O vidění okolního světa se rozhoduje někde uvnitř nás. Svět nás ovlivňuje a my zase ovlivňujem svět. Vidíme z něj ale jen tolik, kolik vidět umíme, a snažíme se do něj zasahovat, abychom na něm viděli to, co si přejem vidět. Odměnu i trest za to dostáváme my. Ovlivňujeme svět i sebe tak dlouho, až se v nás objeví pocit smysluplnosti. Ten pocit komentujeme a vysvětlujeme různými způsoby. Snažíme se ten pocit propátrat pojmenováním věcí a představ, ale ZNĚNÍ zůstává nenazvatelné a cítíme jen různé intenzity čehosi, co nás zhodnocuje. Svět je stabilní POUZE stálou ochotou být ovlivňován a člověk je stabilní POUZE stálou možností znovu si uvědomovat své ZNĚNÍ. Schopnost návyku z každého finále činu učiní věc nezajímavou a NEZNĚJÍCÍ. Uskutečníme neuvěřitelné a to nás ve chvíli uskutečnění zklame svou nahlédnutelností. Je nutno se povznést nad věc i nad sebe, nahlédnout sebe jako část věci a věc jako část sebe, zahlédnout sebe ve světě a svět v sobě, aby se zase ZNĚNÍ objevilo. Vzdát se majetnického egoismu, ale i mystické odevzdanosti. Vzdát se, ale ze svého místa neustoupit ani o krok. Vzdát se nižšího, abychom mohli hájit vyšší. Může to znamenat také nestat se otrokem své ctnosti a nenechat se zavalit všedností a osobními úchylkami. Pochopit své právo odlišnosti i souznění jako právo svobodného rozhodnutí.
  Jel jsem autem po ulici a vedl v sobě zápas o pojmy a rozhodnutí a náhledy. Jel jsem, zastavoval na červených, nechával se předjíždět, jel jsem pomalu Prahou a učil se být k světu a osudu odtažitý a přitom uchopovat svět tak, abych si ho mohl odnést tam, kde bych už k němu nemusel mít přístup. Je to zvláštní zkušenost. Zatím ji cítím jako nesmírně cennou: jít svobodně po světě s pocitem, že už se někde pro mne uklízí vězeňská cela. Poslali mi úřední usnesení, které to nevylučuje. Měla by mě dráždit a vztekat nespravedlnost a vykonstruovanost obvinění, politické pozadí i všechny skutečnosti, které k tomu vedly. Ale to mě nedráždí. Počítal jsem s tím už dávno, když jsem zjistil, že neumím být jiný než svobodný, když jsem zjistil, že neumím zpívat a psát jinak než podle SVÉHO svědomí. Tím jsem vystoupil ze hřiště, které nám určili, a musím počítat s loupežníky u cesty. Co udělám, až se na mne vyřítí z lesa, aby mne zajali? Nic sice nevezu, aby se jim vyplatilo mě okrást, ale mohl bych vyzradit, že to číhají ONI, ti, které jsem předtím zahlédl na hradě pána, jak hřímají o tom, že loupežnictví má být už konečně vymýceno. ALE ZATÍM NIKAM NEVYCHÁZEJTE, oznámili, PROTOŽE LOUPEŽNÍCI U CEST ČÍHAJÍ, seďte doma, než se nám je podaří vyhubit. Mám vykřiknout: Ale pánové, já vás znám! Už jsme se viděli. Zastaví je to? Nestrhnou v ten okamžik ze sebe loupežnický kabát, aby byl vidět na jejich košilích erbovní znak, a nevykřiknou: Máme tě, loupežníku! Navléknou na mne SVŮJ oblek a povedou mě v poutech k městu a budou vykřikovat: CHYTILI JSME HO! Lid bude jásat a blahořečit jim, přivedou mě na náměstí, postaví na lešení, lid ztichne a napjatě bude poslouchat zasvištění katovského meče. Druhý den si budou povídat: Zase popravili jednoho loupežníka. Až je pochytají všechny, tak bude zase pokoj a my budeme moci vycházet. V noci erbovníci přes své košile opět natáhnou loupežnické hadry a vydají se zase číhat na rozcestí na ty, kteří si troufnou odejít z hřiště a courat se volnou krajinou.
