Vrátil jsem se do kobky. Brýle mi nechali a mohl jsem si konečně vyčistit zuby. Sedl jsem si na postel. To je otrava! Ještě čtyřiadvacet hodin. Mohli mě pustit hned. Teď už se na mě vybodnou, protože zítra je sobota a z telefonů, které pořád zvonily a z rozhovorů lidí, kteří nahlíželi do kanceláře, jsem pochopil, že všichni táhnou na víkend. Potřebují ho. Vždyť je to záběr poslouchat tolik písniček najednou.
  Seděl jsem v kobce. Mohlo být tak půl páté. Dával jsem se na čistou záchodovou mísu. Být v takovém prostředí několik měsíců, tak tento pohled zle zasáhne mé podvědomí. Věda je sice dost daleko na to, aby to rozpoznala jako zhoubný vliv a mohla to kvalifikovat jako násilné zasahování do psychiky a zdraví člověk, ale může to ty manuály z horních kanceláří zajímat? Mají za úkol mě zlikvidovat, a to tak, aby neutrpěla pověst jejich pánů. Cela je tedy zdravotně nezávadná. Podle zdravotnických měřítek minulého století., Moderní vědy se ptát nebudou, protože by mohla vypovídat něco zcela jiného i o nich samotných. Všechno se proti nim spiklo. Ve svobodném dialogu už by se neobhájili. Proto vedou monolog z pozice síly. Ale čas bohužel pracuje už od Prvohor proti nim.
  Začal jsem zase chodit do osmičky. Blatník byl na svém místě. V hlavě se mi začala sbírat slova. Hergot, tužku bych potřeboval! Pěkně to napíšu. Konec desáté sezóny v hotelu... jak je zkratka tý kobky? Musím se zeptat. Sypaly se mi věty a já se chechtal a promýšlel jak na to. Chvílemi jsem se hádal s Vaculíkovými fejetony. Píše je tak hezky, že by to člověk mohl pokládat za nespravedlnost, protože vedle toho se prosazovat ne nefér. Tak to napíšu jako knížku a už jsem sestavoval v hlavě nejméně pátý úvodní odstavec. Samozřejmě jsem všechno zapomněl. Ale cítil jsem opojný závan svobody. Ne svobody jako volné chůze po ulici, ale svobody všechno napsat. Teď zavřu estébáky já. Ne na dva dny, ale natrvalo.
  Zarachtaly dveře a vešel Evžen s dobráckou uniformou. Mohli být tak sedm.
  "Sbalte si věci, budete se stěhovat."
  Hele, stížnost zabrala. Zdůraznil jsem v mí morální a zdravotní aspekt. Na to jsou hákliví.
  Vzali jsme deky pod paží a kráčeli za uniformou klikatými podzemními chodbami do vedlejšího bloku. Prošli jsme kolem kuchyňského okénka. Uniforma otevřela celu číslo 3 a my vešli dovnitř.
  "Za chvíli si budete moci lehnout řekla uniforma a zavřela. Cela byla dlouhá, Záchod se zástěnou a za ním podél stěny k oknu za sebou dvě postele. U druhé stěny jedna postel, stoleček, židličky, umývadlo a nad ním polička, kde leželo několik sirek a spousta vymodelovaných korálků z chleba, které připomínaly slovanské vykopávky. Od okna ke dveřím prostor na procházení. Tak jsem si to představoval! A na okno šlo dosáhnout! Bylo nad úrovní dvora a když jsem si stoupl na stoličku, bylo na dvůr vidět. Jen to ta,m trochu smrdělo. ale změna je vítána, protože čas poběží rychleji.
  Však první, čeho jsem si všiml, když jsme do cely vešli, byl celký nápis CHARTA 77, vyrytý do omítky na stěně nad dvěma postelemi, na kterou dopadal odraz podvečerního slunce z protější budovy.