32.

  Vzbudil jsem se v Lounech v neděli v poledne, celý omámený, Chvíli jsem se potloukal po pokoji, poposedával a nemohl se k ničemu odhodlat. Díval jsem se přes záclonu z okna panelákového bytu na hřiště, kde děti hrály fotbal, na trať za hřištěm, na pole za tratí, na oblohu a říkal sám že bychom měli být doma, že bych měl psát, že čas utíká... A proč nejsme v Praze? Představil jsem si náš byt a přepadla mě úzkost. Protože mě tam před týdnem sebrali a já mám strach! Seděl jsem v pyžamu na posteli a s hrůzou jsem si uvědomil, že mám strach. Myslel jsem, že z nich nikdy strach mít nebudu, tak jako člověk necítí strach z ďábla, když je na Kristově straně. Ale dali mi čuchnout k mučidlu a já se lekl! Vstal jsem a cítil, jak mě naplňuje zlost. Mají praxi. Vystraší člověka, že si to jeden neuvědomí, protože uvědomit si strach je už první krok k odvaze. A celé jsem to pocítil jako urážku a zlost ve mně začala málem syčet. Zalezl jsem do koupelny a dal si studenou sprchu a tak to se mnou zamávalo, že jsem málem vzlétl ke stropu. Ať si trnou! Jsem svobodný člověk a budu se tak chovat! Šel jsem nahý zpět do pokoje a cítil, jak se mi po těle rozlévá teplo.
  "Dano, jedem do Prahy a v úterý hrát budu. Trochu si to připravím, kdyby chtěli něco zorganizovat, ale těžko. Kdyby byli tak silní, jak se tváří, tak by mě už z drápů nepustili." A jelo se a cítil jsem se jako znovuzrozený. Měl jsem vztek. Celý týden jsem kdesi v sobě vedl zápas a vyhrál jsem. Jako bych začínal novou fázi života. Přijal jsem rukavici hozenou od skály a teď už půjde o celou bytost. Neodpustí mi to, ale já jim také ne!
  V úterý jsem přišel na představení trochu dřív a sledoval plnící se sál a zjišťoval, že lidi tu jsou. Pro jistotu jsem si vzal pohodlnější oblečení, ale jak jsem nadechoval atmosféru, jevilo se mi nemožné, že by se mohlo něco stát, ale bylo neuvěřitelné i to, co se stalo. Je to vůbec z tohoto světa? Vždyť oni zde nežijí. Skrývají se, chodí nenápadně, oblékají se jako my. skuteční lidé, očumují a hledají mezeru, kterou by sem propašovali své Prvohory.
  Publikum mě přivítalo potleskem a já měl radost všech radostí. Byl jsem doma! Byl jsem ve svém prostředí a stálo za mnou deset let písničkaření a tolik písniček, že na představení vyjde sotva dvacetina. Začal jsem lidovkou, publikum se hned svižně chytilo a zpívalo se mnou a já zpíval o sobě:
 
  Pojď se mnou milá
  Přes tu dolinu
 
  Uslyšíš o mně
  Smutnou novinu
 
  Na té dolině
  Loučka zelená
 
  Nechoď tam Janko
  Zabijí tě tam
 
  Když mě zabijí
  Bude památka
 
  Zůstane po mně
  Kostí hromádka
 
  A z těch kosteček
  Bude zámeček
 
  Budou povídat
  Byl to syneček
  (Moravská lidová)