Příroda mi svým udivujícím vývojem přidělila k pohybu nohy a já je dnes používám na přesunování se z jednoho dopravního prostředku do druhého. Šikmooká sousedka naproti má zase nohy k pohybu v krajině mého osvobozeného libida. Hlavně však používám nohy k sezení, když se vezu. Ale kdyby měly mít nohy ještě schopnost koně či automobilu, jak by asi vypadal zbytek těla? Je úleva, že mohu nechat auto před barákem a nemusím s tím vším doma pod stůl nebo do postele. Je to štědrý dar století, že k prodloužení a nastavení nohou používám vlak, letadlo, auto, loď, metro. Svět naší nastavené nohy se stal mohutným, obdivuhodným a komplikovaným, skoro na nás nezávislým, též začínajícím zabírat místo na poli našeho osvobozeného libida. A jsou holky, které mají na ukazování nejen vlastní nohy, ale i ty nastavené a motorizované. Zaopatřují si iluzi středu života a svět víří a tančí kolem nich. Mužští vystavují jen nastavené nohy: Porsche, Mercedesy, Rolls Royce, malé pojízdné skleníky, které neumím rozeznat. Mně je jedno v čem jezdím. Chci jen, aby nastavená noha tahala mne, a ne já ji. A tak jsem teď nechal chcípnout jednu velkou nohu, stala se nohou nastavenou na cestě a já o ni jen klopýtal. Tedy amputovat a našroubovat jinou!
  Ten den začínal už odpoledne bouří. Stará noha ležela na vrakovišti a my chtěli jinou. Po setmění se vítr proměnil ve vichřici, která se u sousedů v Anglii ukázala tou nejhorší, jakou kdy poznali. Zabilo to devět lidí, poničilo střechy, domy, stromy i nohy. Na burze nastala panika, neboť blbí spekulanti dostali strach, že pojišťovny začnou stahovat peníze. Pak ruply všechny burzy, prý nejhorší celosvětový krach v dějinách, ale nestalo se nic. Halt už nás hokynáři nemají tak v hrsti jako před vojnou. My s Danou čekali na noviny. Jedny se jmenují Přístavní náklad a druhé Západní průvodce, vycházejí jednou týdně a jsou tam jen inzeráty, takže je nezletilí hoši na kolech do každých dveří vhazují zdarma. Přístavní náklad nedošel, vichřice sundala rozvažeče s kola, a Západní průvodce se dostavil, až když jsem byl u Berta v kanceláři, kde jsme ilegálně a z eráru tiskli Fosil-magazín č. 2, aby Češi lépe pochopili, proč mají kupovat mé kazety. Dana volala, že noviny jsou celé promáčené a že je tam inzerát na jednu jedinou nohu, malou, úspornou a jako novou. Prý stojí kousek od kanceláře. Šli jsme to s Bertem obhlédnout, neodfouklo nás to a porazilo jen jednou. Volal jsem zpět, že to berem.
  Druhý den jsme se dostavili na místo domluvy. Dům postavený ve stylu holandské secese byl opuštěný a připravený ke zbourání. Škoda ho. Před několika dny řekl Charles, budoucí král Anglie, že architekti poškodili Londýn víc než německé bombardování. Před pár lety jsem to napsal o Rotterdamu ve fejetonu Bomba na Rotterdam, ale nikdo si toho nepovšiml, asi proto, že ze mne žádný king nebude. Zazvonili jsme na poslední zbylý zvonek. Po dosti dlouhé době vylezl typický Rotterdamčan, blonďák v džínách a kožené bundě. Dal nám klíče, ať si to projedem. Dojelo to na dálnici, tak jsme si řekli, že jo.
  „Hele, oni ho zatkli,” říkala vzrušeně Dana při návratu a ukazovala na tři policejní auta na rohu ulice. V jednom seděl zády k nám jakýsi blonďák v kožené bundě.
  „Blbost, je doma, takhle vypadají všichni,” říkám celý vyšinutý z řízení malého auta a budoucí koupě. Dojeli jsme až k domu, policejní vozy zmizely, ale na zvonění nikdo nereagoval.
  „Jo, tak toho zatkli. Vrhli se na něj ze tří stran,” říkal potměšile natěrač, který pracoval na místě, kde malá noha parkovala a kde jsme blonďáka opustili. V nás okamžitě vybujela fantazie bulvárního tisku. Proto tedy nízká cena, chce se toho rychle zbavit!
  „To s tím klidně jeďte domů, ten už se letos nevrátí a po autu se nikdy nikdo nebude shánět,” dodal ještě natěrač štědře. Šli jsme to probrat do hospody na druhém rohu. Pak se Dana vydala ještě jednou k opuštěnému domu a to už přiváželo policejní auto našeho blonďáka zpět. Zdál se být omámen, otočil do sebe panáka a řekl, že se jmenuje Cor. Někde v okolí se přihodila krádež a podle popisu to udělal blonďák v džínách a kožené bundě. Policie vytáhla se třemi vozy do boje proti pachateli a na prvním rohu dopadla Cora. Když to vyprávěl, přešlo kolem hospody několik blonďáků v džínách a kožené bundě. Cor se vyjádřil o policii tak, jak se to říká v Československu. Poprvé v životě seděl v cele, sice pouhou hodinku, ale jako by jiná dimenze vstoupila do jeho života. Slevil stovku a plácli jsme si. Kupovat a prodávat v Holandsku auto je snadné. Auto dostane při narození číslo a s tím žije až do smrti. Mění se pouze majitelé, a to tak, že se jedna část technického průkazu odevzdá na poště a oni ji vyplní jménem nového majitele.
  „Všiml sis, když jsi auto přepisoval, jak se Cor pakoval k východu?” prohodila temně Dana.
  „Na papírech, které jsi odevzdal, stálo jiné jméno než na zvonku a jiná adresa a datum posledního převodu bylo včerejší. A na papírech od technické kontroly, starých jen čtrnáct dní, zase jiné jméno a i jiné město. Není to trochu divný?” Bylo to divný. Také ostatní Corovy příhody s policií, jeho obrovské americké auto, ze kterého neplatil daně, protože je každé tři měsíce přepisoval z jednoho kamaráda na druhého, jeho rozpačitá neznalost auta, které nám prodával a o kterém tvrdil, že ho sám dal do pořádku, jeho nechuť k hospodám a politice, jeho máma plačící vždy při pohledu na uniformu. Ale nic jsme nevyzkoumali.
  Tak jsme zaparkovali naši novou malou nohu před domem a šli se ještě do parku proběhnout po nohách vlastních. Obrovský kaštan, pod kterým se už léta pohybujeme, ležel vyvrácen na zemi a v korunách stromů zela obrovská díra do nebe. Bylo nám ho líto. Doběhli jsme domů mlčky a v poště byl dopis z Československa. Někdo mi píše, že slyšel, že se budu vracet, a ať to nedělám, že to tam stojí za starou bačkoru. Jak se tahle blbost rozšířila? Loni jsem se zasebevraždil, letos se zase vracím. Za rok se začne vyprávět, že jsem se se šikmookou sousedkou vloupal do bytu blonďáka v kožené bundě, koupil si barák ve stylu holandské secese bez zvonku a s gangsterem Corem vykradl pojišťovací burzu v hospodě U vyvráceného kaštanu, kde se ze mne stal Západní průvodce, úplně promáčený. A ilegálně tisknu magazíny do samopalu. A dělám natěrače. A Charlesovi, budoucímu králi Anglie, jsem nastavil nohu. Při bombardování. A jednu nohu mám teď malou. Nastavenou.

4. prosince 1987