UTKÁNÍ SE SKÁLOU:

úvod
kapitola 2
kapitola 3
kapitola 4
kapitola 5
kapitola 6
kapitola 7
kapitola 8
kapitola 9
kapitola 10
kapitola 11
kapitola 12
kapitola 13
kapitola 14
kapitola 15
kapitola 16
kapitola 17
kapitola 18
kapitola 19
kapitola 20
kapitola 21
kapitola 22
kapitola 23
kapitola 24
kapitola 25
kapitola 26
kapitola 27
kapitola 28
kapitola 29
kapitola 30
kapitola 31
kapitola 32
kapitola 33
kapitola 34
kapitola 35
kapitola 36

  26.

  B neděli jsme jeli za Kohoutem do jeho exilu na Sázavu.
  "Nevíte, kde tu bydlí pak Kohout?"
  "Myslíte Pavla?" zeptala se paní. Vysvětlila cestu a mávala.
  "To je zvláštní, a proč mě nemají rádi?" ptal se Kohout, který má pořád dobrou náladu. Možná ho rozveselilo něco z minulosti a už se toho nezbavil. Nebo je takový, Jsem z té šťastnější generace, které doba jeho mládí je ukradená. Vlastně to není přesné. Díky dnešku se začínáme tou dobou také obírat, ale je to jiný pohled. Jejich zátiší bylo na nejasném pozadí války, kdežto naše je jasné. Jde o kulturu, o českou kulturu a na tomto pozadí začíná být malováno současné zátiší. Ale i jim válka vyšisovala a začíná prolejzat, co bylo pod tím.
  "S nimi se bavím jenom o kultuře a tak nevím, z čeho soudí, že se s jinými bavím o politice," pokračoval. Jelena nám uvařila kafe a jí vyprávěl dopodrobna svůj příběh. Došel jsem i k tomu, jak mi major Mrkvička lhal, že Kohouta nevystěhovali. Tedy vyprávěl,. jak to bylo.
  Ve středu, den před mým vězením, jednu minutu po deváté, vstoupilo do dvou místností čtvrté kategorie na Hradčanském náměstí asi pětadvacet mužů a všichni se tvářili, že jsou stěhováci. Kohout měl v tu chvíli jedinou návštěvu. Vaculíka. Ten prý za chvíli odešel v náručí s Kohoutovic jezevčíkem, protože se na to nemohl dívat. Byly odbyty úřední formality s dekterem o vystěhování.
  "tak to tu máze, pánové, a já jdu," pověděl Kohout. Shromáždění stěhováků se poplašilo.
  "A tak nám alespoň ukažte, které knížky máte rád, my vám je zabalíme,. Přece nejsme barbaři," říkala paní z národního výboru. Kohout neukázal a dav stěhováků začal intenzívně pracovat. Byly nalezeny různé věci, jako třeba páska s hákovým křížem a hned z různých pozic fotografována. Pak při jejím otočení se přišlo na to, že je to divadelní rekvizita, kterou Kohout používal, když vystupoval po osvobození b protifašistických hrách. Pak následovalo několik hodin vynášení věcí (ta větší místnost byla opravdu větší) a převezení jich do dvoupokojového bytu v novostavbě, který sice není stopadesát metrů od hlavní silnice, jak má být, ale jen sedm, zato jediný z celého paneláku je vytapetován vzácnými zahraničními tapetami. Co se tam nevešlo, se ocitlo ve skladišti. Kohout se během dopoledne prospal u jednoho spřáteleného filozofa a druhý den odjeli na Sázavu. Však ten dům už v televizi ukazovali. Garáž, kterou mu kdosi pomaloval hákovými kříži, ale neznámí násilníci vyhrožovali různými druhy smrtí a mučení. Zvláštní na těch dopisech bylo, že často byly po desítkách odesílány z jedné pošty v jeden čas, třeba z Plzně, a přitom se nestalo, aby v jedné sérii byly dvě obálky nebo oslovení nebo známky stejné. I rukopisy byly rozličné. Spontánnost je originální, ale rodila nejvíc na jaře.
  "V Čechách se mají spisovatelé nejlíp. Mají možnost poznat všechno. Kde jinde bych pro své povolání mohl najít takový zdroj poznání?"
  Potom nám ukázal barák. V prvním patře několik miniaturních ložniček, dole malinká kuchyň a jedna veliká společenská místnost s jednoduchými okny a betonovou stěnou. V zimě by to mohl najímat mrazírnám. Ale co bude do zimy? Vím jenom, že zima se nás zeptá, co jsme dělali v létě.


  Říká se například, že každá katastrofa evropského lidstva začala u nás, říká se také, že kdo ovládá Čechy, bude pánem Evropy, říká se, že každá krize a bolest evropského člověka rodí se u nás dřív, než přeskočí jinam -- ale všechny podobné říkanky chtějí vlastně říci něco jiného a podstatnějšího. Všechno dějinné provinění v Evropě, jestliže se dotklo naší země a lidu, bylo vždy osudové pro celou Evropu, neboť zde a ne jinde bylo a jest stále něco velkého v sázce. Zde také začne vždy výkyv dějinných sledů, aby hříchy proti svobodě byly odčiněny, zde začne se vždy natáčet historie pomsty za utrpěnou nesvobodu. Zde ručí jaksi za svobodu každý jednou nesvobodou. Zde ručí jaksi za svobodu každý jednotlivec svým odhodlaným přesvědčením, že svobodu nutno bránit, ať už je ohrožena kdekoli. Zde každá utrpěná bolest nalezne někdy svou obhajobu odplaty.
  U nás už tradičně se cítí nejvíc, že spád dějin žene proud nezadržitelně k odplatě za bolest člověka opuštěného a zrazeného barbarským západem, k odplatě za radost západu, že roku 929 začala se tragédie Byzance u nás a skončila se bídáckou dezercí Západu, kdy poslední řecký svobodný duch dokrvácel v boji proti Orientu, kdy krvácí Balkán a celý Východ je hanebně opuštěn a zapomenut. Zde cítí se, že dějiny mají svou morálku. Jsme, aniž chceme, osudovým svědomím Evropy, neboť jsme ještě nezradili žádné formy a výrazy svobodného člověčenstva, nezahodili jsme svou milovanou řeč schopnou vyjádřit nejhlubší záchvěvy lidských citů a každou strohou pravdu poznání světa; nezradili jsme ještě lásku, která nás pojí se světem trpícím bídou nesvobody, nezradili jsme nikdy přesvědčení a odhodlání bránit svobodu.
  (E. F.)