20.

  Tak jsem si ve své kobce dumal, balil jednu cigaretu za druhou a řekl si, že si budu stěžovat. Česky, Napíšu to. Kartáček na zuby mi nedali, brejle taky ne a cela je kobka. Učil jsem se nazpaměť tři stížnosti: kartáček, brejle, cela. Čtvrtou stížnost jsem se také naučil, ale to jenom kdyby mě nechali déle než dva dny. Chvílemi jsem meditoval, chvílemi sprostě nadával. Chřipka se zdála mizet a cítil jsem se skvěle odpočatě. Proč bych si den neposeděl? Musím pořád někam chodit a něco dělat? A jestli mě tu nechají déle, začnu cvičit a skládat v hlavě písničky. Každý týden jednu. Času je dost, nápadů habaděj a mnohé věci začínají být z tohoto pohledu plastičtější. Na svobodě tolik času na práci nemám. A odmítnu se s nimi bavit, ať mi přišijou, co chtěj. Ženu mám dobrou a naši lidé si pamatují. A když se v Čechách pustí do sebe básník s policajtem, tak to policajt nevyhraje. Je potřeba v tom zápolení obnovit starou tradici. Oni do nás bušej, ale my je tvoříme.
  Chvílemi jsem koukal zadrátovaným okénkem u stropu, které vedlo nikam. Začal jsem přemýšlet o tom, co se asi děje venku, a cítil, že se ve mně cosi rozšiřuje, jako by to chtělo prasknout. Snad jsem to pocítil jako světlo a potřebu zaťukat na dveře a říct, že přece jenom bych tu blbou hru přestal hrát. Ať jsou do háje, ať si mě neserou, šel bych se šel projít po nábřeží, nebo zatelefonoval Daně, nebo si šel sednout na kafe a něco psal... a zarazil jsem se. Pozvolna a opatrně jsem nitky, které ze mne vytryskly, chytal zpět a skládal za temnou záclonu někam pod srdce. To ne! To není blbá hra. To je náraz dvou živlů. Prahorní idea síly narazila na princip civilizace. Já si nepřeji, aby mne pustili na ulici, ale aby se stáhli do svých Prvohor. Já jsem z tohoto světa, ale oni, vyznavači pěstního zápasu, sem nepatří. Ba ne. Na pocit biologické volnosti mě nechytí. Je to náraz živlů a já ten svůj budu poctivě ztělesňovat. Tito kulturní smějdilové nezavřeli mou osobu, ale princip svobody umění. Když na to nestačily instituce úředním postihem, když jsem byl ochoten vzdát se všech výhod za cenu ponechání si svobody, tak na mě nakonec sáhli ti, které si platíme kvůli fyzickému násilí. Tolik energie kvůli jednomu zpívajícímu hlasu! Kdyby nás bylo sto, už to nezvládnou a budou muset couvnout. Skála a borovice, která do ní zapustí kořeny. Skála prohraje. Viděl jsem to před pár dny. I já mám svou skálu, do které jsem se pustil. Šlo to pozvolna a nenápadně. V roce 1967 jsem s Vladimírem Veitem dělal zkoušky u agentury. Ale agentury byly v krizi, jejich práce se stávala zbytečnou, neboť umění se díky celkovému uvolnění začalo též uvolňovat a hudebníci se začali domlouvat přímo s pořadatelem. Top bylo nejšťastnější období pro beatovou hudbu, která od té doby už nikdy nedosáhla takové úrovně a takových možností. Po roce 1969 se zhoubná moc agentur zase začala rozšiřovat. Kapel ubývalo, vývoj se začal zpomalovat. V roce 1970 jsem dělal zkoušky s Hvězdoněm Cignerem. Udělali jsem je, ale dostali jsme honorář jen 100 Kčs. Pořadatelé museli honoráře fakturovat, a tak, i když nám chtěli za naše tříhodinové večery zaplatit víc, nešlo to. Někdy v roce 1972 mi byla tato kvalifikace sebrána, protože porota prohlásila, že lidové písně, které jsem hrál, nezná. Pan Soumar horlil, že zná 600 lidových písní, ale tyhle nikdy neslyšel. Já v tu dobu jich měl prostudováno asi 6000. U dalších zkoušek, rok na to, jsem dostal honorář 400 Kčs, ale platilo mi to jen do roku 1974, kdy agentury učinily čelný útok na umělce. Byly vypsány rekvalifikace a museli ke zkouškám všichni včetně zasloužilých umělců a těch, kteří už byli v národě známi několik desetiletí a o jejichž kvalitě nebylo nutno pochybovat. V podstatě to byly