POŽÁR V BAZARU:

Zažívání mrtvéch
Mám s ním starosti
Chorál
Cestou za Quijotem
Proces
Poprava květinky
Kdo je terorista
Skutečná vina
Řád ztracené boty
Kočičky
Konvoj do Murmanska
Staroměstský orloj
Večírek
Grušův Dotazník
Blonďák z bistra
Poměry za Rakouska
Na konci silnice
Rozměr těla
Holandská místnost
Ztracený dopis
Holandské schody
Jaro je tady
Řezníkův syn
Holandská pláž
Požár v bazaru
Cesta do noci
Slunné odpoledne v Bruselu
Český odboj
Návštěva u zubaře
Vernisáž u Henka
Hrání v Delftu
Bomba na Rotterdam
Cizí řeči
Klíč od města
Exulantské kecy
Hostina kádrováků
Dirigent z Haarlemu
Koncert na náměstí
Erasmova cena
Emigrantské sny
Aktuální téma
Za prázdninami
Nastavená noha
Rusák a moře
Hlavou dolů
Moje stoly

nezveřejněné:

Vaculíkova jablíčka
Zpěvák a četníci
Cimrman na Kampě
Tomin
Západní vědomí
Slunečnice
Cesta do Milána

  ZPĚVÁK A ČETNÍCI


  Před 86 dny, když si mě nechali v Bartolomějské dva dny na přespání, mi pan Zdeněk řekl: „It is your bussines“, a na jiném místě navázal: „Co si vlastně myslíte? O co vám jde a jak myslíte, že to všechno dopadne? Tváříte se, jako byste byl naivní. Jestli budete dál takhle pokračovat, tak to pro vás nemůže dopadnout dobře.“ Mluvil, jako by to on nemohl ovlivnit.
  Jsem naivní. Píšu písničky podle svého svědomí a snažím se, aby byly krásné a pravdivé, a pak je zpívám a nechápu, co je na tom špatného.
  Nepřemýšlím, jak NĚKOHO poškodit, ale jak svět zlepšit. Nenapravitelná naivita básníků. Proto jsou považováni za blázny, ovšem dějiny lidstva jsou DĚJINAMI BLÁZNŮ. Možná je potřeba dostat po hubě a skrze to se teprve ta dobrá věc na světě usídlí. Skála se brání. Tehdy jsem mu odpověděl:
  „To nevím, jak všechno dopadne, a není to ani v mé moci. Žádnou moc nemám. Vy jste aparát, vy máte sílu, organizaci a podporu, já mám pouze ústa a oči a jediná moje moc je v tom, že mluvím o tom, co vidím a co k tomu cítím. Vy máte moc a lidi. A když věci kolem mne dopadnou špatně, nebudu moci tomu svou silou zabránit. Mám jenom slova.“
  Vím, že jsem k tomu i gestikuloval, snad jsem chtěl, aby to lépe věděl. On to však věděl a pouze chtěl, abych já to věděl jinak. Proč by se mnou jinak tak dlouho mluvil a proč by mě na dva dny zavírali? A proč by potom hledali něco, za co by mě mohli „regulérně“ zmasakrovat?
  Zpívám písně, tedy dnes už v minulém čase. Jim se nelíbí. Kdybych byl jako zpěvák pod agenturou, ta by sama dobrovolně pochopila, že mě zastupovat nebude. Tam je to lehké. Ale agentura se se mou už dlouho nebaví. Už tam dávno poslali vzkaz ti z Hradce Králového. Teď nahlédli, že neberu honorář jako výkonný umělec, ale jako osobnost, jako autor. Tak poslali dotaz na ministerstvo kultury. 2. června jim ředitel odboru hudby a výtvarného umění napsal, že jsem bez pracovního poměru a že se na mě vyhláška nevztahuje, protože „neprovozuji činnost v ní uvedenou“. U soudu to bude problém, protože se nebude posuzovat moje činnost (nebudu moci u soudu udělat ukázkové představení), ale budou se posuzovat názory na moji činnost a záleží, kdo bude moci promluvit. Jestli ten, kdo mě zná a rozumí mé práci, nebo kdo mě nezná a koho moje práce nezajímá, anebo někdo, kdo si přeje, abych zavřel krám.
