Zdenkovi Urbánkovi

  Opominu možnost, že by mě za ním nepustili, protože bych ohrozil vnitřní bezpečnost, jak mi nedávno napsalo ministerstvo vnitřností. Stejně bych nejel. Nevím, o čem bych si povídal s člověkem, který z jakéhosi nepochopitelného rozmaru dělá souboje s větrnými mlýny. Zadal si úkol, o kterém věděl, že ho nezvládne, a tím se vloudil do dějin. A tak co? Být Španělem, tak to možná pochopím, ale u nás pro to nemáme vyvinutý smysl. Ne že by tu nebylo dost potvor poháněných odjinud, které nad našimi hlavami mávají svými lopatkami. Ale proč se s nimi pouštět do křížku? Všelijakých Servatsénů jsme tu měli dost, ale ti se rvali mezi sebou a potvory, co mávají lopatkami nad hlavou, z toho měly užitek. U nás je to prostě jinak.
  Svou historickou příslušnost jsem pocítil v sedmnácti na chmelu. Jel jsem tam z cizího zájmu. Z trestu jsem šel škubat na chmelnici. Ti lepší šli za odměnu na kombajn. Mně se pod širým nebem líbilo. Větříček foukal, sluníčko svítilo a holkám se ruce jen míhaly, aby toho hodně nadrbaly. Já v podvečer holky obešel, každé z košíku vzal hrst chmele a večer si pyšně kráčel do hospody s jedním odznáčkem za věrtel. Pak na mě některá čekávala, abych jí vynahradil, co jsem jí vzal. Ale provalilo se moje potěšení, a tak se kombajn, který byl pro jiné odměnou, měl stát pro mě trestem. Nebyl pod širým nebem a osm hodin denně školáky znásilňoval pásovou výrobou. Na věrtelovou mzdu mě nenachytali, tak si mě lapili do hodinové.
  Vešel jsem do haly. Kombajn v ní děsivě hučel a řval. Byl jsem postaven k válečkům, kde není možné se ulejvat, protože co neudělám já, musel by udělat jinej a to by bylo ode mne sprosté, když beru tolik, co ostatní. Přestal jsem být na vlastní pěst a byl solidarizován pásovou výrobou, přestože jsem šel vlastně studovat malířství. První den jsem chtěl rachotící mašinu vyzvat na souboj, ale jakési národní vědomí mě varovalo. Stroj by mě zesměšnil a spolunámezdníci by se posmívali. Tak to u nás chodí. V noci jsem na palandě usilovně přemýšlel. Nedá se nic dělat. Je nutno tuto realitu přijmout jako realitu. Uznat existenci potvory, ale ovládnout ji jinak a být zticha. Najít skryté místečko, kde jsou válečky zapasovány do železného rámu konstrukce a nenápadně tam v pracovním zápalu vrazit očko, kterým jsou štoky upnuty na horní drát chmelnice.
  Den nato se zadrhly válečky a stroj hrozil zalknutím. Rychle byl zastaven a námezdníci si šli pod širé nebe zakouřit. Já očko vyndal a šel též. Hledala se porucha. Nenašla. Kombajn byl puštěn a šel normálně. Loudavě jsme se vrátili, než se kombajn začal zase zalykat. Vypisovaly se sázky, kolikrát se kombajn za směnu porouchá. Technici a opraváři šíleli, námezdníci byli spokojeni a já se usmíval pod fousy. Pak se začaly stahovat sítě. Opravář postával vedle mě, protože se začalo tušit, že mystická neposlušnost molocha má zdroj ve válečcích. Ovládat potvoru bylo čím dál těžší. Když se stroj zastavil ještě dvakrát, zrovna ve chvíli, kdy opravář vedle mne nestál, pochopil jsem, že je nutno solidarizovat i odpor proti pásové výrobě. Prozradil jsem se svým spolunámezdníkům. Hodinová mzda běží, ať stroj jde nebo stojí. Pochopili. Nikdy jsem netušil, kolik technického nadání se najde u lidí studujících výtvarné obory. Hučící potvora byla příštího dne ohmatána ze všech stran a dokonalý anglický kombajn se od toho dne začal chovat podivně. Aniž se rozbil, odmítal pracovat. Stali jsme se pány nad obludou. Na nic se nepřišlo a mě začalo napadat, že u nás nejde nic měnit, pouze se to bez nároků na slávu naučit jemně ovládat. Být poddaným hodinové mzdy a skrytým vládcem kombajnu.
  Tak si tu pokojně žijeme v hodinové mzdě se svým mlýnem, který čas od času porouchají naše očka, jež nenápadně strčíme do válečků. Vyprávíme si vtipy, vesele se smějeme a večer, když jdeme do hospody, honíme holky do stohu. Čas vesele plyne, až najednou cosi zaťuká o chodník. Hůlka. Vyťukává morseovku stáří, své SOS lodi, která je hnána ke konečnému skalisku. A už je jaksi hloupé strkat očko do válečků, je jaksi hloupé myslet si, že mzda běží, ať stroj jde nebo stojí. Proč vlastně to všechno? Člověk se vydal životem na vlastní pěst a jak to, že se dostal na pásovou výrobu? Chtěl se učit malířství a místo toho sabotuje kombajn. Strká do větrného mlýnu tajně drátky, ale jeho lopatky mu stejně nakonec posměšně zamávají nad hlavou. Při tomhle SOS se znovu rozpomínám na svou historickou příslušnost, nasedám směšně a sám na svou Rosinantu a vydávám se cestou za Quijotem. Jako bych slyšel, jak si spolunámezdníci říkají: „Zadal si úkol, o kterém ví, že ho nezvládne, a chce se tím vloudit do dějin.” Zvedám kopí a rozjíždím se, protože na obzoru vidím svůj větrný mlýn - historickou příslušnost.

4. října 1977