„Tak co, jak bylo?” ptám se Adriana a Saskie, kteří se právě vrátili z Československa.
  „Fantasticky, jako vždycky. Rozhodli jsme se tam jet příští rok znovu. Tam se vždycky něco děje, tam vždycky někoho potkáš. A máme pro tebe dárek.” Adrian vytáhl sešitové vydání jakýchsi písniček. Náhodou se ocitli v jednom malém městečku v jižních Čechách a Adrian, který chodí k Daně na češtinu, vyluštil na plakátě, že je tam jakýsi folkový festival. Chtěli si koupit lístky, ale bylo vyprodáno. Tak se u pokladny vytáhl s mým jménem. Okamžitě se na ně sesypalo hejno lidí, vzali je do sálu, po představení na mejdan, hostili je, jak jen Češi cizince hostí, a pak jim dali tenhle sešit plný radostných vzkazů pro mne.
  „Jaroslav, ty to ani nevíš, ale tam skutečně stále žiješ, každý se na tebe ptal, každý o tobě mluvil.”
  „Nežiju tam, ale tady, v tomto popršeným a věčně přestavovaným městě a všechny tyto zprávy mě jenom rozčilují, protože mi kazí názor jak na toto město, tak na celý Západ. Vždyť je to blbost - tam žít a tady jen přežívat.”
  Saskia je psycholožka, a tak pátravě pohlédla na mne a na sklenici přede mnou. Po jedné nedávné noční diskusi jsem jim cosi škaredého načmáral na zeď záchodu a ona si myslela, že to bylo z opilosti. Vzal jsem tedy skleničku, obrátil ji do sebe a sledoval, jak Saskia se mnou polkla.
  „Na zdraví,” říkám.
  „Na zdarovie,” přidal se Adrian, hrdý na svou češtinu.
  „Ale oni tě tam skutečně znají,” řekla Saskia skoro mateřsky.
  „Neznají,” rozhodl jsem se ji trápit. „Neznají, protože si mě jen přestavují a já tu představu nemohu ani vylepšit, ani pokazit. Já žiju tady a už dnes přemejšlím, co budu říkat na sociálním úřadě, aby mi prodloužili podporu v nezaměstnanosti.”
  Nastalo trapné ticho, které jsem jen já s potěšením vychutnával. Země jejich každoročních báječných prázdnin se mi stala poněkud trpkým osudem a to já nemíním zatajovat. Saskia šla spát a Adrian rozvinul debatu o Evropě zde a Evropě tam.
  „A pokaždé, když tam jsem, tak si uvědomím, co je to za blbou propagandu tvrdit, že tady je bohatství a tam chudoba. Pro ně jsou sice spotřební věci drahé, ale já si zase, dokonce se svým platem architekta, nemůžu dovolit takovou chatu, jakou tam má kde kdo. Tomu ale oni nevěří. A ty spotřební věci stejně nakonec všichni mají. A taky tam líp jedí. Pouze nemohou cestovat, volně číst a volně mluvit, a tak se jim zdá, že jsou chudší, ale to není pravda. Tady to všechno můžeš, ale lidi na to stejně kašlou, takže ona slavná svoboda Západu nakonec produkuje daleko méně svobody než ona nesvoboda Východu. Tam se lidé nakonec svého dopracují, kdežto lidé tady sáhnou vždy po tom nejsnadnějším a nejpohodlnějším a to je pokaždé ubohý komerční odpad,” začal Adrian gruntovně.
  „Ale ty jsi tam jenom o prázdninách a potkáš jen určité lidi. Nevíš, jak se tam žije přes rok, jak vypadá všední den, co je to za pocit, být pouhým majetkem blbého a zkorumpovaného státu. Nepoznal jsi, co to je, celý život se nemoct normálně nadechnout. To ti pak ani koupelna z tranzistorových dlaždiček nepomůže,” pokusil jsem se napravit onu turistickou pozitivistickou filozofii.
  „A jak si myslíš, že vypadá můj všední den? Nejsem obětí státu, ale peněz a to je ještě horší. Myslíš si, že kreslím domy, které bych rád postavil? A na blbou politiku a blbý stát můžeš ale dělat vtipy, ale zkus udělat vtip na bezohlednou finanční politiku! Ty se mi teď směješ, ale víš stejně jako já, že tady svoboda taky není.” Adrian si zapálil doutník a vypadal, že jsem ho dožral. Já se však pouze nevinně usmíval nad představou, jak si Holanďani nad malým pivem vyprávějí vtip o tom, jak východoněmecká marka potkala západoněmeckou. Asi to opravdu nejde.