prověrky politického profilu nebo přesněji ochoty k loajalitě. Na jaře roku 1974 jsem byl na tyto zkoušky sám pozván. Omluvil jsem se doporučeným dopisem a žádal o pozdější termín. Nikdy jsem nedostal odpověď, až v březnu 1975 mi napsali, že se mnou nepočítají, ale už na popud StB. Ale od jara roku 1974 mě PKS odmítlo zprostředkovávat, i když původní kvalifikace měly platit až do ukončení rekvalifikací, což bylo v létě 1975. Bezprávně jsem byl tedy celý rok zbaven možnosti kvalifikace používat,m vlastně tiše vyhozen na dlažbu bez možnosti odvolání. Navštívil jsem tehdy vedoucího oddělení smluv pana Meluzína, ale ten mi mezi čtyřma očima oznámil, že jsem kvalifikaci prostě "ztratil", protože dělám průsery, a že si na něj mohu klidně stěžovat. Na podzim 1975 jsme šli s několika kolegy ke zkouškám lidových hudebníků, zaplatili každý 100Kčs, abychom měli právo brát asi 15 Kčs za hodinu hraní, ale nikdy jsme nedostali žádné oznámení, zda jsme zkoušky udělali nebo ne. Koncem roku jsem napsal řediteli PKS, aby mi kvalifikaci přidělil, ale odepsal mi kádrovák v zastoupení nějaké úřednice, že mě pozvou na zkoušky, a tak se i stalo, Na písemné zkoušky z not jsem se nedostavil, ale poslal jsem žádost, aby mi byla zrušena:

  Praha 27. 4. 1977
  Vážená kvalifikační komise.
  Jelikož vím, že naše společnost si předsevzala v současném stádiu svého vývoje pokrok a co nejširší rejstřík umělecké realizace vzhledem ke zvyšujícím se potřebám našeho života, a jelikož se s touto tendencí lidsky i umělecky ztotožňuji a jelikož nové potřeby vyžadují nové přístupy, zamyslel jsem se hluboce nad svou uměleckou tvorbou a její realizací a umělecké svědomí a umělecká poctivost mě dovedly k tomu, že cítím nutnost napsat tento dopis. Jsem veden snahou ulehčit kvalifikační komisi nalezení skutečných a pravdivých nahlédnutí do mé umělecké činnosti,. A jelikož si myslím, že při běžném a rutinním kvalifikačním řízení by nemuselo být nahlédnuto, píši tento obsáhlý dopis, kterým by měly být komisi zprostředkovány základní tendence mého uměleckého projevu, literární a skladatelské tvorby. Věřím, že moje snaha i snaha kvalifikační komise se shodují v potřebě co nejkvalitnějšího, nejrozmanitějšího a osobitého umění, neodcizeného lidskému srdci; v nalezení a vytvoření takového umění. Proto věřím, že najdu pozorumění jako umělec i jako člověk.
  Cíl socialismu je převzít morální i hmotnou odpovědnost za všechny členy společnosti, spravedlivě a bez rozdílu, zda se ocitá člověk v centru, nebo vzdálenějším kruhu společenského vnímání. A jelikož mi socialismus zaručuje svobodu uměleckého projevu i uměleckého experimentu, o jehož realizaci rozhoduje v konečném stadiu lid (diváci), chápu uměleckou komisi i kvalifikační řízení jen jako pomocný a zjednodušující mechanismus toho, aby umělec mohl být méně ekonomicky závislý při svém umění, které předává přímo, bez zvláštního zájmového mezičlánku lidu (publiku. A jelikož jsem umělcem známým, který mí za desetileté období své intenzívní umělecké činnost za sebou již řadu konkrétních výsledků, zdá se mi naprosto logickém, že musím být nahlédnut již jako určitý stupeň výsledku, nikoliv metody. Pochopil jsem, když jsem pečlivě prostudoval materiály kvalifikačních zkoušek, že podstata těchto zkoušek je nahlédnutí do umělecké metody a připravenosti adeptů umění, aby bylo rozpoznáno podle ustáleného klíče, zda se dá předpokládat umělecký vývoj a umělecká realizace na úrovni požadavků, které naše kulturní veřejnost na umělce klade. Z tohoto hlediska chápu ony tři stupně kvalifikačního síta, které při této šíři se snaží zachytit a vystihnout skutečnou polohu toho kterého umělce, přesněji adepta umění. Jelikož kvalifikační zkouška není totéž, co zkouška