kterého znám já. Některé věci se zdají na obou Havlech shodné, jako že bydlí v Praze a na Hrádečku a hrají jim divadelní hry v zahraničí a ne u nás. A to je asi tak všechno. Ten můj Havel se opojně usmíval a byl šťasten z toho, kolik lidí se mu za dnešek vystřídalo, a z toho, že je v Čechách zcela jinak, než si myslel a než měl pocit z novin, které do cely dostával. Sebrali ho příliš brzy. Kolik jsme toho za čtyři měsíce zažili! On měl jenom hovory se svým spoluvězněm chmatákem a se svým vyšetřovatelem, o kterém ještě tento večer tvrdil, že je slušným člověkem, a ze zdvořilosti si celou dobu nepřipustil, že je to jeden z těch, kteří ho trápí a parazitují na jeho lidské slušnosti. (Ach ne. tuhle větu bych z opatrnosti neměl psát, ale jak to obejít, když si myslím, že to tak bylo?) Mnoho neinformovaných lidí bude mít několik týdnů pocit, že se zlomil, že ho dostali, že dostal strach, že zklamal, ale ne, nedostali ho. Pod muklovským nátěrem čtyři měsíce trápeného člověka začala probleskovat zase jeho barva jako v krajině umrtvené zimou a mrazem, kdy všechen život se zastavil a umřel, kdy by člověk nevěřil, že se může vegetace zase zvednout, se začal uvolňovat první čůrek pod sněhem a do bílých ploch prostupují černé fleky země a je to k zbláznění. Vedle sněhových ostrovů vyplázne z černé země jazýček čehosi zeleného, bezbranného a zranitelného, co se za chvíli zazelená po všech kopcích a polích. A kde seš, zimo?
  "A všiml jsem si, jak z člověka umějí udělat Ajdu," povídal Vašek a podíval se po jejich psu, který se vyvaloval na pohovce. "Ta taky, když se blíží čas žrádla, jaksi znejistí, začne šmejdit po místnosti a je zjevně neklidná. Zrovna tak vězeň. Tuší přesně čas, kdy začnou na chodbě cinkat ešusy. Vězeň má vyvinutý sluch a neomylně jím šátrá po chodbě a přesně odhaduje, co se bude dít. A tak i my jsme před podáváním jídla začali jevit neklid a tipovali jsme, co dne bude. Jídelní lístek je omezený a určité typy jídel se stále vracejí. Pokoušeli jsem se vystopovat nějaký systém, ale není. Výběr jídla z jejich jídelního lístku je nahodilý. To ve vězeňské jednotvárnosti působí dobrodružně. Jako zákmit čehosi vyššího, protože jídla se zjevují v kouzelném nepořádku."
  Hosté se hloučkovali, vedli své hovory, chvílemi se zase kolem Vaška shlukli, když vyprávěl něco poutavějšího z vězení, a zase se rozpadali na menší seskupení a Vašek je obcházel a snažil se být hostitelem, někým, kdo je zas doma a může se chovat podle své úvahy, ne podle vůle a rozmaru bachaře. Měl je rozčleněné podle povah a přezdívek a vystupovali před námi chlapci, neomezení vládci nad neodsouzenými vězni. Někteří tvrdí a sprostí, jiní dobráčtí a ochotní, někteří stále slídící za špehýrkou, někteří, kteří to nechali svému průběhu, jiní, co nedovolovali zadrženým na noc si přikrývat oči před světlem, jiní... atd. Trapný věk středověku, který nechce dopustit civilizaci, aby se vkořenila na všech polích do našeho života. Celý svět sledoval Havlovy hry a Havel byl sledován špehýrkou, jestli náhodou neposedává přes den na posteli a nepohřešuje se proti vězeňskému řádu, který zakazuje sobotní a nedělní vycházky v betonových kotcích s rukama za zády. Och světě!
  Zapovídal jsem se s filozofem Tiominem, který psal Havlovi do vězení dopisy s překlady Aristofanových Žab a nedůvěřivý vyšetřovatel, který měl podezření, že do překladu dva tisíce let staré hry může být zašifrováno jiné sdělení, je dal Havlovi až před několika dny, kdy už bylo kdesi rozhodnuto jeho propuštění.
  "A pane Hutka, jak vy to teď máte? Budete v úterý na Rychtě?"
