Před deseti dny jsem napsal známému: Západ není pro nás, ale ani pro onu „Východní Evropu” žádným řešením. Příslib svobody, který se tak velkoryse nabízí, se koná jen po faustovsku, totiž za duši, a pokud si chce našinec duši zachovat, a ta ho sem hnala, propadne se do prázdna, zlomyslného tím, že je to prázdno ze strachu zalhané.
  Dívám se na tyto dvě věty a nějak jim nerozumím. Před deseti dny přišlo do Holandska léto a to je událost tak mocná a nezvyklá, že jsem se zapomněl i zlobit. Uklidil jsem střechu, opaluju se, courám po městě, dokupuju věci na minulých prázdninách poztrácené a nemohu se vynadivit, co pěkných holek chodí po Rotterdamu. Buď tu mají sjezd, nebo je to tím počasím. A ještě ke všemu jsem dostal spisovatelskou podporu. Něco bych měl tedy napsat, když je na světě tak hezky. Ale kam? Tak volám Loewymu do Práva lidu. Nadace Charty 77 mu zrušila předplatné, tak bych to měl nějak vyrovnat. Zdá se, že moc nadšený není, ale jsem neodbytný.
  „Když to bude blbý, tak to nemusíš tisknout.”
  „Tak jo,” slyším z Německa.
  Dana mi včera vyprávěla, kdo všechno v naší ulici bydlí, co dělá a jak vypadá, a já se nemohl vynadivit. Žiju tu jako slepec. Tak jsem se dnes rozhodl dát sousedům v tomhle počasí pozitivní zprávu o své existenci. Vytáhl jsem kempinkový stoleček na střechu, na něj postavil psací stroj a slavnostně založil papír. Ať vidí, že tu nebydlí jen tak nějakej blbej Čech! Je už tichý podvečer, slunce pozlacuje úřední budovy za mnou a vítr nefučí, ale něžně houpe naším prádlem na šňůrách vedle mne. Nebe nade mnou je modré, otevírám pivo a vůbec nemám náladu se na něco zlobit. Ale jak jinak se dá psát fejeton?
  Prolistoval jsem si ještě jednou Právo lidu, abych zjistil, na co se tak vůbec nadává. Na Husáka, na bolševiky, na Hájka, na chartisty, na jazykové puritány v emigraci, na blbost, na Filipa, na Černobyl, na překrucování historie. Taky bych si ponadával, kdyby nebylo tak hezky. Napřed na to, že si jen dvacítka lidí objednala mé fosilní kazety. Potom na Západ a na Holandsko konkrétně, abych dožral bojovníky ze spolku Komenského. Na bolševiky ne. O těch je snad už dostatečně známo, že jsou darebáci, tak se mi zdá nevkusné se tím naparovat, když z toho tady neplyne žádné riziko. A emigranti se taky jen tak kvůli všemu nerozhořčí. To musí jít člověk hodně daleko nazpět v historii, aby se cítili osloveni. Další vděčná témata jsou sudetští Němci, Masaryk, trhliny v západní demokracii a regulace svobodného trhu. Zastávání se levičáků taky docela dráždí, anebo úvahy, že mohou být ještě blbější režimy než ty na Východě. Na blbost máme přece patent jen my. Ale víc než vzteklý anonymní dopis nebo mastná pomluva se z toho nevytříská. Spisovatel to má na Západě těžké. Kromě nezájmu mu nehrozí celkem nic. A dnes je tak hezky, tak smířlivě. S laskavým srdcem přijímám Svitákovu protisocialistickou víru, že spravedlivé anonymní síly v českém národě jednou způsobí demokratickou revoluci, a dokonce i smířlivě smýšlím o Jožkovi Staňkovi, dirigentovi z Haarlemu, dnes už celkem dvornímu kritikovi mých charakterových vad. On je přesvědčen, že každý dospělý Čechoslovák, který po roce 1968 neemigroval na svobodný Západ, je zrádce a kolaborant. Já jsem podle dirigenta obzvlášť rafinovaný, protože jsem ještě deset let vychytrale vyčkával, jestli se to náhodou nezvrtne, a když jsem tedy milostivě odemigroval, začal jsem hned remcat. Hubu si má člověk otevírat v diktatuře, ale jen v té rudé. Patnáct miliónů lidí ještě dodnes zrádcovsky a vychytrale vyčkává a ti obzvlášť rafinovaní vyčkávají v base. Co tím vlastně sledují? No a narodit se vůbec po osmašedesátém v Praze je snad zrada zcela neodčinitelná.