  Zaparkoval jsem a vyšel do třetího patra. Šel jsem na návštěvu za filosofem Juliem Tominem.
  „Ahoj,“ povídala Zdenička ve dveřích. „Julek přijde za chvíli. Pojď dál, musím se ti pochlubit, jak jsme vybudovali byt. Lukášovi jsme udělali pokoj.“
  Postavil jsem se do dveří Lukášova pokoje.
  „A koupila jsem svůj první gramofon v životě. Dali jsme ho taky sem k Lukášovi.“
  „To je mono?“
  „Jo, na víc jsme neměli peníze.“
  „V bazaru jdou někdy koupit lacino i stereo.“
  „Já jsem to mámě taky říkal,“ připojil se malý Lukáš.
  „Ale Lukášku, vždyť víš, že tomu nerozumím,“ odpověděla živitelka rodiny posmutněle. Pak jsem měl možnost obdivovat řemeslnickou zručnost filosofa v kuchyni. Nebylo to nic moc k obdivování. Velké to nemohlo být nejen prostorem, ale také tím, že to nesmělo být nákladné. Šlo o to věci dostupné, prkýnka a staré krámy sestavit, rozřezat, natřít a upravit tak, aby byt lépe sloužil a byl pěkný a JEJICH. Studentské manželství, kdy si provizorně zařídíme klícku, než budeme mít na nový byt a nový nábytek.
  Hloupé na tom bylo pouze to, že „klícka“ se dostavila s dvacetiletým zpožděním a peníze snad ještě ani nejsou na obzoru a „studenti“ už jsou ve věku profesorů a jejich děti už jsou studenty. A zde je obdivuhodné, že lidé středního věku mají sílu studentského nadšení i za předpokladu, že to jiné už nebude. Zdenička má stále ještě možnost živit rodinu. Tomin už ne. Nejen proto, že podepsal Chartu a nikde by ho nevzali. Už před tím tu možnost neměl. Paradoxní je na tom to, že si to „zvoral“ tím, že vyznává tutéž filosofii jako režim, ale jaksi důkladněji. Někdy před dvaceti lety poslal svůj občanský průkaz na policejní strážnici s dopisem, že odmítá být nadále občanem této země, protože se tu nedodržují zákony a lidská práva. Zajímal se o indickou filosofii a chtěl se připojit ke Gándhímu, a to mu vyneslo kriminál. Ve vězení zlobil, držel hladovku, odmítal poslušnost a byl ve stálém válečném stavu s bachaři a vedením věznice.
  „Když jsem se vrátil z basy, žil jsem pět let ve stínu sebe sama. Stal jsem se tehdy sám sobě pomníkem a modlou a dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal,“ povídal mi v den, kdy se vrátil z basy Havel. Čekali jsme na něj u něj doma.
  Ve vězení začal Tomin studovat Marxe, snad z nedostatku jiné dostupné literatury. Stal se marxistou a své věznění nedal do souvislosti s tímto německým filosofem, ale s nelidským režimem padesátých let, který Marxe citoval, ale nerealizoval. V šedesátých letech vystudoval filosofii a zaujala ho myšlenka dialogu marxistů a křesťanů a byl jeden z těch, kteří ji realizovali. Psal články, účastnil se seminářů a uvěřil v ideu, že vyznavači Marxe i Krista mohou žít na zemi plný život, aniž by se museli vyvraždit.