  Do 2. června bylo ale vše v pořádku. Nikdo mě neupozornil, že dělám něco špatně. 12. května jsem nadiktoval do „zápisu o výpovědi“, že na červen chystám ještě představení na Rychtě, v Nerudovce a v Pezinku.
  Neměli náhodou strážci zákona už povinnost mi oznámit, že dělám něco špatně? Proč to neudělali a dopustili to, co už v tu chvíli považovali za nezákonné? Proč mi pan Zdeněk nezatelefonoval, když si vyžádal mé číslo? Proč mi to oznámil až pan Janeček 3. srpna na závěr tříhodinového pohovoru na oddělení hospodářské kriminality Praha 2? A proč mi pan Janeček říkal, že musím vypovídat pravdu a že jsem na informativním pohovoru, když už 28. července byl napsán list, ve kterém vyšetřovatel Šísl proti mně zahajuje trestní stíhání podle § 118 za nezákonné podnikání?
  Pan Janeček se mi dušoval, že jejich jednání mohu pokládat tentokrát za solidní, protože teď jsem už na kriminálce. Dělal si legraci? Srdečně se usmíval a usmíval se při loučení i na Danu, ale možná se jen posmíval tomu, že jsem tak důvěřivý.
  Telefonovali mi pak 1. srpna ve dvě odpoledne. V noci jsme s Danou po nějaké době přijeli domů a dopoledne jsem neopatrně použil telefon. Tím jsem vyzradil, že jsem doma. Dana byla akorát na nákupu. Pan Janeček chtěl, abych přišel druhý den v devět. Já mu řekl, že mohu až ve dvanáct, protože nebudem v noci v Praze, a že mi musí poslat písemnou předvolánku. Řekl zdvořile, že ano. Za chvíli ale volal tvrdší hlas. Oznámil mi, že pan Janeček se nemůže obtěžovat nošením pozvánky a že policie se rozhoduje sama, jakým způsobem mě předvolá, a že se dostavit musím. Pokoušel jsem se doptat někoho, kdo tomu rozumí, a ještě jednou jsem telefonoval JIM, abych uhájil písemnou formu předvolání. Neúspěšně.
  Luna má zítra postavení jako TEHDÁ. Ach Bože. Od toho telefonu se už cítím napůl zavřený a jsem vděčen za každé jídlo, které nedostanu v ešusu, za každou možnost se projít a lehnout si, kdy chci, za každý pohled na nebe přímo nad sebou a za každou zeleň, která roste z hlíny.
  Druhý den jsme se do Prahy nedostali, protože vypovědělo auto, a tak musela Dana z jakési vesničky od Benešova telefonovat, že mohu až příští den. Pan Janeček řekl, že to bere jako solidní omluvu. 3. srpna jsem přišel přesně ve dvanáct. Dana šla se mnou a že si na mě počká. Byla naštvaná a mně se to zdálo celé jaksi hloupé. Měl jsem s sebou kartáček na zuby, pastu, nekovový hřeben, meruňku a jablíčko od Vaculíka, chleba s uherákem a kopec tabáku a množství sirek a odhodlání přežít.
  V policejní vrátnici byla hrozně hodná paní a na každé civilní „Nashledanou“, říkala „Tady ale raděj už ne“. Dana si sedla u vrátnice na lavičku a já následoval hocha, menšího než já, který šel houpavou chůzí elegantně shrbeného člověka, který nemůže dát ruce k tělu kvůli svalům, které ze zad dělaly kulturistický trojúhelník a rozběhly se v pěkných oblinách až do podpaží.
  „Zahaste cigaretu, ve výtahu se nesmí kouřit.“ Učinil jsem. Náhodou si k nám přistoupil ještě jeden křiklavě civilně oblečený člověk a ten byl zase strašně dlouhý. Vystoupili jsme a já měl před kanceláří číslo 68 už připravenou židli. Od roku 1968 mě číslo 68 oslovuje a bude až do smrti.
  „Sedněte si a počkejte zde.“ Zašel. Čučel jsem na dveře před sebou.
