12.

  Po obědě pana Zdeňka jsem chtěl na záchod. Mladý zapisovač mi šel dělat garde.
  "Co to máte v kapse?" zeptal se naléhavě pan Zdeněk, když jsem vstal a otočil se zády. Sáhl jsem si. Do prdele, kalendář!
  "Takový sešitek."
  "Ten si s sebou neberte," poručil. Strčil jsem ho kabátu, který jsem měl na opěradle židle.
  Když jsem čůral, zjistil jsem, že se mi třesou kolena a že jsem nervózní jak pes.
  "Připadáte mi unavený, pane Hutka," říkal pan Zdeněk. "Jestli si potřebujete odpočinout, dám vám beze všeho otevřít celu. Můžete si tam lehnout a trochu se prospat," učinil návrh. Je to trochu zvláštní druh pohostinnosti, když si mě dovedli jenom na popovídání podle jejich § 19. Až přijde on ke mně, tak mu podobnou nabídku udělám také. Moc úprav ve sklepě by potřeba nebylo.
  "Ne, děkuju. Já bych to raději dopsal a šel domů."
  "Myslíte, že půjdete domů?"
  "Doufám. I když by mi pořád nechcete odpovědět na otázku, jestli si mě tady necháte. Už jsem tady šest hodin a to víte, doma je to hezčí."
  "Vás se tu nelíbí?" ptal se zklamaně pan Zdeněk.
  "Moc ne."
  "A doma se vám líbí?"
  "Jistě, protože tam jsem doma."
  "Však se tam ještě dneska povídáme. Slíbil jste, že doklady o příjmech vydáte dobrovolně."
  "Doklady o příjmech," potvrdil jsem. Asi bude prohlídka. To by bylo blbý jíž domů s estébákama a zase s nimi odejít.
  Začalo mě mrzet, že jsem návrh s celou nepřijal. Stejně mě asi domů nepustí, a tak jsem si mohl v klidu lehnout a nemusel se tady přihlouple otravovat. Z toho může bejt tak kriminál, nic lepšího.
  "Jestli si chcete odpočinout, tak řekněte. Vypadáte vyčerpaně" se do mě navážel. "Jenom si, pane Hutka, řekněte, ať potom nevyprávíte, že jsme vám tu ubližovali, anebo vás trápili hladem."
  "Ne, to vyprávět nebudu. Chováte se je mně slušně." Tatáž StB se ale k našemu prezidentu Husákovi chovala zle. Možná proto jsou dnes slušní. Nejsou si jisti, komu by zase rozbili nos. Celý národ o nich ví, bojí se jich a nerozumí jim. Musím si všechno zapamatovat a popsat to. Jejich působivost je nejsilnější, když mohou působit tajemnou neprobádaností a neznámým množstvím sil. To, že k sobě "na slovíčko" tahají českou literaturu, není tragické. Ono se to vykecá.
  "Stejně se mi zdá nesprávné, že se se mnou bavíte vy, pracovníci bezpečnosti. Měli si mě pozvat na ministerstvo kultury. Pod mě spadám. A myslím, že tam dnes moc práce nemají," vracel jsem se k oprávněné výčitce, "za celých deset let se mnou ještě nikdo od kultury nemluvil a nezajímám je. A vás to zajímá až do docela zbytečných detailů."
  "To nevím, jestli tam nemají moc práce. To není moje věc. My si ale můžeme pozvat k informativnímu pohovoru jakékohokoliv občana, kdykoliv uznáme za vhodné," cedil pan Zdeněk skrze úsměv. Nevím, jestli tato interpretace zákona je správná. Nejspíš ano.
  Za sklápěcím oknem se objevily tmavé mraky a za chvíli začalo pršet.
  "Myslím, pane Hutka, že zmoknete," rejpal.
