anglicky

  Kdyby neměl Petr Uhl malého Pavlíčka a už tři měsíce ve dne v noci před dveřmi bytu uniformované policisty, tak bych se nestal andělem. Na Západě se rozmohlo svinstvo terorismu a naše policie postavila před byt usměvavého Uhla ostrahu. Do práce a z práce za ním chodí civilisté a na služební cesty za ním jezdí v autě. A to všechno proto, že bere vážně Marxovy revoluční názory. Ale to se snad u nás může, ne? I když, pravda, už pár let za to seděl. Chtěl bych se ho někdy zeptat, jak se může stát, že když revoluce předešlý řád zamorduje, nedokáže uklidit jeho mrtvolu. A proč vypuká až tehdy, když už je minulý řád tak slabý, že by mu šlo možná jen rozumně domluvit. Jistě mi poctivě odpoví a každý si na závěr ponecháme svůj vlastní názor a zůstaneme nadále přáteli. Není hádavý, pečlivě ctí sílu argumentů a požehnání tolerance. Nedovedu si představit, že by si tento svobodomyslný člověk mohl natolik nevážit života druhého a neváhal zavraždit nebo vydírat kvůli prosazení nějaké své myšlenky.
  Ale k terorismu. Je to moderní nemoc upečená na romantických kamínkách, kde se věří, že prosazovat svou vůli se smí jakýmkoli způsobem a že to není darebáctví. Jakýsi bližní mi skočí do cesty, přiloží mi pistoli na břicho a řekne, že jestliže někdo úplně jiný nedá prachy nebo nevím co, tak že mě zastřelí. A já se modlím, aby tamten měl tolik odpovědnosti a dal mu ty prachy, protože já za nic nemůžu, já tady jen tak náhodou jdu.
  Terorista je zbabělý příživník na nevinnosti a bezbrannosti. Ať jsou to cestující v letadle nebo autobuse, návštěvníci obchodního domu nebo obyčejní pěší chodci. Jsou přepadeni, eventuálně zabiti, a odpovědnost se hází na odpovědné lidi. Ke vzniku terorismu je potřeba bezbranný rukojmí, někdo, kdo za něj cítí odpovědnost, a necita schopný všeho. Na tuto myšlenku mě přivedli v Bartolomějské ulici, když se mě ptali, jestli mám děti. Mám syna a chodí do první třídy. A tak jsem musel poslouchat výčitky, že mu zničím život, že se nedostane do školy ani ke slušnému povolání. Já o tom rozhoduji? Prý ano. Svým postojem a svými názory. Jenže syn chodí do první třídy v Paříži! Tak se o tom přestalo mluvit. Bohužel ne každý otec má toto „štěstí” a je známo, kam se váhy nakloní, když je někým na jeho misku posazen osud tvého dítěte a na druhou tvoje svědomí.
  Terorista je příživník na něčem, na čem nám záleží. A tak se může stát rukojmím i tvůj zájem, tvé zaměstnání, tvé vzdělání a tvá možnost bydlet. To všechno jde zajmout a vydírat tím.
  5. prosince chodilo po staré Praze mnoho Mikulášů, čertů a andělů. I my jsme vystartovali. Pavel Kohout byl Mikuláš, Pavel Landovský čert a já šel za anděla. Kohout jako dochvilný a odpovědný člověk proměnil oblečením kostýmu svou duši a začal všem říkat synu. Já držel v ruce paví pero a pískal na dřevěnou flétničku nebeské melodie a Lanďák chrastil řetězem a hudroval: „Kde jsou ty děti?”
  Na Prosek jsme dojeli za tmy. Chvíli jsme bloudili mezi obludnými panelovými ubytovnami, jejichž život se skládá z toho, že ráno autobus sežere všechny obyvatele a večer je na tom samém místě vybleje. Ubytovny bez divadel, kostelíků, kavárniček, uliček, výloh, řemeslníků, bez lidských zákoutí, kde by mohlo dítě drobnohledně a přirozeně sledovat lidský život, jeho fungování a půvab, jeho neopakovatelnost. Vše je typizováno a zobecněno. Neosobní svět, kde se může stát, že život jednotlivce je přehlédnut a scvrkne se na pouhý účel, na pracovní sílu, na jdoucí peněženku za temné noci. Tak by to možná mohlo fungovat navěky, nebýt dětí, které se rodí, které rostou, za které cítíme odpovědnost a u kterých tolik záleží na tom, kde vyrůstají. Jen jsme vystoupili z auta, shluklo se jich kolem nás za nesmírného řevu nejméně tři sta. „Hele, andělovi koukaj džíny.” „Vole, anděl je nejlepší, je to správnej hároš.” Rozhlédl jsem se přes hlavy dětí