  Dveře šikmo za mnou byly pootevřené. Někdo z nich vyšel a někam šel. Mezitím vždy náhodou šel okolo ten dlouhán. Kouřil jsem a občas se prošel. Záchod s namalovanou panenkou na dveřích po mé pravé ruce byl pootevřen, a tak jsem viděl na mísu. Připomínalo to celu. Vedle dveří své kanceláře jsem měl nástěnku s nápisem DOVOLENÁ. Prohlížel jsem si mnoho nešikovně přes sebe nalepených plakátů jihočeských měst, jezer, rekreačních chat, lesů, vod a strání. Vykouřil jsem s malou přestávkou dvě cigarety, když z mé kanceláře vyšel sympatický mladík a cosi nesrozumitelně zamumlal a podal mi ruku.
  „Prosím? Já jsem vám nerozuměl.“
  „Janeček. Pojďte, půjdem vedle.“ Tam seděl nějaký mladý člověk a s panem Janečkem byli dobří přátelé nebo alespoň se tak chovali. Popelníky byly plné vajglů.
  „Prosím vás, pane Hutko, nekuřte zde. Já jsem nekuřák a tady kolega kouří jenom občas.“
  „Nemohu alespoň dokouřit?“
  „Jistě, dokuřte to,“ smířil se s mým půlčíkem. Seděl jsem v čele dvou sražených psacích stolů u menšího stolku přiraženého k nim a okna naproti mně měla záclony. Vlevo v koutě byla válenda. Útulná kancelář.
  Dostal jsem pečlivé poučení. Část o tom, že nemusím vypovídat, když bych tím sobě ublížil, jsem doplnil sám. Podotkli k tomu, že kdybych ale nechtěl některé věci říct, které by si museli ověřit, že by byl důvod k vazbě. Poptal jsem se, jestli jsem zadržen. Řekli mi, že ne, nebo aspoň zatím ne, ale to si už přesně nepamatuji. Několikrát se mě zeptali, jestli jsem poučení rozuměl a jestli vím, že musím vypovídat pravdu. Řekl jsem, že jsem rozuměl, a požádal o sklenici vody. Na dotaz, zda mi vadí, že je sklenice mokrá, jsem řekl, že ne. Potom jsme se dohodli, že mohu dolů zavolat ženě, ať se jde na hodinku projít, že pak budem hotovi. Dana se procházela a na Karláku se dokonce jedněm pánům v autě tak líbila, že si ji museli ze své renoltky nafilmovat. Koupila mi tři pomeranče. Já zatím trochu roztál a kriminalisté zesrdečněli. Celkem se mi tam líbilo. Vysvětloval jsem jim některé věci, kterým z kulturní mechaniky nerozuměli.
  Jako třeba:
  „A víte, že nemáte oprávnění k veřejnému vystupování?“
  „Počkejte,“ upřesňoval jsem „takový termín neexistuje. Vystupovat u nás může každý občan, ale každý nemá oprávnění brát za různé výkony na jevišti honorář, a to je rozdíl.“
  „Ano. A vy nemáte oprávnění brát honorář za zpěv, protože 1. 7. 1975 vám byla odňata kvalifikace.“
  „To nevím, kdy mi byla odňata, ale do tohodle datumu mi měla platit, ale už celý rok před tím mi odmítali vystavovat smlouvy, aniž mi sdělili důvod. A já také neberu honorář za zpěv, ale za sestavení a realizování atypického pořadu jako osobnost podle vyhlášky, kterou máte před sebou.“
  „A víte, že se na vás vyhláška nevztahuje?“
  „To nevím. Já jsem přesvědčen, že se vztahuje, a jsou o tom přesvědčeni i pořadatelé.“
  „Myslíte nějaké ty organizace SSM?“
  „Nejen ty, ale i ty oficiální.“
  „Které?“
  „Třeba Ústřední dům pionýrů a mládeže na Hradčanech, který mi tyhle smlouvy vystavuje už dva roky. Kdyby se na mne vyhláška nevztahovala, tak by to oni museli vědět.“
  „A za jaký honorář jste vystupoval?“
  „Vyhláška umožňuje honorář do čtyř set.“
  „Ale vy jste měl vždy honorář čtyři sta.“
  „To není pravda.“
  „Já tady mám vaše smlouvy a na všech je čtyři sta.“ Aha. Tedy tam nemají smlouvy z toho Domu pionýrů, protože ty jsou za polovic. Neřekl jsem víc, než bylo potřeba? Nebo je nemají proto, že jsme tam hráli na tyhle smlouvy my všichni Šafránové a oni by do toho potom museli zatáhnout i ostatní a už by z toho byl proces skupiny a celá záležitost by se rozšířila o mnoho problematických záležitostí, které se můžou u jednotlivce ztratit anebo nebrat v úvahu? Ale ono nejde jen o mne, ale o to, že agentura omezuje svobodu uměleckého projevu určité skupině, která se pak dostane tímto tlakem do situace, která při určité potřebě může být nahlédnuta jako nezákonná. Tedy mi tady vzniká další kapitola UTKÁNÍ SE SKÁLOU?
