Tak se mi zdá, že při fackách v temném lese daleko za Prahou a padesáti zatčených a zase propuštěných v Praze nám cosi uniklo. V těžké kanonádě přece jen slepých nábojnic jsme jaksi přeslechli tiché zasvištění skutečné střely. Ještě si vzrušeně vyprávíme, kde kdo byl sebrán a kdo kam utekl a mezi tímhle štěbetáním zapadly železné dveře ruzyňské věznice za básníkem Jiřím Grušou. Je to zlověstné znamení a jestli ho nepochopíme, stane se nám brzy nejsrozumitelnější četbou Kladivo na čarodějnice a následně se my staneme jejím obsahem. Ze všech svobod, které jsme měli, jsme si uhájili jen tu spornou poslední - psát do šuplíku. Do minulého čtvrtka. Bylo 1. června a Mezinárodní den dětí. Já se povaloval na koupališti a díval se po ještě bílých tělech moravských holek a listoval si v Hrabalově knížce „Městečko, kde se zastavil čas”, kterou jakýsi dobrý člověk ručně opsal a půjčil, a nic jsem netušil. Toho dne několik set českých spisovatelů překročilo zákon, nebo přesněji - zákon překročil nás. Napsání knihy se stalo trestným činem. Jiří Gruša byl vzat do vazby, protože napsal. Pouze napsal. Kniha nikde nevyšla. Já ji četl před rokem v rukopise jen díky tomu, že je Gruša kamarád. Po přečtení jsem byl pobouřen a jsem dosud. Pobouřen tím, že ji mohu číst jen já a už nikdo jiný. Je to snad nejlepší kniha, jakou jsem dosud četl. Byl jsem pobouřen, že nemůže vyjít tiskem, že se nemůže stát středoškolákům tím, čím mně byl Hrabal v polovině šedesátých let. Symfonie českého jazyka a básnické duše, má rytmus i zpěvnost lidové písně. Jasnými a zřetelnými tahy se v ní jakoby obrodila česká krajina, pohybují se v ní živí lidé, které jako bych poznával, a procházejí jí dvě století české historie ve vymyšleném městečku Chlumci. Je to jedna z těch knih, po jejímž přečtení člověk zřetelněji vnímá, stane se bohatším a citlivějším, lépe porozumí sobě a více začne obdivovat život. Je to kniha, kterou kdybych mohl vlastnit, naučil bych se z ní zpaměti citovat, jako se cituje ze Švejka. Četl jsem z ní pasáže kamarádům a se ženou jsme si ji dvakrát přečetli nahlas, a kdybych se nestyděl, donesl bych Grušovi velkou kytici a demižon vína.
  Už několik let u nás existuje soběpsanecká šuplíková literatura zavřená na Petlici. Lítá se do vesmíru, rotačky chrlí potištěné papíry, miliardy se vydávají na zbrojení a na propagandu a my jako blbci z lásky a bez honoráře smolíme knížky. Pro sebe, pro pár kamarádů a pro historii. Ale jsou chvíle netrpělivosti, kdy se při tom všem ve mně probouzí i jiné city, než je smířlivost a tolerance. Člověka nebaví žít v zemi, kde nevzdělaná a samolibá tajná policie dostala právo rozhodovat o našem kulturním a duchovním vývoji, kde přestal existovat pojem soukromí bytu i soukromí názoru, kde pouhé autorství se stává trestným činem, kde prokurátor se vznese nad dějiny lidského ducha a má dojem, že podle trestního zákona rozhodne o tom, co je umění a co je trestný čin. Jestli bude odsouzen Gruša, chci být odsouzen také, protože kdybych to uměl, napsal bych také takovou knihu. Česká literatura nemá příliš velkých literárních děl a jedno z těch nemnoha je Grušův Dotazník. Možná je to kniha, která si zaslouží být proslavena policií, aby se stala zároveň dotazníkem, který pro sebe černě vyplní ti, kteří mají za dnešní dobu odpovědnost.
  Od 1. června jsme už všichni ohroženi. Ohroženi svým nadáním a potřebou tvořit. Básník Gruša byl nepokrytě zavřen za to, že je básníkem. Jistě - moc, která soudí básníka, soudí v první řadě sebe, ale nechci zde vyslovovat falešnou útěchu, že čas je na naší straně a na straně moci je jen strach z básníků. Je třeba, abychom ubránili Grušu. Nejen, že je škoda dnů, které musí nečinně prožít ve vězení bez tužky a papíru, ale je nutno mít strach, jestli nám v něm básníka nezabijí. Jestli je v této naší situaci ještě nějaká možnost se hájit, jestli umělci a lidé tohoto světa mají svědomí a vědí o nás, je nutno tlouct na poplach. Když dovolíme, aby byla překročena tato mez - právo básníka na báseň - nezbude už mez žádná.
  Básníci, to je to nejcennější v národě, a pokud si národ své básníky nedokáže uhájit, přestává možná být národem.

8. června 1978