17. 2. 2022

  19. 11. 2021

  1. 10. 2021

  30. 9. 2021

  13. 5. 2021

  21. 1. 2021

  21. 1. 2020

Jarní kolo

  19. 10. 2019

  18. 10. 2019

  16. 10. 2019

  3. 1. 2019

  3. 12. 2018

  19. 10. 2018

Zahájení soudu

  9. 8. 2018

  19. 6. 2018

  19. 9. 2017

  17. 8. 2017

  16. 8. 2017

  12. 8. 2017

  11. 8. 2017

  9. 8. 2017

  8. 8. 2017

  1. 8. 2017

  27. 7. 2017

  25. 7. 2017

  21. 7. 2017

  8. 6. 2017

  17. 4. 2017

  26. 3. 2017

  15. 3. 2017

  10. 3. 2017

  3. 3. 2017

  1. 3. 2017

  28. 2. 2017

  26. 2. 2017

  25. 2. 2017

Odpověď na žalobu

  24. 2. 2017

  23. 2. 2017

  22. 2. 2017

Srpova žaloba

  20. 2. 2017

  17. 2. 2017

  12. 2. 2017

  6. 2. 2017

  5. 2. 2017

Rozhodnutí ÚDV

  3. 2. 2017

  2. 2. 2017

  1. 2. 2017

  31. 1. 2017

Předžalobní výzva

  30. 1. 2017

  29. 1. 2017

  28. 1. 2017

  27. 1. 2017

  26. 1. 2017

  25. 1. 2017

  24. 1. 2017

  23. 1. 2017

  22. 1. 2017

  21. 1. 2017

  20. 1. 2017

Rozhodnutí v roce 2015

  25. 6. 2015

Soud v roce 2000

  13. 12. 2000

  1999

Smutný příběh

Dění a diskuse kolem někdejšího předsedy Jazzové sekce Karla Srpa těžko může minout kohokoli, kdo aspoň zčásti sleduje česká média. Často v těch diskusích zní slovo etika – bodejť by ne, když se měl stát členem etické komise, která posuzuje odvolání žadatelů, jimž příslušný odbor ministerstva obrany neudělil ocenění za účast v tzv. třetím odboji. Karel Srp, který tohle ocenění nezískal, se také na příslušnou etickou komisi obrátil, ale ta jeho odvolání nevyhověla. Přestože jeho činnost v Jazzové sekci nepochybně byla záslužná, přestože si pobyl v komunistickém vězení.

Před členy komise – stejně jako před těmi, kdo z úředního pověření posuzovali Srpovo působení v minulém režimu – totiž stálo jedno velké ALE: tím byla spolupráce Karla Srpa se Státní bezpečností. Prezident Miloš Zeman měl brát tuto stránku věci v potaz a Karla Srpa neměl navrhovat, poněvadž se členství v etické komisi s touto spoluprací neslučuje. Naopak jednal správně premiér Bohuslav Sobotka, když se pod Srpovo členství odmítl spolupodepsat, a je třeba si ho za to vážit. Zajisté mu to odmítnutí nepřineslo a nepřinese hradní přízeň, ale přece jen by snad měla být přednější pravda a ctění zákona.

Spory, které se kolem celé aféry dnes vedou, se trochu podobají dávným tahanicím kolem lustračního zákona – a stojí za připomenutí, o který zákon jde: „Zákon ze dne 4. října 1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích.“ Nejde tedy o zákon, který dělí lidi na dobré a špatné, na fízly a nefízly či něco podobného. Mnohokrát jsem na různých diskusích v různých zemích smysl zákona vysvětlovala. Obvykle jsem se uchylovala k objasnění dosti prostému – není lidským ani občanským právem zastávat nějakou funkci, jsou přece lidé, kteří k tomu postrádají předpoklady. Třeba já bych nemohla zpívat v opeře, a kdybyste si poslechli můj zpěv, jistě byste pochopili proč.

Karel Srp ve svých veřejných vystoupeních opakuje, že by chtěl vidět nějaký písemný materiál, který dokazuje, že spolupracoval s StB. Patrně předpokládá, že byl-li jeho svazek skartován, žádný takový důkaz neexistuje. To však není pravda – svazky, které StB vedla, jsou složitě a mnoha nitkami provázány a zprávy spolupracovníka nezakládala jen do „jeho“ svazku, ale i do svazků těch, o kterých svým řídicím orgánům něco řekl. To přirozeně znamená, že zprávy, které Srpovy řídicí orgány podle jeho slov sepsaly, se zachovaly v jiných svazcích. A historici a archiváři, kteří v Archivu bezpečnostních složek připravují pro ministerstvo obrany podklady o žadatelích, se samozřejmě nemohou spokojit s tím, že svazek vedený na žadatele byl skartován, musejí hledat i jinde. Právě proto Karel Srp osvědčení o účasti ve třetím odboji nedostal a právě na základě těchto podkladů nevyslyšela jeho odvolání ani etická komise. Přes všechny nesporné zásluhy Jazzové sekce.

Neviditelný pes, LN, Petruška Šustrová 27. 1. 2017