školní, kdy se ověřuje zvládnutí vědomostí povinné výuky, chápu ji jako rozpoznání umělecké samostatnosti a zralosti nebo alespoň předpokladů k této samostatnosti a zralosti v její jedinečnosti, osobitosti a kráse osoby i záměru toho kterého umělce. Tedy jakási dedukce uměleckého činu, jehož cílem je konečná umělecký realizace ve struktuře národního kulturního cítění. Teoreticky mají možnost rozpoznat reflex uměleckého činu jen umělci, kteří jsou ve struktuře národního kulturního dění pevně zakotveni, a kritičtí odborníci. Ale konečný výsledek uměleckého činění se děje ve fázi realizace nezávisle. A zde je důvod, proč se obracím písemně ke kvalifikační komisi, která je sestavena z umělců a odborníků, abych jí usnadnil vhled do mé již umělecké realizace. Zde je nutno nahlížet, abychom se dobrali pravdivého vidění, ze směru realizace, nikoliv ze směru metody. Jelikož se nepřipravuji na uměleckou dráhu, ale deset let již na této dráze jsem, je třeba, aby tato dráha byla předmětem uměleckého zkoumání. Za deset let své umělecké činnosti jsem realizoval přes tisíc samostatných vystoupení po celé republice, rozhlas za tuto dobu vysílal mnoho mnou vytvořených snímků a Supraphon vydal za tuto dobu 5 malých desek a 3 samostatné dlouhohrající, jako autentické záznamy z koncertů (Stůj břízo zelená a Vandrovali hudci jsou názvy těchto desek). Tyto dvě LP desky jsou sestaveny ze starých lidových písní. Lidová píseň, její vývoj, obsah, smysl a poslání jsou mým hlubokým uměleckým zájmem, na který po všechna ta léta mé umělecké činnosti reaguje kritika velmi pozitivně a stal jsem se v této oblasti též odborníkem. Mimo tyto dvě LP desky jsem vytvořil a realizoval 10 tématických pořadů o lidové písni, jejich zvláštnostech, hloubce, vývoji a obrazové šíři. K tomuto jsem prostudoval materiál asi 12000 lidových písní ve sbírkách (Sušil; Erben; Bartoš I, II, III; Úlehla; Kuba; a množství dalších studií, menších sbírek a materiálů). Myslím, že jako jedinému zpěváku a upravovateli se mi podařilo mladému publiku tyto národní klenoty přirozeně zprostředkovat. Mimoto jsem napsal přes 200 vlastních písní s obsahem, který je považován mnou, odborníky i publikem za závažný a nekomerční, angažovaných v základním slova smyslu. Jsem tu autorem textů i hudby. A tu bych přistoupil k jednotlivým stupňům kvalifikačních zkoušek:
  1. (hudební teorie)
  "... otázky jsou zaměřeny na nejnutnější základy, které jsou téměř nezbytné pro praktickou uměleckou činnost...", stojí v propozicích pro písemnou zkoušku z hudební teorie. Jelikož moje umělecká činnost je už 10 let praktickou činností a jsem znám jako skladatel a upravovatel, zdá se mi absurdní podstupovat zkoušku způsobilosti k něčemu, co už deset let úspěšně dělám, a zdá se mi nadbytečné zkoušet teoreticky, zda jsem schopen, když publikum, odborný i neodborný tisk glosuje deset let mé snažení tím, že jsem schopen, a tudíž je zde orientační test zbytečný, protože bez znalostí nezbytných pro praktickou uměleckou činnost bych podle zákona logiky a rozumu nebyl schopen praktické umělecké činnosti. Bez těchto znalostí by nevznikly ani desky, ani mé skladby, ani rozhlasové snímky, ani lidové úpravy. Je nutno vzít v úvahu již výsledek, neboť tu je. Tak jako by bylo nesmyslné zkoušet básníka z pravopisu, když jsou k dispozici již jeho literární díla, a zrovna tak by bylo nesmyslné zkoušet malíře z barvotestů, když je možno vidět jeho obrazy. Proto žádám,l abych byl zproštěn povinnosti tuto zkoušku absolvovat.
  2. (kulturně-politický pohovor)
  "... protože smyslem pohovoru není obsáhlost kandidátových vědomostí, nýbrž zjištění jeho kulturně politického rozhledu a zjištění stupně jeho zájmu o politickou, kulturní a uměleckou problematiku..."
