17. 2. 2022

  19. 11. 2021

  1. 10. 2021

  30. 9. 2021

  13. 5. 2021

  21. 1. 2021

  21. 1. 2020

Jarní kolo

  19. 10. 2019

  18. 10. 2019

  16. 10. 2019

  3. 1. 2019

  3. 12. 2018

  19. 10. 2018

Zahájení soudu

  9. 8. 2018

  19. 6. 2018

  19. 9. 2017

  17. 8. 2017

  16. 8. 2017

  12. 8. 2017

  11. 8. 2017

  9. 8. 2017

  8. 8. 2017

  1. 8. 2017

  27. 7. 2017

  25. 7. 2017

  21. 7. 2017

  8. 6. 2017

  17. 4. 2017

  26. 3. 2017

  15. 3. 2017

  10. 3. 2017

  3. 3. 2017

  1. 3. 2017

  28. 2. 2017

  26. 2. 2017

  25. 2. 2017

Odpověď na žalobu

  24. 2. 2017

  23. 2. 2017

  22. 2. 2017

Srpova žaloba

  20. 2. 2017

  17. 2. 2017

  12. 2. 2017

  6. 2. 2017

  5. 2. 2017

Rozhodnutí ÚDV

  3. 2. 2017

  2. 2. 2017

  1. 2. 2017

  31. 1. 2017

Předžalobní výzva

  30. 1. 2017

  29. 1. 2017

  28. 1. 2017

  27. 1. 2017

  26. 1. 2017

  25. 1. 2017

  24. 1. 2017

  23. 1. 2017

  22. 1. 2017

  21. 1. 2017

  20. 1. 2017

Rozhodnutí v roce 2015

  25. 6. 2015

Soud v roce 2000

  13. 12. 2000

  1999

Problém Karel Srp

Málo lidí udělalo pro českou kulturu v odporné době normalizace tolik, jako Karel Srp a Jazzová sekce. To by samo o sobě stačilo na krabici vyznamenání.

Rozpadla se však nečekaně sama a pouze z osobních důvodů už po návratu otce zakladatele Karla Srpa z vězení. Po listopadu 89 chtěl udržet paměť o jejím zázraku. Jenomže už o ní nikdo moc nestál, a ani jeho velmi zajímavá kniha masy čtenářů nenašla. Najednou byl sám - tak jako spousta bývalých disidentů či politických vězňů v nové době. Minulé utrpení není automatickou poukázkou na funkce, oslavnou úctu či doživotní odměny. Není ani lidsky možné žít dalších padesát let z toho, že jsem kdysi byl odvážný a na chvíli snad i vlivný. Karlu Srpovi to ocenění, bohužel, chybělo a zatrpkl. Marně se pokoušel o kariéru v politice. Zatrpkl o to víc a nakonec se přitulil ke zkorumpované politické partě kolem Miloše Zemana.

Stalo se to nejhorší z možného – převzal jejich pohled na svět a jejich způsob bolševické komunikace. Pravda najednou není důležitá, neboť realitu snadněji než fakta přece vytvářejí urážky a vyhrožování všem, kdo nesouhlasí. Přesně takhle ale fungovali ti, proti kterým jsme kdysi stáli. Slušný člověk a demokrat přece nikdy nemůže veřejně říci o jiných: „Jsou to kariéristé. Jenže my na ně budeme pořád dohlížet. Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele nebo my je tak rozmázneme od Pitharta až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky. Máme tu materiály proti každému a pro každého. Nejsme Ústav pro studium totalitních režimů.“

Tento autentický výrok Karla Srpa je výkřik totalitního blábolu. Nebezpečný a nelidsky neslušný. Karel Srp se v roce 2017 chlubí, že nějak shromáždil estébáckou špínu “proti každému a pro každého”. A ještě si dovoluje vyhrožovat, že ji použije. Strašné, kam až zašel člověk, který dokázal tisícům lidí v hrozné době neslušnosti vnukat naději.

Byla to hrozná doba, která nutila i skvělé lidi dělat často podivné a bolavé kompromisy. Zapírat je je nesmysl. Osvobozuje jenom pravda, protože jenom ona může umožnit vysvětlení, soucit, pochopení a odpuštění. Nikdo není dokonalý, ale jen těm pravdomluvným může být odpuštěno. Sto padesát jedna registrovaných schůzek a dvě stě dvacet písemných zpráv pro StB se nedá zapřít. Snad by se daly vysvětlit nutností hledání menšího zla. Dokážu si představit i tragickou volbu mezi ochranou jedněch za cenu udávání jiných, už stejně ztracených. Zní to nepředstavitelně, ale kdo v tom mlýnu někdy byl, ví, o čem je řeč. Ale to by Karel Srp musel chtít pravdu. Mluvit pravdu a bránit pravdu.

Jestli má ve své bolesti a zlobě ještě kousek lidskosti, měl by předat všechny ty dokumenty historikům a příslušným institucím podle archívního zákona. On sám nemá v Etické komisi co dělat. Je neskonale smutné, nebo spíše tragikomické, že kdysi tak odvážný Karel Srp nevidí, že pro Miloše Zemana je jenom dalším tupým nástrojem k rozvracení společnosti.

blog.aktualne.cz, Jan Urban, 31. 1. 2017