Byli jsme s Danou v Olomouci, a tak jsme přišli o ples železničářů s promenádní písní Padla facka, padla na sále.
  Byli jsme v Olomouci a já se občas díval na bezhlavý zázrak televize, který jsem si coby humanista k sobě domů nepustil. Přes den jsem na rádiu sledoval záhadné šachy Sadata s Beginem, občas nerozuměl smyslu a občas slovu, protože se do toho pletla štvavá chrchlačka, neregistrovaná v mezinárodní ústředně spojů. Mezitím jsem psal knížku. Mám teď spoustu času, přesně tak, jak jsem vždycky toužil. Trvalo mi to celých deset let, než jsem si vyzpíval tvůrčí dovolenou s neomezeným rozsahem. Byl jsem v půli stránky, když přišla Dana z nákupu a švihla prázdnou taškou do kouta. Já taková gesta sice nemám rád, ale nechodím nakupovat, tak k tomu mlčím. Schylovalo se k bouři a vypadalo to, že pověst státu by mohla být v ústech hospodyňky ohrožena, tak jsme si vyjeli za město a slíbil jsem, že ukážu pohádkovou rezervaci s jezerem, kde jsem se jako dítě naučil plavat a prožil šťastnější půli dětství, kdy tatínek už nebyl pronásledován v rámci vypořádání se s buržoazií a bylo mu umožněno bydlet zase ve městě a vyučit se soustružníkem.
  Když jsem potřetí zabloudil, začal jsem tušit, že i zde se za patnáct let budování, co jsem u toho nebyl, mnohé změnilo. Nové asfaltové silnice, usměrňující svým povrchem rychlost auta na rychlost vyhlídkovou, a moderní obluda fabriky, ve které už není vykořisťován člověk člověkem, ale naopak. Bylo pod mrakem, zima a mrtvo. Jezero bylo obehnáno plotem a cedulkami, za plotem opuštěné restaurace, loděnice, parkoviště a chladně působící betonový most. Přechod přírody v rekreační oblast. Na obrovské ploše zmrzlé hladiny škobrtaly v dálce dvě děti na bruslích a na ploše šedivého nebe táhly jako husy helikoptéry s červenými hvězdičkami. Za půl hodiny jsme jich napočítali dvacet pět. Táhly jedním směrem, ale nevím, kterým. Brzy bude jaro, i když hejno helikoptér jistě jaro nedělá.
  „Na podzim potáhneme my,” povídám s myšlenkou na různé zbraně, které krajinu a statky nechají, ale po lidech se ani nezapráší. Zhoubné, neviditelné, nezadržitelné a vše prostupující záření.
  Šlapali jsme uschlou trávou poprášenou sněhem a vyplašili párek bažantů, posledních původních obyvatel. Ti, myslím, už ani léto nepřežijí. Ulomil jsem několik vrbových proutků pro štěstí a do vody. Mlčky jsme jeli domů a já dával pozor na silnici a na to, abych nevrazil do nějakého zeleného auta neelegantního tvaru, popsaného bílou cyrilicí. Mnohé se za ta léta změnilo. Už bych si tu asi nezvykl.
  Dal jsem vrbové proutky do sklenice, sedl si k psacímu stroji a Dana šla zase nakupovat. Mají kdesi cosi dostat a to se musí jít hned. Koukal jsem do stránky a nic mi to neříkalo, tak jsem vzal učebnici angličtiny. Je zajímavé, kolik věcí nejde pořádně přeložit. Třeba: I am free. Řeklo by se, že to česky znamená: Jsem svobodný, ale není to tak. Kdybych byl ono I am free, tak bych zpíval, co bych chtěl, a to veřejně, ale jelikož jsem jen svobodný, tak na veřejnosti nezpívám. Když holka řekne, že je free, tak to znamená něco jako že není moc háklivá a že si dělá co chce a s kým chce. Kdežto když je holka svobodná, tak je sama, ještě nikomu nepatří a buď zůstane svobodná, nebo se vdá. Buď zůstanu svobodný, nebo budu vystupovat na veřejnosti. Otočil jsem stránku. Budu free, a to někde, kde tomu rozumějí.
  Dana se vrátila z nákupu s prázdnou taškou a měla na krajíčku. Sice tamto dostali, ale před obchodem byl kočárek a v něm strašně vřískalo nemluvně. Houpala ho a utěšovala, až vyšla z obchodu maminka obtěžkaná dvěma nacpanými nákupními taškami a řekla srdečně: „Spasíbo vam, óčeň spasíbo.”
  Večer pukl na kočičce první pupen a po půlnoci skoro všechny. Vypadalo to, jako by skrze úsměv vyplazovaly stříbrné chlupaté jazýčky. Venku byla zima, ale kočičkám jsem už udělal jaro, i když za cenu, že jsem je ulomil od kmene, a tím je připravil o původní kořeny. Když budu trpělivý, tak až vylezou, pustí kořínek do vody a já pak zasadím proutky do nové půdy. Ujmou se, akorát bude dlouho trvat, než se zase stanou velkou vrbou se střapatou hlavou. Ale na podzim by už mohly být zakořeněné a připravené na první přezimování.

1. března 1978