  Měl možnost tuto myšlenku koncem šedesátých let vyložit na cestě po amerických univerzitách. Potom rok přednášel na univerzitě na Tahiti. Vrátil se v roce 1970. Známí mysleli, že zneužije v ten okamžik toho, že se v šedesátém osmém veřejně zastával komunistů. Sám nebyl ve straně, ale zastal se na veřejnosti i Gustáva Husáka, když nastoupil do funkce prvního tajemníka. Tomin, aby rozptýlil po svém návratu z Ameriky pochybnosti o svém charakteru, tak nastoupil jako strojník do elektrárny, kde byl pět let. Chtěl na své kůži vyzkoušet marxistický experiment, jestli se lze vzdělávat v rámci dělnického stavu. Pustil se do studia řečtiny a řecké filosofie a literatury a zdá se, že zvládl během pěti let u turbíny látku nejméně univerzity. Chtěl též ušetřit státu peníze. Tím vším se dostal do divného světla, protože u nás vzdělanci chodí do dělnického stavu za trest, nikoliv dobrovolně, a nikdo mu nevěřil, že žádný malér s režimem neměl. Jelikož stále zůstával optimistickým marxistou, považovali ho někteří lidé za fízla, protože neuměli pochopit smysl jeho počínání. Teď je už dva roky doma, studuje filosofii, přemýšlí a nemá možnost se čímkoliv ze svého vzdělání živit. Já ho potkal asi před půl rokem na nějaké soukromé přednášce, kdy pro pár známých překládal z řeckého textu jednu Aristofanovu hru. V ten okamžik mě na něm zaujalo všechno. Během deseti let jsem měl možnost poznávat tělo národa, poslední dva roky se seznamuji s jeho mozkem. Tak chápu i setkání s Tominem, mužem na vlastní pěst. Někdy na mne působí jako idealistický šerif z Divokého západu, který navzdory fackovanicím si bude proti všem prosazovat to, co poznal jako správné. Tím neříkám, že jsem se s ním názorově ztotožnil. Ale dělit lidi na ty, s kterými souhlasím a se kterými nesouhlasím, a podle toho se s nimi stýkat, je ponižování sebe sama.
  Zdenička mlela kafe a Tomin akorát přišel. Mluví, jako by řeč odděloval po kulometných dávkách. Sedli jsme si k němu do pokoje.
  „Někdo mi vyprávěl o vašich posledních potížích.“
  „Ano. Dostal jsem papír, že jsem trestně stíhán.“
  „To znamená, že nebudete moci zpívat?“
  „To vlastně nevím. Zpívání se mi tím nezakazuje. Zadarmo mohu teoreticky zpívat dál. Tohle se týká braní odměny, i když je jasné, že jim nejde o peníze, ale o to, co zpívám.“
  „Ale to je přece absurdní, abyste zpíval zadarmo. Když vykonávám nějakou práci, kterou druzí přijímají, tak mám automaticky nárok na odměnu. Obzvlášť když jsou lidé vám ji ochotni dávat.“
  „Jenže jsou na to předpisy a ty se nepřizpůsobují životu, ale život se musí přizpůsobovat předpisům.“
  „A šlo by nějak ovlivnit to, abyste mohl zpívat?“
  „To nevím. Spíš ne.“
  „Napadlo někoho, že by pro vás udělal podpisovou akci?“
  „Nikdo mi nic neříkal.“
  „Dobře. Já jsem o tom přemýšlel. Víte, takovou věc, jako je Charta, bych neměl odvahu ani odpovědnost podniknout. I když jsem to samozřejmě podepsal a jsem dnes rád, že se to stalo. Snad skutečné události v dějinách dělají lidé bez konkrétní odpovědnosti, bez myšlenky na okamžitý důsledek. Prostě se do toho vrhnou. To, že se zákony nedodržují, jsem věděl už dávno, ale pocit, že prohlášení na tom stejně nic nezmění, by mě nikdy neinspiroval k nějaké takové obecné akci, která se neopírá o nic konkrétního. Nakonec se to ale ukázalo úspěšné. Ale tady by bylo něco konkrétního. Text bych si představoval prostý, něco jako – žádáme, aby mohl Jaroslav Hutka zpívat. To by možná stačilo. Co si o tom myslíte?“
  Tomin, když mluví, tak stahuje koutky úst dolů a napíná se mu všechno svalstvo na krku. Krabatí čelo a oči za silnými brýlemi působí na první pohled trochu zle. Zatíná též pěsti a celek působí úporně a rváčsky.
