Celé odpoledne jsem bloudil po bytě. Bral věci do rukou a zase je pokládal. Vytahoval knihy, dával je zpět a nenávistně blejskal očima po bedýnce telefonu. V sedm hodin jsem sbalil kytaru, strčil do futrálu sešit s písničkama a přemýšlel, co si vzít na sebe. Bude pršet, nebude? Vzal jsem si kabát. Strčil do něj kartáček na zuby, několik balíčků tabáku a několikatery sirky. Pro jistotu. Sebral kytaru a otevřel dveře. Zase je zavřel, sedl si v kabátě ke stolu a čmáral na papír kolečka a kdoví co. Mám, nemám? Páni tam dnes čekají. V Nerudovce je týden písničkářů. Já sice už nemohl být na plakátech, ale mám tam být jako náhradník. Řekli mi to po telefonu a už nikomu. Páni hned přišli, že všechno vědí. Stejně prej nebudu na svobodě. Nenávistně jsem se podíval na telefon. Mám s ním starosti - s telefonem taky, ale hlavně s ním. Před deseti lety jsme se jmenovali stejně a byli titíž. Dnes máme jen společné jméno. Z něj se stala za tu dobu hvězda. Písničkář. Já zůstal soukromou osobou, kdežto on se stal veřejným vlastnictvím. Jako veřejné budovy, parky, lázně, záchodky. Je zpěvákem, a když může, vyprodá kdejaký sál. Lidé, kteří chtějí a cítí potřebu ho užít, tak ho choděj poslouchat, pouštěj si ho z desek a mluví o něm jako by jim patřil. Alespoň dosud. Než mi to polepil. Zpívá si písničky a vůbec ho nenapadne, že já z toho můžu mít průser. On to myslí dobře, ale copak nevidí, jak se věci mají? Nevidí. To vím. Znám ho už deset let a byl jsem s ním všude, kam se vrtnul, pomáhal jsem mu hrát na kytaru, cvičil doma, aby to jemu znělo, pomáhal mu zpívat a byl u toho, když skládal písničky. Řeknete: Měl jsi ho upozornit! Bylo mi to líto. Možná by pak nedělal, co dělá, a byl by jinej. To by byla škoda. Líbí se mi tak, jak je. Několikrát mě páni volali, ať mu domluvím. Začali mu zakazovat různá představení. Nic jsem mu neřek a on pořád hrál podle svého nejlepšího přesvědčení. Tak mě na dva dny zavřeli. Jako že mám na něj špatný vliv. Z okénka cely jsem celej den poslouchal jeho písničky, jak si je páni o pár pater výš pouštěli. Jemu to prospělo. Já byl otrávenej. Nakonec co se jemu může stát? Je veřejným vlastnictvím a to je něco jako když se sůl rozředí v moři. Zpátky jde získat pouze vydestilováním celého moře. Na to dojde také, ale až máma dějin převaří pár generací. V některých případech však ani to nestačí. Já jsem na tom hůř. Musím jíst, spát, stárnout, přemýšlet, dělat mu dramaturga a manažera. Pravda, zatím mě za to alespoň živil. Teď mu to páni, co nejsou dějinama, zatrhli. Mně poslali papír, že jsem trestně stíhán za nedovolené podnikání podle paragrafu 118. Závidím mu. Jeho budou lidi považovat za hrdinu a já budu kdesi otráveně lokat meltu. Ale měl by ještě zpívat. Mám pro něj písničky a všelijaké nápady. Ale to je všechno. Pomoct mu k tomu nemůžu. To by mohli ti, mezi kterými je rozředěn. Veřejnost. Jinak se jeho vlastníci dostanou do hloupé situace a budou muset spolknout, že jim ve skutečnosti on nepatřil, že jim byl půjčen, a když už toho měli páni po krk, zase ho zabavili. To páni dělávají a já ho nikdy nepřemlouval, aby se jim vlichocoval, protože on tvrdil, že do toho nemají co mluvit, že je to věc těch, kterým zpívá. To má z folklóru. No uvidíme, jestli měl pravdu. Páni tvrdí, že on žádná osobnost není, že by mohl hrát tak zadarmo a kdoví jestli. Že ho platit nebudou. Přesvědčoval jsem je, že ho platili lidi penězi, které donesli ve svých kapsách a on, než mi nějakou tu korunu dal, odvedl daně. Že je na to vyhláška. Ale oni to mysleli tak, že všechny peníze jsou jejich. Pěkně mi to zavařil. Rozhodl jsem se sice, že ho neopustím, ale teď mám strach, že by on mohl opustit mne. Že by nás roztrhli, a to se mi moc nelíbí. Nedokázal bych tomu zabránit. To by muselo moře šplouchnout pánům do talíře, aby ochutnali, že je opravdu čímsi slané. Sami se koupat nepůjdou.
  Vstal jsem, sundal kabát a vrátil se ke stolu. Zase jsem se nenávistně podíval na telefon. Vrátím ho! Nebo podepíšu Chartu a páni mi ho vypnou! Ne. Vypnu si ho sám. Vytáhl jsem drát ze zdi. Dnes se hrát nebude. Nepustím ho. Napíšu pro něj fejeton, aby lidi věděli, že mu mají pomoct, že je to potřeba.

17. srpna 1977