  "Ještě nevím, přemýšlím o tom a nemohu se rozhodnout. Je to těžké. Nejdůležitější je nezničit sám sebe, ale nemyslím to tak, že by oni mě mohli zničit. Jenom jí sám se mohu zničit a to tím, že se špatně rozhodnu, a tak dopustím, abych se časem sám v sobě sesul."
  "Vy jako zpěvák, který staví na autenticitě a reflexu se skutečností, to máte složité, protože situace se stále vyvíjí a vy nemůžete jít mimo ni."
  "Ano. Skutečnost se vyvíjí i pomíjí a člověk ji musí stále v sobě naplňovat. Kolikrát jsem měl pocit dokonalého ztotožnění s časem, pocit, že nevyslovitelné bylo vysloveno a lidé to cítili. Odcházel jsem domů s pocitem, že jsem dosáhnul svůj vrchol, že se voda jako by nade mnou zavřela a já se zcela ponořil do okamžiku, ve kterém život prožíváme. Teď mne ale postihla zcela nová a závažná událost. Nemohu na ni nereagovat, nemohu zpívat,m jako by se nic nestalo, ale nemám do úterka dost času, abych to ztvárnil. Určitě nestačím složit ani novou písničku. A jít čelným útokem proti této nové kvalitě v mém životě, není správné. Jeviště pro mne není hlasatelna a nechci tam tahat ani věci osobní, ani politické. Ty snad mohou objevit v reflexu, v zrcadlení, ale podstata musí být hlubší. Vnitřní skutečnost. Nevím, jestli to neříkám blbě."
  "Ne, říkáte to srozumitelně. Zkusíme se na to podívat obecněji. Vy nesete svou osobní pravdivost, ale zároveň jako zpěvák držíte zadní mez svobody, kterou režim povolí. Společenky jste v této chvíli tou mezí by a když ustoupíte, tak padá i ta mez," zamýšlel se tento člověk, který osudem i vzděláním jde na svou pěst, ale který svým životem začíná držet také jakousi mez, která může českou vzdělanost stále řadit mezi světové.
  "Ano," zamyslel jsem se. "Ještě je tu jedna možnost. Mohu to celé udělat jako průřez mými deseti sezónami, které jsem na jevišti, udělat to jako výroční představení, kde se pokusím předestřít vše, čím se snažím být a jam směřuji. To by nebyl ústupek, ani kalkulace, ale nalezení míry sebe. A tohle mohu rozvinout svobodně a spravedlivě. Na začátku bych mohl lidi upozornit na to, co hrozí a jak by se měli zachovat, kdyby k něčemu došlo," začala se ve mně rodit idea.
  "To je výborný nápad. To bych se přišel určitě podívat."
  Začali jsme se zase věnovat společnosti a poslouchat vyprávění Vaška. Ve mně to klíčilo, ale nebyl jsem si tím zcela jist. Co když se to nepovede a seberou mě? Je správné naběhnout takhle na kopí?
  Od rána jsem nejedl., Zde bylo všechno snězené a zůstalo jen pití. Já pít nemohl, protože jsem řídil a měli jsme před sebou cestu zpátky do Loun. Vyjeli jsme asi ve dvě.
  "Člověče, vypadá špatně," říkala Dana v autě.
  "On se z toho dostane. Je to chlapík. Taková věc se nedá přežít bez újmy. Myslím, že si na něm smlsli."
  "A ta pleť. Úplně muklovská. A těch vrásek?"
  "Ale už je doma. Olze dnes zase svítily oči."
  "Taky pohubla."
  "No sranda to není. Představ si, že bys na mne čekala takovou dobu."
  "To mi neříkej. To je hrozný. Ale čekala bych! Však víš."
  "Vím." V hlavě se mi honily myšlenky na úterní představení. Nebyl jsem ještě rozhodnut. Zatáčky se nesmyslně kroutily a bylo jich to hrůzné množství jako vždycky na Louny. Světlo šmejdilo a zametalo zákruty a já jel pomalu. Mlčeli jsme a já přemýšlel o sobě a o svých deseti letech.
  V posteli jsem nemohl usnout. Padal na mne strach a potřeba někomu to všechno říct, zavolat o pomoc. Byl jsem také vyhladovělý a unavený, ale neměl jsem chuť jíst. Za oknem pomalu svítalo a já se díval do toho blednoucího temna a bylo mi nanic. Zavřel jsem oči a usínal, jako když padám do prázdna.