Na konci každého dne vplouvá Praha do noci. Na obou stranách temna lidé bdí a touží temno rozsvětlit, rozhlédnout se a nadechnout. Světélko svobody je už sto padesát let matné, a i když se čeština rozplevelila po celém území, nedaří se jí naroubovat ušlechtilost a radost nezávislosti. Inkvizice se rodí z české mámy a cizinec se zabydlil u pramene jazyka. Osudové čáry na našich dlaních mluví o bezmoci a prvních klíčcích nenávisti. Už se šije purpurová opona a začínají zkoušky hry na násilí, kde účast diváků a herců bude povinná. Jedni si šněrují cestovní boty a druzí si dělají na stěně sbírku nožů. Jsou otázky, na které se čím dál hůře odpovídá slovem.
  „Až půjdete domů, napíšete fejeton o tom, jak jste šel s naftou ze sklepa a my jsme vás zatkli. Dáte tomu název Večírek v Bartolomějské nebo tak nějak,” říkal s jemnou ironií policista mého věku.
  Já věděl, že takový fejeton nebudu mít chuť psát, protože mi tito majitelé našich osudů už jdou se svou všemohoucností na nervy. Pořádal jsem 17. dubna večírek, pozval několik přátel a v sedm hodin, když se měli začít scházet hosté, si pro mě přijeli s předvolánkou, uniformou a šestsettrojkou. Vzal jsem si kartáček na zuby, pastu, hřeben, několik balíčků tabáku a sirky. Byl jsem v té chvíli doma sám, tak jsem tiše řekl sbohem - protože co já vím?
  „Kdo k vám měl přijít na návštěvu?”
  „Na tuhle otázku odpovídat nebudu. Není žádný zákon, který by mi dával povinnost mluvit o mých soukromých záležitostech.”
  „My víme, že k vám měl přijít na návštěvu akreditovaný francouzský novinář a že jste měli připravit text letáku.” Rozesmál jsem se a říkal, že to mě zase mohou pustit, protože letáky nejsou ani můj obor, ani můj zájem.
  Kdyby se teď nepřišla už několikátá obvyklá denní návštěva poptat, co dělám, jestli nejsem zavřený a co tak vůbec se životem, tak bych ještě domyslel, kdo dělá letáky a kdo literaturu. Řekl jsem návštěvníku chlapci, že bych potřeboval psát. Usmál se pln pochopení a obdivu a odpověděl, ať klidně píšu, že mu to nevadí, že bude tiše kouřit a popíjet koňak. A pak se mě lidé ptají, proč chci emigrovat!
  Trčel jsem v místnosti číslo 15 na červené pohovce před konferenčním stolem. Na jedné straně stolu dřímal hrubší mladík a naproti mně seděl brýlatý elegantní muž mého věku. Byl inteligentní a přitom velmi dobře chápal své povolání. Poznal, že nemá cenu na mne naléhat, a tak jsme si povídali a čekali na příkaz, co se mnou dál. Vyslechl moji přednášku o trestním řádu, o odcizení, o tom, proč to dělají tak blbě, že jim komplikace budou jenom narůstat a že čeští literáti chodí do Bartolomějské už sto padesát let. Noc se příjemně vlekla a vedlejší kanceláře zaplnili ostatní účastníci večírku. Mluvil jsem o smyslu života a umění. Měl jsem potřebu vyřknout právě zde, že koho život osloví svou naléhavostí a hloubkou, toho zažene doba do této prokleté ulice. Ale temno a zkáza, která odsud přichází, nám vrací smysl světla a řádu. Mluvil jsem o historii, hudbě a povaze mladé generace, o hlouposti zakazování a pokrytectví úřadů a zdálo se mi, že v té chvíli rozumím hranici mezi životem a smrtí. Vedle mne stála plaketa Dzeržinského.
  „A když vás pustíme do zahraničí, jak nám zaručíte, že nevyjdou palcové titulky a seriál o tom, jak v socialismu nemohl nějaký zpěvák zpívat a musel se proto vystěhovat z vlasti.”
  „To vám nezaručím. Na to nemám žádný vliv.”
  „To by mohl být důvod, že vás nepustíme.”
  „Jistě. O tom rozhodujete vy, ale možná by to mohl být teprve důvod, že by palcové titulky vyšly.”
  Nevadilo by mi tolik, kdyby mě nepustili. Množství lidí by bylo potěšeno a já bych tu měl nakonec také co činit. Jen tu od určité chvíle nechci být dobrovolně, abych si ve chvíli konfliktu, ke kterému jsem situací směrován a o který nestojím, nemusel vyčítat, že jsem neudělal vše ke své záchraně. Vzdát se dobrovolně pohledu na volný let ptáků znamená skočit do žumpy, která sice nesmrdí, ale v které se člověk rozplyne k nenalezení. A co je krásnějšího než člověk se sluncem nad hlavou, kráčející životem po svých nohách?
  Před půlnocí byl večírek rozpuštěn. Šel jsem s tím svým, který neměl příkaz být na mne zlý, a málem jsem vrazil do Marty Kubišové, která s tím svým vycházela z druhé chodby. Vrhli jsme se k sobě a začali štěbetat, že se nám večírek pěkně vydařil. Marta byla krásná a slušelo jí to. Moje Dana už čekala před budovou a jeden přes druhého jsme si sdělovali, co všechno jsme se na večírku dozvěděli, a srdečně se tomu smáli. Když už nevycházel nikdo další, chytili jsme taxíka a jeli domů. Z taxikářského rádia znělo půlnoční Kde domov můj. Před naším stálo policejní auto a ještě té noci zabavilo řidičák dalšímu účastníkovi večírku.
  Francouzští manželé, naši náhodní známí, přišli znovu druhý den. Dovolenou měli u konce. Byli udiveni a rozhořčeni. Vlasatý a fousatý muž se podrobně vyptával. Sice tu byl na dovolené, ale večírek ho probral a vylezlo z něj, že je opravdu novinář, a z docela známých novin. A tak si na Bartolomějské objednali článek a je možné, že i s palcovými titulky.

19. dubna 1978