  Jelikož jsem básník, spisovatel a folklorista, navrhuji, aby orientační kulturně politický pohovor, kde má být rozpoznána úroveň mého zájmu (viz citát), byl veden hlavně nad mámi písňovými texty, neboť se snažím v jejich celkovém souhrnu uzavřít ucelený básnický světový názor a výzvu se všemi nuancemi a autentickými zvláštnostmi lidského života. Tento pohovor chápu tak, že máte zájem u osob neprojevujících se autorsky a angažovaně najít motivy jejich činnosti s uvědoměním si jejich možného dopadu. Aby měl umělec vědomí své činnosti. S tím hluboce souhlasím, Ve svých textech se snažím celistvě projevovat svůj názor a svůj vztah ke světu a kulturním hodnotám a intenzitu zájmu o kulturním dění, proto žádám, aby v tomto ohledu byl vzat na vědomí i tento dopis, kde se již o mnohých těchto věcech rozepisuji. Snad pro lepší poznání specifiky mé osobnosti by bylo správné transportovat pohovor na diskusi nad mými texty, neboť zde při zjišťování mých zájmů je možno se dostat do epicentra toho, čím žiji a čím se pokouším dotýkat ve své šíři a rozmanitosti všech oblastí, ve kterých se můj život ocitá.
  3. (kvalifikační zkouška)
  Hodnota formy uměleckého díla je rozpoznatelná pouze ve vztahu s obsahem, který se snažím vyjadřovat. To se týká též formy uměleckého projevu, a proto je nutné brát mé zpěvácké kvality v úvahu pouze v relaci s obsahem toho, cop sděluji. Oddělné zkoušky intonační a sluchové by ukázaly nepravdivý obraz mé umělecké realizace. Proto si myslím, že je bezpodmínečně nutné posuzovat mé umění pro jeho realizaci, to znamená při celistvém veřejném realizování, nebo aspoň podle záznamu oněch dvou LP desek, jelikož mé umění je svázáno s diváky, s jejich relací i spontánním zpěvem. Jelikož se snažím o nový umělecký projev, progresívní a netradiční, může se stát, že tradiční prostředky zkoumání by ukázaly obraz nepravdivý, nepodchycený ve skutečných souřadnicích. Proto i nahlédnutí musí být adekvátní. Tak tomu muselo být i ve všech dějinných etapách vývoje uměleckého projevu. Tak jak já hledám nové formy sdělení a komunikace, aby nově byly spatřeny základní hodnoty lidského života, je nutno, aby toto vzala kvalifikační komise v úvahu, neboť cílem mého umění je dopad v lidech a skrze to je jedině možno, aby umělecká komise nahlédla mé umělecké proporce.
  K tvorbě mých pořadů: v prvních letech své umělecké činnosti jsem pracoval výhradně podle pečlivě připraveného scénáře ke každému představení zvlášť. Časem jsem si uvědomil, že tato metoda není žádoucímu výsledku adekvátní, neboť byla příliš neohebnou formou ve stále se měnících prostředcích scén a diváků a nutnost rychle se orientovat a být v okamžiku sdělení co nejpřesnější mě donutila tvořit představení v okamžiku jeho průběhu, což se mi ukázalo jako nejsprávnější, a proto už šest let nepracuji se scénářem. Žádám, aby i tato skutečnost byla vzata v úvahu při nahlížení mého uměleckého projevu.
  Závěrem: jde mi o přímý dopad slova, a jelikož slovo je v mém umění dominantní (i v lidových písních), musí tradiční zpěvácký podíl ustoupit do pozadí a stát se místy recitací a parlandem, aby co nejméně rušil slovní sdělení, které musí znít přirozeně jako mluvená řeč, aby měl divák pocit intimního oslovení, které mu může zaznít tak, jako by to byl hlas jeho samotného. Nejsem začínajícím umělcem, mám svou představu a svůj záměr. Jelikož PKS mi může umožnit vystupovat jako interpretu (dosud chápu svoji činnost pouze jako autorskou), žádám přesto, aby obě složky mého umění byly vzaty v úvahu, neboť jedna je kořením a smyslem té druhé, žádám, aby byly vzaty v úvahu výsledky, nejen metoda, neboť jsem. Nejsem typ běžného estrádního umělce, který musí zvládat formy zavedených hudebních struktur, ale tvořím novou hudební, slovní a projevovou strukturu. Vím, že Vaší povinností i zájmem je přistupovat ke každému umělci jednotlivě a toto se vám snažím svým dopisem usnadnit.
  * * *
  Odpověď nikdy nedošla. V tomhle ohledu je agentura hrdý mlčící feudál, který si stejně bude dělat věci po svém. 5. května jsem měl jít k politickým pohovorům, ale dostal jsem chřipku. Poslal jsem potvrzení od doktora se žádostí, aby termín mi byl přesunut. Rovněž jsem nedostal odpověď.(Tento dopis se ale objevil v září 1977 v mém třistastránkovém trestním spise.)