Schody v Holandsku jsou otrokem, který přenáší člověka z jednoho místa na druhé. Holanďan se tímto služebníkem příliš nezabývá, neparádí ho a nezastavuje se na něm, přejde ho. Holandské schody jsou něco mezi komínem a žebříkem. Přímě, jednoznačně a bez zákrutu, příkře a účelně se zvedají k domovu. Před několika stoletími to dokonce i žebřík byl.
  Holanďan je námořník. Žije na moři a vrací se na pevninu. Loď je mu domovem, nemůže z ní vycházet, pouze když dopluje, vystoupí po úzké lávce, po žebříku. Holanďané si potrpí na velké lodi a velké byty, v nich plují se vším potřebným k životu a v nich žijí se všemi pošetilými drobnostmi potřebnými k domovu. Sedí v domě, který působí dojmem, že se majitel chystá na dlouhou cestu a nechce nic zapomenout, ani své přátele. Plují ve svém domově se vším, co je činí nezávislými na cizím, nepřátelském a vrtkavém okolí: moři, zemi, počasí a sousedech. Jejich náboženské vyznání se jmenuje domov. Z něj nevycházejí, a když vyjdou, není to přes ulici, ale přes půl zeměkoule.
  Zákon této země je praktičnost. Území je nedostatek, lidí přespříliš a všichni chtějí prostor. Domy mají jeden na druhém, každý se svým zvláštním, privátním schodištěm-žebříkem. Po schodech se nic nenosí, znají námořnickou kladku, a tak nábytek stěhují oknem nebo střechou. Zařízení do bytu nepřinášejí, ale nakládají.
  Schody v Holandsku jsou hubeným otrokem, který přenáší člověka z jednoho místa na druhé. V Utrechtu je stometrová gotická věž, do které vejdeš malými vrátky a sto metrů šplháš po strmých a tak úzkých schodech, že se na nich nevyhneš člověku jdoucímu dolů. Po těch schodech po staletí vystupuje chudák i boháč, dítě i ministr. Vědí, že jsou na jedné lodi, a když je zle, je zle pro všechny, a když je dobře, snaží se, aby se měli všichni stejně dobře. Když se loď potopí nebo se protrhnou hráze, katastrofa si nevybírá. Schody pro služebnictvo zde neexistují, všichni vystupují po stejně příkrých a nepohodlných schodech.
  Holandské schody jsou znamením holandského chápání světa. Buď jsi na lodi, nebo na pevnině, buď jsi doma, nebo na cestě, buď jsi uvnitř, nebo venku. Žádná koketérie mezi, žádné zdržování se v přechodech, žádná slavnost příjezdu a odchodu. Vznešená schodiště, vznešené úvody, nacionální tlachy a mazání medu kolem huby se zde nekoná. Ani germánské schodiště, důstojně se zvedající k branám principů nebo ono pompézní francouzské, kde si dáváme rande s noblesní pokryteckou prestiží.
  My, co pocházíme z Čech, tušíme, že jsme neměli schody, ale schodiště. Široké a okázalé, pořádali jsme na něm vzpomínkové husitské divadelní souboje, uraženě a ješitně jsme si z něj stěžovali a chlubili se nebo moralizovali nad chudobou, která nám stála celou dobu u nohou. Měli jsme své schodiště, bylo pyšné a domů nevedlo. Ach, tohle nechtějme zpět! Ale čas krutě běží. Dnes už velmi jasně rozlišujeme, co je doma a co je venku, už nemáme žádný přechod, žádnou koketérii mezi. Buď jsme uvnitř, nebo vně, buď jsme v Čechách, nebo v cizině. Čechy se podobají lodi, ze které lze nanejvýš vyskočit, ale už ne nasednout zpět. My, co jsme doplavali na pevninu, myslíme na loď, ti na lodi myslí na to, jak neztroskotat docela, a všichni dohromady přemýšlíme, jak zvednout kotvu přidrátovanou ke kremelskému přístavu. Dáváme si vzájemně tajná znamení a přemýšlíme o českých schodech, o žebříku, který bychom přistavili ke dveřím domova. Před šedesáti lety se lidem z pevniny podařilo loď zachránit, nastoupit na ni znovu a účastnit se dvacet let svobodné plavby. Postavili na chvíli schody ze spravedlivých slov, kterými přesvědčili mocného cizince. Dnes těžko nacházíme i mocného cizince, i spravedlivá slova. Nezbývá, než si vystavět své vlastní schody, ale zdá se, že je nad naše síly, aby nebyly jen planou důstojností, zvedající se ke vzdušným zámkům principů, nebo se nestaly pompézní noblesností, dávající si rande s pokryteckou prestiží. Aby to byly schody přímé, zvedající se jednoznačně a bez zákrutu, příkře a účelně k domovu.

12. března 1979