Opatrně jsem slézal po příkrých žebříkových schodech. Dole u dveří jsem tiše přerovnal reklamní prospekty, které denně otrhaní hoši na bicyklech prohazují dveřma, a oddechl si. Žádná pošta. Vylezl jsem spokojeně zpět domů. Sedl jsem si k oknu a napadla mě jakási nezřetelná posměšná myšlenka o pilnosti a cílevědomosti. Přihlouple jsem se usmál a začal pozorovat daňové a celní byrokraty za velikými okny krabicové budovy postavené ve stylu rotterdamské úřednické architektury. Není denní ani noční hodiny, aby tam nevypisovali nekonečné sloupce peněžních obnosů, které mají být zaplaceny státu. Za budovou se vysunula obrovská mnohaposchoďová loď a pomalu plula směrem k moři. Najednou mnou trhnul jakýsi hluk a já propadl chvilkovému zmatku. Telefon. Zapomněl jsem ho vypnout. Nenávistně jsem se díval na jeho odporný, beznadějně oblý tvar. V kterékoli chvíli a na kterémkoli místě zeměkoule si může kdokoliv vzpomenout a vtrhnout do mého domu hlasitým vtíravým drnčením!
  „Haló.”
  „Jak se máš?” promluvil mužský hlas sto kilometrů ode mne.
  „A co chceš slyšet?” říkal jsem já zde.
  „Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl o člověku, kterému ukradli auto? Tak už se našlo.”
  „No vida.”
  „Jenže on ho nedostal zpět.”
  „Já ti nerozumím.” reagoval jsem nevrle.
  „Prostě ho navštívil nějaký člověk s tím, že od něho koupil auto a že chce od něj ještě papíry.”
  „A co ten tvůj známej udělal?”
  „Oznámil to policii, ta to dala justici a justice rozhodla, že současný držitel už nesmí auto dál prodat. A tím je případ uzavřen.”
  „Svoboda podnikání. Cos myslel?” smál jsem se.
  „No ale to auto tomu člověku patří a on ho nedostane. Na to přece musí být nějaký zákon.”
  „Kdyby se začly dodržovat zákony tak jak jsou, tak tu zavládne čirý teror. Zaplať pánbů, že to tak není, ale ty tu žiješ o deset let déle než já, tak bys to mohl už vědět,” a chtěl jsem se ještě posměšně zeptat, podle jakého zákona tady policie používá armádní tanky na bourání barikád vprostřed těch půvabných holandských městeček a jak to, že rotterdamskému policistovi, když zastřelil za dne a vprostřed města jednoho Marokánce, prošla výmluva, že mu ujela noha na chodníku. Ale neřekl jsem nic. To jsou trapné věci na mluvení a jsem stále zaskočen reakcí několika místních obyvatel, kteří mi odpověděli, že to prostě není možné, a urazili se.
  „V Německu začne vycházet nový časopis. Telefonovali mi, abych jim napsal fejeton,” změnil jsem téma.
  „Česky?”
  „A myslel jsi co?”
  „A bude se tam psát, jak je to v Československu špatné a tady výborné? To si jistě každý vlastenec rád počte.”
  „To nikdo číst nebude, ale je třeba najít odběratele. Kdyby se tam psalo něco jiného, tak by se to lidi báli kupovat.”
  „A o čem budeš psát?”
  „O českém odboji. Já ti přečtu začátek: Český odboj je permanentní prověrková komise, která se snaží celou svou váhou nalézt toho, kdo má právo být k českému odboji připuštěn. Heslem českého odboje je ta pravda, která vítězí. Český odboj je vysoce vzdělaný a hluboce soběstačný a jeho tvrdou valutou je přesvědčení, že to někdo udělá za nás. Konspirace českého odboje došla takové dokonalosti, že se dokonce podařilo skrýt i celý jeho smysl. Zvláštní znamení českého odboje…”
  „Ty tomu zase nějak fandíš. Už to nečti. Mě češství jako světový problém přestalo bavit. Jak někde vidím slova svoboda, odboj, demokracie, právo, tak mě to okamžitě přestává zajímat. Neuměl bys napsat něco jinýho?”
  „Co jinýho?” zeptal jsem se dotčeně.
  „Něco, co nejsou tlachy. Vůbec se nedivím, že vám normální lidi na tu vaši Chartu kašlali. Já když jsem to tady tenkrát v novinách četl, tak jsem to musel číst nahlas, abych u toho neusnul. Ale tobě to aspoň pomohlo, žes nemusel dva roky čekat na politickej azyl. Ale jistě jsi jako správnej Čech přemejšlel, jestli by nebylo výhodnější se nechat napřed zavřít.”
  „Ty seš blbej. Přemejšlel jsi o sobě v takových situacích?”
  „To víš že jo. Kdybych žil v Československu a věděl, co vím teď, tak se dám okamžitě ke komunistům a budu si žít jak prase v žitě.”
  „Že si teda nenarovnáš vztahy a nejedeš tam?”
  „Já mám strach, že ti blbci budou stejně špatně informovaní jako ti disidenti, takže to radši doplácám tady v tom demokratickým čtvrtfašismu.”
  „Mluvíš, že by ti jeden uvěřil.”
  „To víš, že je to tak. Ale vlastně volám, jestli bys nepřijel na flašku. Mně se nechce zvát žádnýho Holanďana, protože jim se musí k pití ještě dávat najíst a pak se tě ze slušnosti zeptají, jestli tam u nás v Jugoslávii už taky existují školy, kde se děti učí číst a psát. A jestli už jsem před tím, než jsem přišel do Holandska, viděl splachovací záchod.”
  „Víš, že je tu půl miliónu negramotnejch?”
  „No, a přesně kvůli tomu věřej, že u nás musej bejt všichni blbí. Když jsem minulej tejden řekl v práci, že Vídeň je víc na východ než Praha, tak se mnou celej den jednali jako s cvokem a po práci mě pozval šéf na kafe a vyprávěl mi, jak byl jako dítě s rodičema v japonským koncentráku a že si dokáže představit, co to asi ta emigrace je a že bych neměl žít tak izolovaně a jestli třeba nemám potíže se ženskejma, že by mi nějak pomohl… a tak. Moc hodnej člověk. Tak přijedeš nebo ne?”
  „Já bych chtěl napsat ten fejeton.”
  „Nikdo ti o to nestojí a pokud si to vůbec přečte, tak si o tobě stejně bude myslet, že seš pitomej. Nastartuj to svý antikvární embéčko a přijeď. A přijeď radši hned. Čekám,” a zavěsil.
  Položil jsem sluchátko a vytáhl telefon ze zdi. Všechna exilová psaní jsou něčím trapná. Díval jsem se ještě chvíli na pracovité úředníky za velikými skleněnými okny, lehl si potom na kanape a s jakousi divnou tupostí v mozku usnul.

27. února 1981