  „A Adrian, víš proč mají Holanďani velké nosy?” Adrian dlouze natáhl z doutníku a podíval se na mne, jako bych byl průhledný.
  „Protože vzduch je zadarmo.” Adrian se zakuckal.
  „Tak tohle si vymysleli určitě Belgičani a vy Češi to roznesete po světě jako nákazu. Už vidím, jak mi to příští rok vyprávějí v Praze,” zasmál se mimovolně, potěšen jakousi příjemnou budoucí představou.
  „Těžko. Tam se ještě neví, že vy Holanďani jste držgrešle.”
  „Ale stejně, řekni mi upřímně, po všech těch letech tady, jaký ty vidíš rozdíl mezi svobodou tady a svobodou tam.”
  „Podstatný. Západ totiž nemá za cíl svobodu, ale volnost. Na té se zde pracuje od středověku, to je obsah jak americké, tak francouzské revoluce. Volnost pro lidi i věci. Je to obsah vaší demokracie i vašich zákonů. A je to krásné, ale má to své háčky, které tebe právě teď iritují. Když chceš totiž prosazovat volnost pro člověka, nesmíš rozlišovat mezi blbým a chytrým, dobrým a zlým, mezi kvalitními produkty a nekvalitními, mezi uměním a kýčem. Každému a všemu je zaručeno stejné právo na uplatnění a uplatnění se nazývá úspěch a úspěch se vyjadřuje penězi. A peníze se zde staly výrazem i zárukou volnosti, protože je můžeš pro sebe zase jakkoli použít, volně, dobře i zle, a když platíš daně, nikdo ti do toho nesmí mluvit. A tahle podnikavá volnost lidi baví, protože se podobá hře. Je to cosi jako sport a ruleta zároveň. Akorát nesmíš vyhrávat příliš, protože úplná nezávislost se stává samotou, a nesmíš se také příliš zabývat obsahem celé té barvité a dravé produkce, protože pak objevíš nudu. Západ je extrovertní, proto je dynamický, barevný, plný událostí, nápadů a tolerance, hoří to tu neustálým vznikáním čehokoliv a úklid odbytého je bezbolestný. Melancholie a teskné písně jsou zde pro kočku. Ideálem je příjemnost, a kdo to umí, kdo se umí uvolnit a být volný, tomu je tu příjemně.”
  Adrian zapomněl kouřit a díval se na mě jako na blázna. V holandštině totiž, stejně jako v mnoha západních jazycích, existuje pouze výraz pro volnost, slovo svoboda se nedá přeložit, a tak jsem to říkal česky.
  „No ale jak se pak můžem domluvit, když vy máte ještě slovo svoboda, které je tak podstatné a pro které my nemáme vůbec označení? To se mi nějak nezdá. Nevymyslel sis to?”
  „To víš že ne. Vem si jen moje písničky. Po deseti letech tam ještě žijí a tady se na ně lidi dívají jako na nestravitelnou a neprodejnou úchylku. Východ má několik století zpoždění kvůli asijským vpádům, kterými Západ nebyl nikdy zatížen, a pak má smůlu se současnými plesnivými vládami, ale zůstává stále tím samým introvertem. Nehledá nezávislost, ale lidi, prožitek a duši. A svoboda je prostor, který si lidé navzájem dávají svým přibližováním, nikoliv privatizováním. A svoboda je těžká, je zároveň odpovědností, a každý k ní musí sám dozrávat. Není onou příjemnou volností, regulovanou osvícenými zákony, a nepřichází zvenčí, v podobě rozumného státu, ale z touhy po společenství, ve kterém si mohu vybudovat svůj domov, a není elegantním sportem, ale je pod ní člověku často těžko. Svoboda není volnost, tak jako štěstí není potěšením, tak jako umění není zábavou…” Ale tohle bylo na Adriana i na mne v té chvíli příliš. Co jsem to vlastně vymyslel? Skutečně se slovo svoboda nedá přeložit do západních jazyků? Ale volnost a svoboda - to přece není totéž!

6. září 1987