  „Asi kdyby se to stalo, tak by mě to potěšilo, ale nemohu k tomu nic říct. Nejenže by to bylo nevhodné a neslušné, ale možná mi to ani nepřísluší se k tomu vyjadřovat.“
  „Ano. Já bych to možná udělal i proti vaší vůli, i kdyby jste s tím nesouhlasil. Jsem váš posluchač a vy jste se tím vším stal jaksi veřejným majetkem a já jako posluchač si přeji mít možnost vás i nadále poslouchat a mám právo se k tomu samostatně vyjádřit. Vyjádřit své přání, a pokud se k tomu ještě někdo připojí, dobře. Vás přímo se to netýká, ale jaksi veřejného majetku, kterým jste se skrze své zpívání stal.“
  „Jistě. Taky nejde přímo o mou osobu, ale o desetiletou práci, která tady je.“
  „Víte, já vám to říkám, protože nemám rád utajování. Předpokládám, že když jsem vám to řekl, že o tom budete mluvit. Takové to utajování, třeba před policií, je absurdní. Mluvím o něčem a nežádám nikoho, aby držel tajemství. Říkáte, že nevíte, že by podobná akce někoho napadla. Tedy to beru tak, že jsem autor té myšlenky, a kdykoliv autorství přiznám. Není se za co stydět ani co utajovat. A ještě jeden aspekt to má, který je pro mne stejně závažný. Že by vznikl dokument, který by mohli lidé podepsat bez nebezpečí, že přijdou o místo nebo že budou nějak postihováni.“
  „To asi ano.“
  Přišla Zdenička.
  „Jaroslave, zůstaneš s náma na večeři?“
  „Jé, já nevím. Asi ne. Slíbil jsem Daně, že se za dvě hodiny vrátím. Ona v téhle době, když jsem dlouho pryč, tak je nervózní a bojí se.“
  „Ale na večeři bys mohl zůstat, ne?“ naléhala na mne.
  „Tak pana Hutku nenuť.“
  „Já ho nenutím, ale jestli nezůstane, tak vařit nebudu,“ zatáhla mě do odpovědnosti za večeři rodiny.
  „Tak dobře. Ale budu muset asi zatelefonovat.“
  Seděli jsme v kuchyni a já se s jídlem zpožďoval, protože jsem se pustil do monologu s plnou pusou.
  „Vždycky mi bylo záhadou, jak filosof, který je člověkem bez moci a bez pozice, může jenom svými myšlenkami měnit dějiny. Vypadá to na první pohled tak, že své názory jen tak poví několika lidem okolo, a pak se podíváte na vývoj dějin a zjistíte, že celý ten fantastický aparát událostí šel pod vlivem jeho slov. A pro mne bylo vždy záhadou, kde je ta převodová páka, přes kterou se slova stanou událostmi. Ale uvědomil jsem si to nakonec na Patočkovi a procesu s undergroundem. Když je sebrali, toho 18. března, tak jsem byl upřímně nešťastný, protože jsem měl pocit, že s tím nejde nic dělat. Úplná bezmoc. Mají to zavařený a nikdo jim nepomůže, protože pomoci nelze.“ Všichni se soustředěně dívali do talíře, jedli a poslouchali.
  Já pokračoval.
