Trochu mi to připomíná houpačku, co se dá roztočit dokola a teď se právě dostala do nejvyššího bodu. Já stojím hlavou dolů, nohy k nebi a hlavu k lidskému mraveništi pode mnou, všechno je převrácené a lodička se ve svém kulminačním bodu zastavila a pohybuje se teď milimetrovým krokem, než přepadne a já se znova zhoupnu, sjedu tam dolů mezi lidi, dostanu švunk a svět se zase otočí tak, jak patří. Jedna věc ještě zcela neskončila, zbývá ještě mnoho vláken na přetržení a druhá věc ještě nezačala, zbývá ještě mnoho vláken k navázání.
  „Tož, to zme dnes zažili mrtvéch,” říkala před několika dny spokojeně moje máma, kterou tady mám na návštěvě z Moravy. Viděli jsme za sebou tři filmy na těch našich patnácti mnohajazyčných televizních kanálech. Holandsko je branou jazyků, objevil Komenský. Já bych to upřesnil: průchoďák.
  V matce ještě přežívají, alespoň v těchto vzácných okamžicích, zbytky té staré Moravy, kde se smrt k životu užívá, neboť k němu i patří. Ale lidé, kteří svůj život užívají jen k podpoře našeho současného konzumního hrdlořezectví, nemají moravské balady, které zpívám, rádi. Zdají se jim morbidní. Pokrok vyžaduje pohodlí pro tělo, a duši nechává chřadnout na záhumencích soukromých krváků.
  „Dnes už jsme tak bohatí, že si můžeme dovolit i kupovat knihy,” psalo se nedávno sebepochvalně v holandských novinách. Možná to říkal holandský ministr blahobytu, ministr, pod kterého patří kultura, sport, zdravotnictví a sociální záležitosti, prostě přepych. A každý rok vyjde v Holandsku po desíti letech povinné školní docházky sedm až devět procent negramotných dětí. Snad aby tak dokázali tvrzení, že jsou zde nejsvobodnější školství na světě. Svobodu i bohatství bychom tu tedy měli.
  „Tož kurva, já se jim na tu holandštinu vyseru, já se ju učit nechcu,” říkal horník Ivan, který po třech a půl letech dostal politický azyl. Přestal se sice bát násilné transportace do Československa, ale teď se zděsil přidělení svobody zde.
  „Ivan, seš vůl, když se nenaučíš tu jejich řeč, s nikým se nedomluvíš.”
  „A o čem mám s nima, kurva, mluvit?” Na to jsem neměl odpověď.
  Emigrace se podobá velkému heroickému činu, o kterém se nikdy nikdo nedozví, je to hluboká a teskná báseň. kterou kdosi vědomě špatně přeložil a tento překlad zlomyslně předložil světu, který se po jeho přečtení o originál už nezajímá. Emigrace je i tragicky kruté pochopení vzdáleností. Je to osamělý a těžký výstup na nehostinnou horu, ze které je někdy, v těch několika jasných dnech, široký rozhled po světových prostorách, rozhled na vlastní oči. Jen škoda, že je tak málo pravděpodobný návrat do toho malého a izolovaného údolí, tam kdesi daleko a dole, odkud člověk vyšel nebo byl vyhnán do údolí, jehož rozměr i jazyk má člověk v duši, jazyk, ve kterém by bylo možno vše popsat, vše to, čemu v tom údolíčku nikdy nebudou věřit. Cestovatel i turista vycházejí s těma samýma očima, se kterýma se i vrací. Emigrant o ty oči přijde a musí se znovu zrodit v trapně dospělém věku.
  „Jak se máš?” ptal se někdo z Čech po telefonu.
  „Mám se dobře,” pověděl jsem jedinou tam pochopitelnou větu.
  „Buď rád, kde seš. Tady je to hrozný,” zněl hlas z Prahy.
  „Jsem rád,” řekl jsem teď po pravdě.
  „A co děláš? Píšeš nějakou novou písničku? Byl jsem teď o vánocích s partou na chatě a každý dostal pod stromeček tvou fotku. Všichni tě tu šíleně žerou.” Musel jsem se tomu usmát, neviděn.
  „Píšu už třetí úvod k fejetonům a nejde mi to.”
  „Vyjdou tvoje fejetony? Všechny? Kde? U Škvoreckýho?”
  „Všechny. V nakladatelství Sebetlač.”
  „To neznám. To je něco novýho?”
  „Jo. Právě jsem ho založil.”
  „To je úžasný, jaký vy máte tam venku možnosti. Že si můžeš klidně založit vlastní nakladatelství. To my tady můžem… však víš co.” Zase jsem se neviditelně usmál. Vtom se přerušilo spojení a přítomný hlas se vrátil do tisícikilometrové vzdálenosti, kam patří. Okolí bylo zase ovládnuto mrtvolným holandským tichem, kterému mnozí říkají netrefně klid. Na mě padl jakýsi druh spokojenosti, jehož zdroj nechápu. Pluji v tomto bytě neznámými a tichými vodami tohoto města, ale nejsem trosečník. Mám několik pevných zásobovacích cest. A kdesi za neútěšně placatým obzorem leží kopcovitá země, ze které mnoho lidí nadšeně mává mé zakotvenosti. Za chvíli zvonil telefon znovu, ale už jsem ho nezvedal. Svedou to na bolševika a ten si to nakonec i zaslouží.
  Fejetony jsem začal psát v okamžiku, kdy jsem byl násilím sundán z jeviště, a navazují tedy takto násilně na mé písně. Začalo to jako sebeobrana před rozsudkem ke zmizení a brzy se z toho vyvinula i jakási obrana lidského ostrůvku v mrazivých československých vodách, též odsouzeného ke zmizení. A tento pud sebezáchovy, tato neochota „zmizet”, mi byla později i hnacím motorem k psaní zde v emigraci, motorem, který občas vynechal, často na měsíce i roky. Trochu se tento výbušný motor psaní zpomalil, nechce vždy naskočit, je neochoten na dupnutí akcelerovat, ale na vrakárnu ho ještě nepovleču. Vyměním kroužky a udělám nový výbrus hlavy. Co je to vlastně zpoždění v těch našich českých osudech? Kdy začalo a na čem ho měřit?
  Máma dokončuje vedle čočkovou polívku a noví sousedi pode mnou si pustili k večeři na plné koule příjemnou rytmickou muziku, nekazící nic kromě chuti psát dál. Až půjdou spát, vytáhnu kytaru, nalistuji si své moravské balady a budem zažívat mrtvé…
  „Mám už dávat na stůl?” zeptala se máma, když tiše otevřela dveře od kuchyně a připlížila se za má záda, čímž mě vyděsila k smrti.
  Tak jdu jíst a vy si čtěte.

2. ledna 1989