  "Tento májový deštíček by mi na cestě k domovu nevadil." Pan Zdeněk se jenom usmíval. Protokol o mých příjmech z umělecké činnosti byl dopsán a já si ho přečetl. Venku zatím vysvitlo slunce.
  "Tak pane Hutka, asi nezmoknete." Byly čtyři. Pan Zdeněk odnesl protokol a rázem bylo v místnosti mnoho všelijakých mužů a jeden z nich si sedl ke stroji a zeptal se: "Jméno otce, jméno matky." Naťukal to zkušenými prsty a otočil se.
  "Tak si vás tu, pane Hutka, necháme," řekl černovlasý menší čtyřicátník, major jménem Mrkvička, jak jsem se dočetl na formuláři. Měl rovná sportovní záda, ukázněné a účelné pohyby, řeč stručnou a přesvědčivou. Kancelář byla plný mladých mužů. Možná mysleli, že se budu prát. Na mne to ale takový dojem neudělalo. V literatuře je zatčení slavnostnější. Tohle byla blbá hra se špatným scénářem a amatérskými herci. Nebýt u toho násilný aspekt manipulace s mým časem, tak by mě to nudilo.
  Kancelář se vyprázdnila a zůstal jen major Mrkvička a pan Zika, který se na mé zatčení také podepsal a byl to tentýž, který seděl vedle mne v autě a usmíval se. S paní Šedou si vyprávěl o zařizování chalupy.
  Díval jsem se z okna. No tak jsem zavřený. Co z toho plyne? Při hovorech s panem Zdeňkem a při jeho stálém odcházení jsem si v hlavě spočítal horoskop okamžiku, ve kterém pro mne přišli. Ascendent na konci Raka, Luna v Rybách v desátém domě. To by hrálo. V této chvíli je MC někde na konci Raka, tedy by se mohlo krýt s ranním ascendentem. V tom případě už ráno věděli, co udělají. Ascendent je v této chvíli ve Vahách, Venuše s Marsem naproti v Beranu, aha, jakési násilné partnerství a Luna, jako vládce desítky v šestém domě. To je komické, tedy nějaký trest... ale než jsem si to stačil v hlavě namalovat a prozkoumat všechny analogie a pohrát si s tím jako s podivnou básní, přerušil major Mrkvička můj pohled z okna.
  "Vyndejte věci z kapes." Možná mě zavřeli jednom kvůli mému kalendáři, napadlo ně hloupě. Vyndával jsem věci z kapes a bylo mi to stále jedno. Mrkvička sepisoval, Zika diktoval. Když bylo vše na stole i v seznamu, sáhl Zika po kalendáři a začal mi v něm listovat.
  "A to v něm můžete jen tak listovat, i když je můj?" ptal jsem se naivně.
  Mám v něm listovat teď a nebo potom? Vždyť je to jedno," zjednodušil mi literu po jejich. Mrkvička se díval na zubní pastu a kartáček.
  "To si berete s sebou vždycky?"
  "Ne, jenom dnes," zabodoval jsem.
  "Jste předvídavý," a otočil se.
  Podepsal jsem seznam svých věcí a nad tím četl podivný text, že je podezření, že mé písně a má představení jsou zaměřena proti politice KSČ a že svými představeními mohu v publiku dělat takovou atmosféru, která může vést k výtržnostem. Tedy § 202. Dole jako stručný důvod bylo napsáno: výtržnictví. No vida. Větší blbinu na to, aby mě strčili do cely, si už vymyslet nemohli. Tak jsem to podepsal. Možná jsem nemusel. Nevím. Měl jsem čerstvě zapálenou cigaretu a major Mrkvička stál za mnou a vypadalo to, že už chce jít.
  "Mohu dokouřit?"
  "Jistě, já počkám. Jen dokuřte." Kouřil jsem a díval se z okna. Pořád mi nebylo zavřeně. Kouřil jsem pomalu a myslel si: určitě si ten policajt říká, jak jsem zdeptanej. Nechám ho v tom.