  Jelikož píšu pomalu, tak se mezitím setmělo a začal fučet nepříjemný vítr. Nerad lezu dolů. Vavřinec se dívá na francouzskou televizi, Dana rachotí na šicím stroji a já si proti své vůli zapaluji další cigaretu. Moje laskavá srdečnost se vytrácí a jako bych v těch úvodních větách o Západě nacházel víc smyslu. Snad se mi přece jen podaří někoho dohnat k zuřivosti.
  Zapaluju si další cigaretu proti své vůli a přemýšlím, odkud vane největší nebezpečí. Bolševici mají sice moc, ale díky dokonalé holandské službě pro vnitřní bezpečnost na mne nemohou. Svobodná Evropa je blíž, ale ti mi zase jen pošlou dopis, ať jim neposílám nic, co si sami u mne předem neobjednají. Strož v Obrysu nastrčí místo mého fejetonu nějakého vhodného Vaculíka a bude mlčet a ostatní si budou tiše myslet, že mi přeskočilo. Mně už skutečně zbývá jen ten dirigent z Haarlemu! Ten bude dál věrně psát o tom, jak všechno nenávidím, jak se už vracím do Prahy, jak jsem chamtivec chamtivá, ocituje některé mé výroky z holandského tisku, které jsou ve většině případů pro mne překvapivější než pro něj, ale to je nakonec problém holandské žurnalistiky. A třeba si na mě někde za rohem počká. To už je riziko, pro které se může zase jeden cítit spisovatelem.
  Lidé, myslící dvoupólově, černobíle a utkvěle k jednomu cíli, mají vše jasnější. Jejich celá fantazie jde jen po ono biblické: kdo nejde se mnou, jde proti mně. Obě strany, ta mocná doma, i ta bezmocná zde venku, by se spojily s čertem, jen aby dosáhly svého. Inu, také prožívám všelicos, když si uvědomím svůj osud, od dětství diktovaný politikou. Jenže boj proti diktatuře ještě zdaleka není svobodou, ale jen jedním z jejích projevů. Dokonce pouhý boj o svobodu může být skutečné svobodě nebezpečný. A nám přece jde o svět svobodný, nikoliv pouze antibolševický. A myslet stále na onen mýtický „převrat” je pošetilé a deformující. Není vnější ani vnitřní síly, která by byla schopna onen „převrat” provést. Ono to halt nepůjde jinak než pozvolna, bez myšlenky na násilí a kulturně. A teď už slyším všechny dirigenty emigrace, jak se v jednohlas po proletářsku spojili a už pucují své husitské sudlice, aby mi je omlátili o hlavu. Za války by se moje psaní označilo jako „maření válečného úsilí”. Jenže válka není a nebude. Zmizela z Evropy pádem Berlína. Zbývá už jen to, na čem kvete ono nešťastné holandské mírové hnutí: pouhé zničení. Proto i tito mírovci přistoupili na černobílé myšlení: buď existence nebo záhuba. Že mír je jen jednou z částí lidských práv, je jim nepochopitelné. Ale společné nám všem je to, že se navzájem chápat nechceme a že chápání je příliš bolestivé: nahlédnout svou bezmoc a teprve z perspektivy bezmoci se začít rozhlížet po možnosti změny světa.
  A co moje vlastní bezmoc? Proč tohle píšu a proč se s tím ještě ke všemu vnucuji? Chci podlamovat? Před třemi lety umřela v Mnichově náhle jakási má prateta. Sudeťačka. Ani jsem ji neznal. Ale nějaký snaživý pitomec jí ukázal fotografii zříceniny uprostřed lesa a ona poznala, že to býval kdysi statek jejího dětství, který stával uprostřed polí. Došlo jí, že není návratu, dokonce i kdyby se snad vrátit mohla. Nám, českým odehnancům, sice nikdo nepředhazuje, že jsme se narodili někde, kde jsme neměli vůbec žádné historické právo se narodit, ale naše naděje jsou stejné. Není návratu, i kdybychom se vrátit mohli. Snad jen kdybychom ten zrádcovský „zbytek” národa vyhnali za Ural a začali sami ve staré vlasti hospodařit. Demokraticky, tolerantně, příkladně, moudře a svorně, jako zde v exilu.
  Ale nemohu si nakonec stejně odpustit smířlivé heslo: Dirigenti všech exilů, zahoďte své taktovky! Orchestr se nedostavil na zkoušku. A ono by se nakonec dalo i všelicos dělat. Pozvolna, bez myšlenky na násilí a kulturně. A možná i se srandou.

2. července 1986