B neděli jsme jeli za Kohoutem do jeho exilu na Sázavu.
  "Nevíte, kde tu bydlí pak Kohout?"
  "Myslíte Pavla?" zeptala se paní. Vysvětlila cestu a mávala.
  "To je zvláštní, a proč mě nemají rádi?" ptal se Kohout, který má pořád dobrou náladu. Možná ho rozveselilo něco z minulosti a už se toho nezbavil. Nebo je takový, Jsem z té šťastnější generace, které doba jeho mládí je ukradená. Vlastně to není přesné. Díky dnešku se začínáme tou dobou také obírat, ale je to jiný pohled. Jejich zátiší bylo na nejasném pozadí války, kdežto naše je jasné. Jde o kulturu, o českou kulturu a na tomto pozadí začíná být malováno současné zátiší. Ale i jim válka vyšisovala a začíná prolejzat, co bylo pod tím.
  "S nimi se bavím jenom o kultuře a tak nevím, z čeho soudí, že se s jinými bavím o politice," pokračoval. Jelena nám uvařila kafe a jí vyprávěl dopodrobna svůj příběh. Došel jsem i k tomu, jak mi major Mrkvička lhal, že Kohouta nevystěhovali. Tedy vyprávěl,. jak to bylo.
  Ve středu, den před mým vězením, jednu minutu po deváté, vstoupilo do dvou místností čtvrté kategorie na Hradčanském náměstí asi pětadvacet mužů a všichni se tvářili, že jsou stěhováci. Kohout měl v tu chvíli jedinou návštěvu. Vaculíka. Ten prý za chvíli odešel v náručí s Kohoutovic jezevčíkem, protože se na to nemohl dívat. Byly odbyty úřední formality s dekterem o vystěhování.
  "tak to tu máze, pánové, a já jdu," pověděl Kohout. Shromáždění stěhováků se poplašilo.
  "A tak nám alespoň ukažte, které knížky máte rád, my vám je zabalíme,. Přece nejsme barbaři," říkala paní z národního výboru. Kohout neukázal a dav stěhováků začal intenzívně pracovat. Byly nalezeny různé věci, jako třeba páska s hákovým křížem a hned z různých pozic fotografována. Pak při jejím otočení se přišlo na to, že je to divadelní rekvizita, kterou Kohout používal, když vystupoval po osvobození b protifašistických hrách. Pak následovalo několik hodin vynášení věcí (ta větší místnost byla opravdu větší) a převezení jich do dvoupokojového bytu v novostavbě, který sice není stopadesát metrů od hlavní silnice, jak má být, ale jen sedm, zato jediný z celého paneláku je vytapetován vzácnými zahraničními tapetami. Co se tam nevešlo, se ocitlo ve skladišti. Kohout se během dopoledne prospal u jednoho spřáteleného filozofa a druhý den odjeli na Sázavu. Však ten dům už v televizi ukazovali. Garáž, kterou mu kdosi pomaloval hákovými kříži, ale neznámí násilníci vyhrožovali různými druhy smrtí a mučení. Zvláštní na těch dopisech bylo, že často byly po desítkách odesílány z jedné pošty v jeden čas, třeba z Plzně, a přitom se nestalo, aby v jedné sérii byly dvě obálky nebo oslovení nebo známky stejné. I rukopisy byly rozličné. Spontánnost je originální, ale rodila nejvíc na jaře.
  "V Čechách se mají spisovatelé nejlíp. Mají možnost poznat všechno. Kde jinde bych pro své povolání mohl najít takový zdroj poznání?"
  Potom nám ukázal barák. V prvním patře několik miniaturních ložniček, dole malinká kuchyň a jedna veliká společenská místnost s jednoduchými okny a betonovou stěnou. V zimě by to mohl najímat mrazírnám. Ale co bude do zimy? Vím jenom, že zima se nás zeptá, co jsme dělali v létě.