  „Asi před dvěma roky jsem se setkal s Jirousem a neshodli jsme se. Nelíbilo se mi jejich sektářství a pocit vlastní vyvolenosti a myšlenka druhé kultury mi vůbec nesedla. Je jen jediná kultura. Nikoliv vytvářet kruh vyvolených, ale pokusit se ve společnosti oslovit tu část, ke které to mluví, a tím vzniká skutečný kulturní svět. Ale musí vznikat sám o sobě. Mohu volit své činění, ale už ne svět, který to má přijímat. Ale to je teď nepodstatné. Teď šlo o to, že na ně sáhli a že je sebrali a zavřeli. Byli neznámí a specializovaní tím způsobem, že pro většinu lidí byli nezajímaví nebo odpudiví. A policie na ně měla ještě horu všelijakých věcí, se kterými ani u soudu nevyrukovala. Izolovaná chaotická parta, a já neviděl nic, co by jim pomohlo. A v této bezvýchodné situaci k tomu přišel Patočka. Nemyslím si, že by ho zaujala jejich muzika. To určitě ne, ale přistoupil k tomu jako filosof. Nahlédl problém z jiné strany a uměl vyslovit podstatu, kterou jsme sice všichni tušili, ale tak, jak jsme ji chápali, byla pro Plastiky nepoužitelná. On najednou vyslovil jednoduchý princip, zda má umělec právo na svou vlastní cestu k realizaci svého umění. A SVÝM VYSLOVENÍM ZMĚNIL SKUTEČNOST.“ Tomin se na mne díval soustředěně a vypadalo to, že se mračí. Zdenička odnesla Lukášův talíř a Lukáš pod stolem do něčeho kopal.
  „Jak se to pak dál konkrétně vyvíjelo, je něco jiného. Ale jde o to, že filosof vyslovil slovo, a skutečnost, ve které moc byla v převaze, se změnila tak, že moc se dostala do defenzivy. Pouze tím jeho vyslovením. A princip, který vyslovil, se najednou stal také plochou, na které se mohli setkat lidé do té doby nepřátelští anebo sobě cizí. Na tom, ZDA MÁM PRÁVO BÝT SÁM SEBOU. To byla pak i plocha, na které se mohla zrodit Charta. Pro mne je to fantastický zážitek, pocítit tak konkrétně moc slova, když je vysloví filosof.“
  Všichni měli snězeno, dívali se na mne a já měl pořád skoro plný talíř. Tak jsem se do něj pustil a už mlčel. Zdenička zase umlela kafe a šli jsme si znovu sednout vedle. Ještě jsem zavolal domů.
  Seděli jsme a Tomin se vrátil k problému placení za práci nemanuální. Vytáhl řecký text jakéhosi Isokrata, o kterém říkal, že to byl jeden z nejpopulárnějších pisatelů politických projevů. Sám se politikem stát nemohl, protože měl buď vadu řeči, nebo slabý hlas, takže by se na tržišti neuplatnil, nebo něco podobného. Četl mi jeho řeč o tom, kdo všechno je placený, a jak na lidi, kteří se zabývají slovem, výukou, filosofií, uměním, není obec schopna dát nějaké peníze. Problém starý dva tisíce let. Potom četl jeho jiný text, to byl projev pro jakéhosi spartského prince. Šlo o to: Sparťané porazili v peloponéských válkách Athény, čímž ovládli tehdejší řecký svět a do každé obce dosadili harmóny, jakési místodržící, kteří se měli starat o pořádek. Tím se spartská šlechta zčásti rozutekla po cizích obcích a ve svých funkcích, bez dohledu a řádu své obce, začala dělat nedobrotu. Sparťané v tu dobu byli totálními vítězi, ale ve chvíli, kdy začali ovládat, pochopili občané jiných obcí, že jejich nadvláda je ještě blbější, než byla ta athénská. Začali se bouřit a otravovat. To Spartu oslabovalo a nutilo