po té pustotě. Co tady celý den dělají? Jak to, že během jednoho okamžiku se jich může nakupit kolem nás takové množství? Dnes je tu věkový průměr deset. Za deset let to bude dvacet. Mysleli sociologové na to, co se stane, dřív než dal investor peníze na stavbu? Poučili se z historie velkých amerických měst a vzniku mladistvých gangů na jejich perifériích? Otcové sem byli ubytováni a cítí odpovědnost k dětem. Pro děti je to už domov. Budou cítit za tento domov odpovědnost k otcům? Kdo je to naučí? Zatím mě jen tahají za papírová křídla a nadšeně jásají, když tak důstojně kráčíme k jedné z hromad panelů, kde v sedmém patře bydlí malá Monika Ledererová. Tatínek je už potřetí za její život ve vězení. Tentokrát za to, že chtěl napsat knížku.
  Zastavilo nás několik tatínků a maminek, že mají děti a že dají stovku, když se u nich zastavíme. Místo aby si nalepili fousy, raději zaplatí stovku. Šli jsme pomalu do sedmého patra, pískal jsem k tomu na píšťalku a bezvousé peněženky zůstávaly závistivě v patrech se stovkou v ruce.
  Monika je krásné děvčátko. Pan Mikuláš zjistil, že se dobře učí, a tak dostala nadílku. Několik set dětí křičelo pod okny. Vyšli jsme na balkón. Nad Prosekem se rozezněl radostný dětský jásot, jen Mikuláš mezi žehnáním trochu smutně prohodil: „Kdyby věděli, komu mávají.” Děti, jako už po tolikáté, nevěděly. Já mával pavím pérem a přemýšlel o rukojmích, terorismu, nevinnosti a odpovědnosti a o tom, jak žít ve světě, abych měl na duši, co mám dnes na sobě.
  Cestou se nám rozbilo auto. Musel jsem v andělském vlézt pod pekelný stroj a vyměnit hadičku. Mikuláš nachlazeně pokašlával a přešlapoval okolo. Zastavilo několik aut. Ne že by andělovi pomohli, ale že mají děti a že dají stovku. Oni prostě neumějí vyvážit na miskách vah štěstí dítěte a své svědomí. Mají jen tu stovku, které se jim dostalo za převrácení vah. My pokračovali k Uhlům. Vešli jsme do domu. Do čtvrtého patra jsme nestylově vyjeli výtahem. Když jsme otevřeli výtahové dveře, začlo se blýskat. Satání (sorry, překlep) Státní bezpečnost měla na schodech fotografa. Před dveřmi stály dvě dvoumetrové uniformy s hnědýma očima. Čert chtěl zazvonit. Policista zahradil zvonek tělem a řekl: „Napřed ukažte občanský průkaz!” „Na co? Takovej zákon neznám. Jdem dělat dětem Mikuláše!” naštval se čert. „Občanský průkaz!” pravil neústupně jednobarevný kostým k našim barevným. Fotograf na schodech blýskal jako před bouří. Pískal jsem na dřevěnou píšťalku nebeské melodie a vyhýbal se ďábelským intervalům. Petrova žena slyšela na chodbě hluk a otevřela s Pavlíčkem na ruce. Dvouletý chlapeček se rozplakal. Táta Petr ale nebyl doma. Koho tedy hlídají? Zamrazilo mě. Celý den na to myslím.
  Policie, když začala hlídat domov malého Pavlíčka, rozhodla, že k nim do bytu nesmí víc než tři osoby. My byli tři, takže jiní tři museli na dobu nadílky na chodbu. „Ale já tam mám rozkojené dítě!” říkala vycházející dívka a zapínala si blůzu. Hnědooký zákon v zeleném suknu byl neústupný. Na chodbě začala tlačenice a my vešli dovnitř. Na pohovce leželo úplně malé dítě a vedle se posadila Hanka s Pavlíčkem a oba nebyli k utišení. I čert si sundal masku: „Pavlíčku, já nejsem žádný čert, to je jenom legrace,” ale dítě plakalo dál. Jakýmsi smyslem cítilo přítomnost ďábla. Zcela neandělsky jsem si zapálil cigaretu a šel si do koupelny umýt ruce. Napadlo mě, že podle Starého zákona má i anděl právo na nenávist. Jenom Mikuláš nevypadl z role, utěšil Pavlíčka a dal mu dárky. Mezitím přijelo zdola několik dalších bytostí se služebním dotazem: „Co je to tu za bordel?” Tradiční lidový obyčej pojali po svém. Ale nikdo z tlačících se nevinných na chodbě necítil potřebu odpovídat. Stačilo se rozhlédnout.
  Terorista je příživník na tom, co dává našemu životu smysl. Na nevinnosti, bezbrannosti a na svobodě.

10. prosince 1977

anglicky