  „Co si představujete pod pojmem – komponovaný pořad?“
  Netušil jsem, že to má být chyták.
  „Komponovaný je od slova kompozice, to znamená sestavení různých jednotlivých předmětů nebo idejí nebo myšlenek podle určitého záměru do obrazu, do knihy nebo do představení.“
  „Otázka do protokolu: Považujete své pořady za komponované?“
  „Jistě. Protože je tvořím s určitým konkrétním záměrem a ideou.“ Tady měl být ten chyták, protože ten ředitel z ministerstva kultury psal jako jeden z důvodů, proč se na mne vyhláška nevztahuje, že vystupuji v kom ponovaných pořadech. Ale tento úřad ve shodě s agenturou neměl na mysli komponování ve smyslu hudební skladby, ale sestavení večera z několika osob, a to se mne netýká. Jenže těmhle věcem kriminalisté nerozuměli. Dokonce mi tvrdili, že příjmy z desek jsou také nelegální a že i Supraphon bude spoluviník.
  „To bych tedy mohl přijít na Supraphon i já, aby mi natočili desku?“ ptal se posměšně pan Janeček.
  „Jistě. Když se jim to bude líbit, tak je to jejich věc.“
  „To tam může přijít každý?“
  „Jistě. Je to nezávislá a samostatná firma a záleží na její úvaze.“ Pan Janeček mi nevěřil a myslím, že měl totéž přesvědčení jako kulturní dohližitel Tylšar z Olomouce, že „to by pak mohl zpívat každý“. Těžko se jim vysvětluje, že opravdu každý zpívat může. To by potom nemohly být ani v televizi ony hodnotné pořady – Zpívá celá rodina.
  Potom mi řekli, že ASI budu stíhán podle paragrafu 118 za nedovolené podnikání a za příživnictví. Neřekli, že před pěti dny to bylo už sepsáno a že to dostanu zítra poštou. Snad by mi to dali i osobně, kdyby to den předtím nebylo už odesláno. Pak mi konečně přečetli ten dopis, který jsem měl už dva měsíce znát. Vzal jsem to tedy oficiálně na vědomí a slíbil, že až do vyřešení nebudu smluv používat.
  Pak se objevili další dva páni. Na řadu jsem přišel panu Svobodovi. Byl tam ještě pan Brebta. Byli podepsáni jako svědci na mém zápisu, ale nevím zcela jistě, který byl který. Myslím si, že to byl spíš pan Svoboda, se kterým jsem si během celého vyprávění tak rozuměl. Tvářil se, že mou situaci chápe, a hluboce mě litoval. I na agenturu se vyptával, jako by byl na mojí straně. Zapomněl jsem se ho ale zeptat, proč agentura, místo aby mi odpověděla na můj dopis kvalifikační komisi, ho předala do mého spisu na jejich stole, a proč je tam i dopis, který jsem loni psal řediteli agentury a na který mi odpověděl kádrovák v zastoupení paní Konečné. Dozvěděl jsem se pouze, že pan Svoboda tady není přes moje koncerty, ale přes moje embéčko. Věděl o tom vše, co se dalo zjistit, jenom nevěděl, od koho jsem si na to půjčil tuzexové bony.