vypravovat pořádkové divize na uspořádání věcí v říši. Už si nepamatuji, o které město šlo, ale tam Sparťané posílali divize tak dlouho, až se obyvatelé naučili válčit a Sparťané bitvu projeli. Šlo o to, že Sparta měla vrátit území, které čtyři sta let ovládala, ale emigrace žijící v jiné obci celých čtyři sta let uplatňovala svůj nárok na to území. Došlo tedy ve Spartě ke shromáždění mužů, kteří do toho měli co mluvit, a tam také promluvil onen princ. Isokratův projev začínal složitou logikou, že když Herakles dokončil svých dvanáct prací a stal se bohem, daroval jakýmsi svým potomkům onu zem a oni byli vyhnáni a šli požádat Spartu o pomoc, a jelikož Sparta pomohla, tak MÁ NA TU ZEMI NÁROK. Zdenička se rozchechtala:
  „Pořád dokola. Jako u blbejch.“
  Já už jsem byl nervózní, protože Dana mě čekala doma, tak jsem se rozloučil a Tomin šel se mnou dolů, doprovodit mě k autu. Cestou povídal: „Víte, stále přemýšlím o tom, jak definovat svobodu v Řecku. Čím tam byla a jakým způsobem zasahuje až do naší doby. Další je otázka, jakým způsobem nás osvobozuje křesťanství. Svoboda od čeho? V Indii byla svoboda pojata jako osvobození od ovoce činů. To samozřejmě neznamená, že nebudu činit razantně, ale nenechám se ovlivňovat odměnou nebo výsledkem. To je také fantastické.“
  „Já jsem byl okouzlen Fillou, jeho knihou O svobodě, kterou psal na motáky v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Vzpomněl jsem si při čtení několikrát na vás. Nejen ten fakt, že to psal v koncentráku, ale také to, že pojem svobody jde brát vývojově. Možná jenom tak se k němu dostaneme. Je to tak problematické slovo, že vlastně nevíme, co znamená.
  Svoboda… Kdyby někdo dokázal napsat knížku dějin svobody, to, jak byla svoboda v různých dobách chápána a pojímána, tak bychom se možná jakousi oklikou dostali k tomu, co je to svoboda.“
  Tomin byl zamyšlený. Zdálo se mi, že ho můj nápad nenadchnul.
  „Víte, ten Filla, když se to vezme kriticky, tak to neobstojí. Je to příliš ovlivněno svou dobou a jeho, nakonec oprávněnou, nenávistí ke všemu německému, tedy i k německé filosofii. Třeba ten názor na Kanta. To je děsné. Mě sice Kant nezaujal natolik, abych z něj mohl zpaměti citovat, ale přesto. Velký filosof to byl. Ale přátelé mi říkali, že není jisté, jestli vyslovil ten názor, že svoboda je poznaná nutnost. Ale v němčině to zní takto (teď citoval německý text): ,a to se dá také chápat, že svoboda je poznaná moje nejzazší mez, moje nejzazší nouze‘. Ten převod do češtiny nemusí být přesný. Takhle: dá se říct, že jste Havlíčka Havla nebo Sokrata zpíval z nutnosti?“
  „Vlastně ano. Cítil jsem ten problém a potřebu, vlastně nutnost, a teprve když jsem se vyslovil, vyslovil z této nutnosti, tak jsem se osvobodil. Nezpíval jsem to z nezřízeného pocitu svobody a že si tedy zazpívám i takovou provokaci. Vyslovit to jsem cítil jako nutnost.“
  „Vidíte.“
  Stáli jsme v ulici, stmívalo se a byl vidět kousek kachlíčkované budovy ministerstva vnitra. Ulice byla lemována stromy a po obou stranách hustě parkovala auta. Pan Tomin zapomněl na svého psa, který se někde zatoulal. Odemkl jsem dveře od auta, ale stejně se nedokázal tak snadno odpoutat od rozhovoru.
