Prezidentovo chucpe Každý výjezd prezidenta republiky do krajů nás obohatí. Miloš Zeman má vždycky co říci a je na novinářích, aby se „správně“ zeptali. Většinou jsou v tomto úkolu úspěšní. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek 26/1 v Plzni. Když odpovídal na otázku týkající se Karla Srpa, nezapomněl se (1) otřít o Miroslava Kalouska a (2) připomenout nutnost ctít pravomocné soudní verdikty. Ad 1: „... například takovým Kalouskům, kteří v roce 86 vstoupili do tehdejší Československé strany lidové, pevné to součásti Národní fronty.“ Ano, lze Miroslavu Kalouskovi vyčítat, že vstoupil do partaje, která za komunistické nadvlády hrála roli užitečného idiota v tom smyslu, že v totalitním režimu vytvářela zdání plurality (kterou stejně nikdo soudný nemohl brát vážně). Ovšem vyčítat mu to můžeme my, kdo jsme za minulého režimu v žádné partaji nebyli, nikoli člověk, který vstoupil do Komunistické strany Československa – a stal se tudíž dobrovolně komunistou. Se vším, co k tomu patří. Upřímně řečeno, jako pravicově smýšlejícímu demokratovi je mi vcelku lhostejné, kdy Miloš Zeman do KSČ vstoupil. On sám se hájí tím, že to bylo v roce 1968. To ale nic nemění na tom, že se stal členem politické organizace, které se každý slušný člověk vyhýbal jako upír česneku. Upřímně řečeno: vlastně je mi svým způsobem jedno i to, že právě MZ byl v KSČ, takových byly statisíce. Přesněji, bylo by mi to jedno, kdyby veřejně nedehonestoval někoho, kdo vstoupil do partaje, která mohla působit poněkud - lidovci prominou - „operetně“, ale ani omylem nedosahavala zrůdnosti KSČ. Naprosto nerozumím tomu, proč by měl být vstup do KSČ v časech Pražského jara kdoví jak pozitivním činem a vstup do ČSL v době gorbačovovské „glasnosti a perestrojky“, jež předcházela pádu železné opony, činem veskrze negativním. Připočítáme-li k tomu, jakými lidmi se Miloš Zeman obklopuje a jaké lidi v roli prezidenta vyznamenal (včetně normalizačních „kádrů“ Čuby a Tomana), pak jeho výpad proti Kalouskovi kvůli vstupu do ČSL je klasické chucpe. Ad 2: „Jenom člověk, který nectí principy právního státu, může zpochybňovat pravomocné rozhodnutí nezávislého soudu.“ Opět platí biblický princip: po ovoci poznáte je. Jde totiž o to, jestli Miloš Zeman neuznává pouze ta rozhodnutí soudu, která se mu hodí. V případě Karla Srpa například ano – verdikt mu hraje do noty. Ovšem těžko Miloše Zemana jako karatele v záležitosti respektu vůči justici brát vážně, když to byl právě on, kdo v roce 2013, poté, co Nejvyšší soud ČR zastavil onu děsivou policejně-prokurátorskou obludnost týkající se exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy, veřejně na půdě horní parlamentní komory 21. 8. 2013 pravil: „Po posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří poslanců – všichni víte, o kom mluvím – jsem ztratil důvěru v tuto instituci i v její představitele.“ Čili: Soudní stolice nerozhodla podle představ Miloše Zemana – a on udělal přesně to, co nepřiznává jiným: dopustil se sice rafinovaného, ale nepřehlédnutelného zpochybnění jejího verdiktu. Respektovaný komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček k tomu tehdy řekl větu, která patří k těm, jež by měly být tesány do kamene: „Zpochybnit instituci, která je součástí ústavního systému, to je na pováženou, je-li tak činěno z úst nejvyššího ústavního činitele.“ Přesně v tom je jádro pudla. Občas by neškodilo, kdyby si v sídle českých králů a prezidentů zametli vlastní lejna, než začne hradní pád rozdávat moudra v krajském podhradí. neviditelný pes, Lubomír Stejskal, 31. 1. 2017