Milovník jazzu Karel Srp: Jsme svobodnější než kdy předtím

Hudební publicista a dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp slaví ve středu osmdesátiny. Nejvíce proslul jako zakladatel a předseda Artfora – Jazzové sekce v sedmdesátých letech. Tato organizace, která podporovala během normalizace alternativní umělecké proudy, čelila v osmdesátých letech kampani tehdejšího komunistického režimu, který ji chtěl zdiskreditovat. Srp skončil v roce 1986 po politickém procesu na dva roky ve vězení. V říjnu 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ohlížíte se dozadu?
Nikoliv sentimentálně, ale kvůli technologii moci, mechanismu společnosti, úloze jednotlivce za totality a náladě doby obecně.

Ne z touhy po spravedlivé odplatě?
Za sebe mohu říci, že jsem posrpnový režim nenáviděl do morku kosti. Bez přetvařování. Záhy jsem šel k lopatě.
Nejprve jsem skončil v redakčních radách časopisů, pak ve výzkumáku, následovaly sklad, nízká úředničina, znovu kovovýroba, nato kriminál. Trvalo to dvacet let. Konečné důsledky vyplavaly až po listopadu 1989. Můj důchod líže minimální hranici bídy.

Soud s Jazzovou sekcí, který proběhl před třiceti lety v březnu, rozhýbal světovou solidaritu. To by se mělo připomínat.
Byly to nejglobálnější protesty. Prezidentu Husákovi psaly největší kulturní a vědecké kapacity. Protestovali věřící v kostelích, drželi hladovky, Solidarita vydala portréty na známkách a tak dále. Následná schůzka Helsinského procesu, ve Vídni trvající dva roky, mluvila stále o Jazzové sekci.
Ta podpora mi pomohla i na Borech. Na díře jsem měl dostat zápal plic, ale v září ještě nebyla taková zima, i když byla celá podlaha pod vodou. Za zdí zemřel Pavel Wonka. Václava Havla v noci odvezli do nemocnice pod Petřínem, aby zesnul tam. On to naštěstí přežil.

Co dělá Jazzová sekce dnes?
Ještě na konci normalizace – a po propuštění – úřady povolily stejnou organizaci jako Jazzová sekce, ale s názvem Artforum s působností pouze v Praze.
Uspořádali jsme asi sto padesát výstav, především dokumentárních – jen o Jazzové sekci asi šest –, otevřeli jsme zkušebnu pro kapely, čítárnu a hledíme si jen historickovzdělávacích akcí. Poprvé ve světě u nás vznikla expozice o Kemalu Atatürkovi, heydrichiádě, normalizaci, českých hudebnících, Beat Generation. První byla také o stopadesátém výročí vězeňství v českých zemích nebo o působení boromejek v ženské věznici poblíž Prahy.
Unikátem je busta Françoise Mitterranda, jediná mimo Francii. Instalovali jsme ji ze soukromých prostředků a za záštity prezidenta Miloše Zemana. Pořádáme obrovské literární akce, takzvaná Nonstop čtení, a patnáctým rokem vysíláme nekomerční hudbu na internetovém rádiu Hortus.

Vracejí se bývalí přátelé a spolupracovníci?
O registraci Jazzové sekce jsem zažádal v roce 1969 a dodnes se vracejí pamětníci, stejně jako mladí. Členství máme dobrovolné, bez příspěvků. Po zkušenostech nepočítáme se státní podporou, ani nám nebyly vráceny peníze zabavené před třiceti lety. Prý na to není zákon. Všechno platíme z vlastních kapes.

Zajímáte se i nadále o veřejné věci?
Jsem napružený. Antibabišovci ve Sněmovně vylepšili represe: zákaz kouření, kyberšmíruňk, modré zóny, kontrola a trestání všeho, lavírování před Bruselem, diverzní výsadky údajných islámistů, krytými tamní bídou, legalizace urážky státních symbolů, trestání za nesouhlas s těmi zahalenými pány, co mají kudlu u krku druhého…

To snad přeháníte.
Vůbec ne. Současní poslanci mají většinu národa za imbecily. Pokud se lidé z poslušných netransformují na podřízené, nastoupí vyhlášky ministerstva spravedlnosti a vnitra. Už teď máme nejnarvanější kriminály. Stačí minout předvolánku a místo byvších pěti stovek zaplatíš padesát tisíc. Úřady rozesílají befely s předtištěním: Není odvolání. Jsme ve spárech úřadů a návratu super rozsudků. Nikdy nebylo tolik udání jako nyní. Dokonce už ani nejsou vyřizována.
Úřady organizují pro své zaměstnance placené kurzy sebeobrany před klienty, kterým mají sloužit, jen vyvolení obdrží zbraně… A vše, do puntíku, je uzákoněno stávajícími ještěry, jejich chameleony a lobbisty. I pan prezident smí mluvit z obrazovky, jen pokud tam jde proud.
Ministr financí, který poprvé v historii inkasoval do rozpočtu dvaašedesát miliard za rok a chystá se i na zloděje, kteří z republiky vyvážejí stamiliardy do jiných rájů, je poslaneckými červy ukřižován a málem zpopelněn.
Přesto tvrdím, že zatím žijeme v nejdemokratičtější době od roku 1918. Nedejme na čítankové masarykology nebo půlroční pražské jaro. Stále jsme svobodnější než kdy předtím.

František Cinger, Právo, 21. 1. 2017