  „Víte, pane Tomin, stejně jsme v podivné situaci, tady v Čechách. Během poslední doby tady vznikla vrstva dá se říct svobodných lidí. Je to sice za cenu ztráty možnosti veřejné realizace a ztráty výhod, které stát dává, ve společenském měřítku je to pád na dno, ale za cenu svobody. Duchovní svoboda, kterou nemají ti, kteří jsou u moci. Nezávislost rozhodnutí, čemu budu věnovat svůj život. A tím pádem uvědomění si základních hodnot všech věcí a smyslu kultury a jejího obsahu. To je úžasný vklad pro budoucnost.“
  „Jistě. To je fantastické. Když přemýšlím nad svým marxismem, tak i to tam nacházím. Víte, to byl úžasný myslitel, ale co se z něj zná a co se cituje, to je tak pranepatrný zlomek. Co z něj vlastně zbylo? V Kapitálu se zamýšlí – nečetl jste ho?“
  „Ne, nečetl.“
  „Jak to vysvětlit? Kapitalista vlastní fabriku, zaplatí za suroviny, za energii, za stroje, za lidskou práci, a přesto mu zbyde něco navíc. Ta nadhodnota. Marx se zamýšlí, jak je to všechno možné a komu vlastně ty peníze patří. A dochází k tomu, že ta fantastická záležitost, která umožňuje vznik nadhodnoty, je lidská práce, a tak dochází k tomu, že nadhodnota patří těm, kteří ji tvoří, pracujícím.“
  „A není v tom trochu takové té domovnické závisti, že někdo má a někdo ne, a tak to vyrovnáme tím, že mu to sebereme? Ta věc se znárodněním se vždy komentuje tím, že kapitalista žil v přepychu, a ukazuje se na děvky a chlast a kdoví co a nikde se neřekne, že to také mohl vytvořit svou šikovností a organizačním talentem.“
  „Ale o tom není nikde v Marxovi slovo. Dokonce mluví o tom, že kapitalista je svým vlastnictvím tak posedlý, že žije skromně a dře od rána do večera a sám pro sebe si ani nebere, že to všechno zase investuje do chodu podniku. Ono se to nedá tak jednoduše na ulici vysvětlit, obzvlášť když ještě spěcháte, ale mě fascinuje to, kolik z něj zbylo, jak je to pranepatrné procento, a je pro mne otázka, jestli se dá ještě vůbec mluvit o marxismu.“ „Když si proberu to, co znám z folkloru a z obrození a vůbec, mám pocit, že náš národ je konzervativní a zůstane jím. To nejde během nějaké generace vymýtit. Proto zde neměli šanci revolucionáři jako Sabina.“
  „Víte, že Sabina byl konfident?“
  „Ne, to nevím. Prostě se sem nehodil a i Havlíčkův radikalismus byl konzervativní. Proto si myslím, že vyhrál Masarykův realismus, a proto si myslím, že dnešní moc to musí u lidí prohrát. I když se Marxem ohánějí, způsob života je děsivý, konzumentský a poživačný, získávání přepychu a výhod, a zatahují do toho i společnost, ale ti, kteří se obrodili jenom na kultuře, v tom nemohou najít naplnění. Jeden ze způsobů, jak se dnešku úspěšně a citelně vzepřít, je být slušný, nekrást, nelhat a tak. Prostě nebýt takový, jakým by mě ta moc chtěla mít.“
  „Víte, takhle jsem o tom nepřemýšlel, možná na tom něco bude.“
  „Potíž je, že nelze udělat průzkum a zjistit, jak je to s lidmi, jaká je míra morálnosti, ale předpokládám, že když tomu bylo po staletí, že to nemůže hned tak vymizet. Má to mnoho negativních aspektů, jako každý konzervativismus, ale dnes by se mohl projevit pozitivně a jaksi záchranně.“
  Možná jsem kecal a možná jsem říkal jenom svůj sen.
  „No nic. Jeďte, pane Hutka, ať nemá Daniela strach. Budu o tom přemýšlet a ještě si o tom někdy můžeme popovídat.“
  Nastartoval jsem a odejel. Jel jsem domů se svědomím opozdilce.

srpen 1977