  „To je hospodářská kriminalita,“ řekl. „Jsem třináct let ve straně a ctím socialistickou zákonnost.“ Shodli jsme se, že zákony se musí dodržovat a že informace se nesmí zneužívat. Nechtěl věřit, že v nakladatelství Naše vojsko se četl na schůzi zaměstnanců protokol sepsaný na policii a na základě toho byla nějaká dívka vyhozená. Říkal, že to je porušení zákona, a to je trestné, a že na policisty jsou tresty ještě horší než na ostatní. A když se to NESMÍ, tak se to asi ani nestalo, tak jako bylo Kohoutovi vysvětleno, že je NEMOŽNÉ, aby ho civilní policista nakopl jak v čaplinovce, až spadl na zem, a že by mu mlátil do auta železnou tyčí, fackoval jeho ženu rukavicí, škaredě jí nadával a ohrožoval oba pistolí za výkřiků, že tu svini spisovatelskou zastřelí. A mnoho jiných věcí se nestalo, protože se stát NESMĚLY. Ale tuhá zima letos byla.
  „Podívejte, já vám teď řeknu, kdo mi bony půjčil, a zítra se dočtu v novinách, že jakýsi kdosi půjčil pofidernímu zpěvákovi bony a tak.“
  „Ne, to není možné. My nemáme naprosto žádný zájem cokoliv zveřejňovat. My pouze vyhledáváme trestnou činnost, a pokud si zde něco řekneme, tak to zůstane pouze mezi náma. Na to vám dávám slovo. Nakonec byste mě mohl žalovat pro zneužití důvěrné informace.“
  „To chápu.“
  „Tady jste na kriminálce.“ Jako by tím chtěl říct, že spadají pod jiného šéfa.
  „Ale spis jste přece dostali od StB, a jak mi zaručíte, že to zítra nebudou vědět?“
  „To je záležitost kriminálky.“
  „Ale patříte pod jedno ministerstvo.“
  Tak chlapi začali mluvit o vekslování, a tedy o důvodech pro vazbu.
  „A vaše žena na vás dole čeká a my jí slíbili, že budem hotovi už před hodinou. Už to natahujete zbytečně. Tak nám to řekněte a můžete jít.“
  Já byl na začátku rozhodnutý, že jim to řeknu, aby už s tím neotravovali. Jen jsem to natahoval, protože mě zajímalo, jak moc jim na tom záleží. Záleželo jim na tom moc. Pavel Kohout říkal, že je mu to jedno, že všechno je legální, že to mohu říct komukoliv.
  „Dobře. Já si to tedy u něj telefonicky ověřím.“
  „Telefon mu vzali.“
  „Tak k němu ještě dnes odpoledne zajedu.“
  „On byl vystěhován.“
  „To je známé,“ podotkl pan Janeček.
  „Někde bydlet musí. Však ho najdu, a když mi to potvrdí, tak je vše v pořádku. A jak jste mu to vrátil?“
  „Vás zajímalo, jestli jsem bony nenabyl nelegálně. Teď víte, že ne. Ostatní záležitosti jsou naše soukromé.“
  „Ale co když si bude stěžovat, že jste mu je nevrátil? Pak vás budu muset stíhat.“
  „Jestli si bude ztěžovat, tak mne stíhejte.“
  „Tedy jste mu je vrátil.“
  „To neříkám.“
  „Říkal jste, že jste vyrovnáni.“
  „Říkal jsem, že je to naše soukromá záležitost, a pokud si nebude stěžovat, tak v té věci není nic, co by vás mohlo zajímat, že?“
  „Jistě, kde není žalobce, tak není soudce.“ Ještě že to slyším na JEJICH PŮDĚ.
  Pak jsme si chvíli povídali, že mezi zpěváky a umělci je strašně špíny, že na sebe kdykoliv nakydají hnůj a že jsou závistiví a hrabiví. Se vším jsem souhlasil. Srdečně mě doprovodili dolů a srdečně se chovali i k Daně.
  Dana byla naštvaná a moc se s nimi nebavila. Měla pravdu. V poledne příští den 4. srpna vzala od pošťačky ono oznámení o zahájení trestního stíhání. Tak jsem si našel právníka Lžičaře a zde své UTKÁNÍ SE SKÁLOU končím. Vstupujeme do důstojných prostorů ZÁKONA a podle toho se alespoň já míním chovat. Zde i MUSÍ skončit boj živlů, neboť obě zápasící strany MUSÍ vstoupit na nejvyšší stupeň lidské civilizace, a to je SPRAVEDLNOST a tam nemůže jít o osobní ambice, ale o princip, který zhodnocuje smysl našeho života.

7.srpna 1977